NOVINKY
ARCHIV ČLÁNKŮ
ON-LINE HOROSKOP
FOTKY
BOŽSTVA A CHRÁMY
INDIE-svatá místa
RECEPTY 
ČASTÉ OTÁZKY
INZERCE a SEZNAMKA
KE STAŽENÍ
KNIHY A PŘEKLADY
HUDBA A MANTRY
ODKAZY
KNIHA HOSTŮ
KONTAKTY A LIDI
Náš názor:
Autor samotný považuje tento článek spíše za hisotrický dokument...
 
Jak získat dokonalé poznání
 
Parama-najaka dás


Když oddaní vzdávají úctu Šrílovi Prabhupádovi, říkají následující pranáma-mantru: „Hluboce se klaníme tobě, služebníku Sarasvatí Gósvámího. Milostivě kážeš poselství Pána Čaitanjadévy, a tak vysvobozuješ západní země, které jsou plné impersonalismu a voidismu.”

Co to znamená, že západní země jsou plné voidismu? A impersonalismu? Vždyť Šankaráčárjovi stoupenci jsou hlavně v Indii. Proč se klade takový důraz na odstranění neosobní filozofie? A jak se projevuje v západních zemích?

Šríla Prabhupáda jednou novinářům na otázku: „Proč jste přijel do naší země?” odpověděl: „Přišel jsem vás učit to, co jste zapomněli.”

„Co máte na mysli?” ptali se novináři.

„Přišel jsem vás učit o Bohu.”

Jeho posláním tedy bylo obnovit vědomí Boha lidí a dát celému západnímu světu jedinečnou příležitost - poznat Kršnu v Jeho nejdůvěrnějších zábavách. K vytvoření atmosféry vhodné k rozvíjení vědomí Boha je nutné nejprve odstranit překážky, které se mohou vyskytnout. A právě jednou z největších překážek je impersonalistická filozofie, která se snaží jemným způsobem Boha ignorovat a zapírat. Májávádští filozofové se snaží odstranit Boha tím, že Mu odpírají osobní vlastnosti a schopnosti a říkají, že Nejvyšší je cosi neosobního, neurčitého, nepostižitelného.

Moderní věda celkem přesně zapadá do tohoto filozofického konceptu, neboť se snaží všemožně dokázat, že Stvořitele není zapotřebí a všechno vzniklo samo od sebe. Proto Šríla Prabhupáda tolik oponoval moderním vědcům a jejich teoriím, neboť právě ty jsou nyní v západních zemích obecně převládajícím názorem, který do značné míry ovlivňuje vědomí lidí a omezuje jejich schopnost rozvíjet vědomí Boha. Vědci jsou tedy jako materialističtí kněží dnešního století a oni jsou moderními májávádíny, kteří mají značný podíl na tom, v jakém stavu se nachází dnešní bezbožná společnost.

Pod záhlavím Věda nebo pavěda budeme uvádět články, které se budou zaobírat právě touto tématikou a snažit se uvést moderní vědecké teorie do kontextu s védskou filozofií.

Bude v nich sice použita odborná moderní terminologie, ale přesto se budeme snažit zachovat jednoduchost a přímočarost teistických argumentů. Pokusíme se srozumitelnou formou přiblížit čtenářům některé nedostatky a paradoxy vědeckých teorií, které často zaniknou za bariérou odborné terminologie.

Jsme si vědomi, že články tohoto druhu nemusí být vždy čtenářsky atraktivní pro ty, kterým tyto oblasti příliš neříkají, ale uvažme, že právě teorie hlásající neexistenci duše značnou měrou přispívá k ohromnému utrpení zvířat na jatkách, k potratům nenarozených dětí a podobným krutostem. Doufáme, že s pochopením celé tématiky budou tyto příspěvky přijaty všemi našimi čtenáři.

Nedostatky našich smyslů

Každý člověk, ať filozof nebo negramot, touží po nějakém poznání. Už jako batolata zkoumáme své okolí a snažíme se pochopit věci kolem nás. V šesti letech začneme chodit do školy, kde nás naučí číst a psát. Tím se nám otevřou dveře k nevídanému množství různých informací, teorií, pravd a pohledů na svět, který nás obklopuje. A máme tu velký problém. Jak z této velké řady různých teorií rozpoznat tu pravou pravdu, která nám dává poznání o světě takovém, jaký opravdu je. Každý, ať už je to vědec, filozof, spisovatel, náboženský kazatel nebo náš soused v paneláku, nám dává spoustu argumentů a důkazů, proč je zrovna ten jeho názor nejlepší. Většina lidí pak nakonec při rozhodování neví podle čeho posoudit, kdo má pravdu. Zdá se to být neřešitelným problémem. Odpověď na tuto otázku se můžeme pokusit nalézt u mudrců staré Indie.

V dávné Indii lidé věnovali jen minimum času na zaopatřování životních potřeb. Žili co možná nejjednodušším způsobem a všechen ušetřený volný čas věnovali právě řešení našeho problému: Jak získat pravé poznání? Výsledkem je velice účinný způsob, jak rozpoznat Absolutní pravdu od ostatních nedokonalých relativních pravd. Indický mudrc se nesnažil předkládané poznání nějak posuzovat, zkoumat či rozebírat, ale díval se na to, jak dotyčná osoba předkládané poznání ZÍSKALA. Zdroj poznání a důkaz spolu úzce souvisí a sanskrtský jazyk používá pro tyto dvě slova pouze jeden výraz.

Podle zdroje můžeme poznání rozdělit do deseti skupin, z nichž jsou hlavní tři: pratjakša anumána a šabda

Pratjakša je poznání získané pomocí našich smyslů. Naše smysly jsou však nedokonalé. Například naše ucho může slyšet pouze zvuky v rozsahu 16-18 000 Hz a to pouze za předpokladu, že jsou uši dokonale zdravé. Navíc nízké (16-40 Hz) a vysoké kmitočty (14 000-18 000 Hz) slyšíme jen výjimečně při intenzitách zvuků mnohonásobně větších než je práh slyšitelnosti u zvuků v okolí 1000 Hz. S přibývajícími léty se pak tento interval slyšitelnosti ještě více zúží. Oko může vnímat pouze světlo o vlnové délce 790-390 nm. Rozlišovací schopnost oka se rovná přibližně asi jedné úhlové minutě. To znamená, že ze vzdálenosti 0,25 metru (tzv. konvenční zrakové délky) může naše oko rozeznat na jakémkoliv předmětu podrobnosti velké minimálně 0,1 milimetr. Proto nejsme schopni vidět příliš vzdálené nebo příliš malé objekty. Omezená rozlišovací schopnost oka má za následek i maximální dosah našeho prostorového vidění (je to okruh nepřesahující 300 metrů). Schopnost vidět prostorově je umožněna díky tomu, že každé naše oko vidí daný předmět pod jiným úhlem. Při vzdálenostech větších než 300 metrů se však obrazy v levém a pravém oku liší již tak málo, že rozdíl prakticky nepostřehneme. To, že jsme schopni odhadnout dobře i větší vzdálenosti, je způsobeno tím, že v dálce vidíme předměty, jejichž rozměry známe (budovy, auta, stromy) a jejichž velikost většinou vyhodnocujeme automaticky, bez přemýšlení, srovnáním jejich úhlové velikosti s jejich skutečnou velikostí. Pokud toto srovnání není možné, může dojít k velice vážným omylům. Tak například: v roce 1986 přeletěl nad naší republikou ve výšce asi 20 km velice jasný meteorit. Pohyboval se na obloze téměř vodorovně a mnoho lidí ho pokládalo za pomalu letící záhadné těleso (UFO), přičemž jeho výšku odhadovali na několik set metrů. Možnost sledovat televizní vysílání na obrazovce umožňuje další nedokonalost oka - setrvačnost, což je vlastnost ponechávající zrakový vjem v oku po dobu nejméně 40 milisekund. Díky tomu vidíme na obrazovce celkový obraz a ne jen rychle se pohybující bod, který mění svůj jas. Ve výčtu nedokonalostí smyslů bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Uvedeme snad už jen poslední příklad. Budeme-li chtít hmatem prozkoumat předmět o teplotě 80 stupňů Celsia, nebudeme opět úspěšní. Naše tělo může vnímat teploty jen ve velice malém teplotním intervalu, neboť jinak dojde k jeho poškození.

Naše smysly nám tedy dovolují vnímat jen velice malou část věcí v našem okolí. Proto se vědci (kteří jsou v dnešní době hlavní skupinou předkládající poznání získané pomocí smyslů - pratjakša) snaží vyrábět stále dokonalejší přístroje vylepšující naše smysly. Například Galileo při pozorování nebeských planet velice rychle pochopil, že se svýma očima toho moc nezjistí, a proto zkonstruoval čočkový dalekohled, který jeho oči vylepšil. Podobně nebýt mikroskopu, Anthon van Leeuvenhoek by si nikdy nemohl prohlédnout organismy a struktury, které jsou naším okem neviditelné a pan Brown by nikdy neobjevil pohyb pylových zrnek v kapce tuše (tento pokus později použily fyzici pro podpoření teorie pohybu částic ve hmotě). Ani s moderními přístroji, které vylepšují naše smysly a dávají nám informace o světě mimo naše vnímání, nemůžeme získat dokonalé poznání. Žádný přístroj, který byl vyrobený pomocí našich nedokonalých smyslů, se nemůže nějakým zázrakem stát dokonalý. I když se může zdát, že vědci dělají pokrok a postupně stálým zdokonalováním dosáhnou konečné pravdy, opak je pravdou. S jejich postupným rozvojem takzvaného poznání problémů a otázek neubývá, ale naopak vyvstávají stále nové a daleko složitější problémy. Vědci tedy dělají pokrok v množství získaných informací pomocí smyslů, ale ke skutečné pravdě se tímto způsobem nemohou ani přiblížit.

Dalším nedostatkem poznání získaného pomocí smyslového vnímání je subjektivita badatele. Jelikož jsme individuální osoby, naše schopnost vnímání se liší od člověka k člověku. A nejen to, záleží i na prostředí, v jakém se zrovna nacházíme.

Díváme-li se například přes vypouklou čočku (spojku) a naše oko je od čočky ve větší vzdálenosti, než je ohnisko dané čočky, vidíme všechno vzhůru nohama. Můžeme si tedy položit otázku. Co je skutečnost? Vylepšuje čočka naše oko, které vidí vše obráceně, a nebo je takový pohled pouhým převrácením reality? Na tyto otázky se v podstatě nedá odpovědět. Chtějí-li se fyzici mezi sebou dohodnout, musí nejdříve definovat nějakou vztažnou soustavu, ve které potom popisují další fyzikální jevy.

Již od páté třídy se děti ve školách začínají učit zásadám zobrazení. Jsou jim vysvětleny matematické zásady, podle nichž se body z jedné množiny zobrazí na body v úplně jiné množině. Tento matematický model se používá k popisu různých zobrazení, jaká můžeme sledovat například v optice nebo teorii relativity, kdy se stejný předmět (nejen předmět, ale dokonce i čas) zobrazí pozorovateli jinak, když se vzhledem k němu pohybuje a nebo je v klidu. Některé moderní teorie připouští, že mohou existovat dokonce celé světy, které se nachází v úplně jiné dimenzi, kterou nejsme schopni ani pochopit, natož pak vnímat. Například někteří vědci na základě kvantové teorie přijímají myšlenku paralelních vesmírů s různou minulostí, které s naším světem koexistují. Také se objevil problém chybějící hmoty. Tato teorie rovněž připouští existenci celých planetárních systémů, na kterých může existovat život v daleko pokročilejší formě, než je ta naše. Našim smyslům je ale vše utajeno. Pozorovateli z takového světa se potom může náš vesmír jevit úplně jinak, než je naše dosavadní zkušenost.

To vše velice připomíná popisy starých písem (indické Védy, starořecké eposy, atd.), ve kterých jsou zajímavá vyobrazení vesmíru od obyvatel vyšších světů, kteří mají daleko větší schopnosti než my a jejichž vnímání reality není omezeno jen na tři rozměry. I když se tyto jejich závěry téměř shodují s některými moderními teoriemi, vědci je nejsou ochotni přijmout, a označují je za mýty, které pro ně nemají větší cenu než Gulliverovy cesty.

Šríla Prabhupáda v těchto situacích často uváděl příklad zvaný „filozofie doktora žáby”. V jedné studni hluboko ve vnitrozemí žil starý žabák. Za celý svůj život neopustil svou malou studnu a jeho chápání světa bylo omezené na věci, které znal ze své studny. Jednoho dne šla kolem jiná žába, která ráda cestovala a právě se vracela ze své cesty k moři. Rozhodla se, že si na chvíli v této studni odpočine a na oplátku za pohostinství začala starému žabákovi vyprávět zážitky z cest. Žabák poslouchal o neznámých věcech s velkou nedůvěrou, a když slyšel o moři, jeho pochybnosti překročily míru a začal se ptát:

„Říkáš, že moře je nepředstavitelně veliké. Jak veliké tedy je? Dvakrát tak velké jako má studna?

Žába odpověděla: „Ne, ne. Moře je daleko větší.”

Žabák se tedy znovu zeptal: „Je moře desetkrát větší než má studna?”

Ale i na tuto otázku odpověděla žába záporně. Potom se žabák začal nafukovat a snažil se napodobit velikost moře, ale jeho zvětšování stále nestačilo, a tak nakonec praskl.

Postavení lidí, kteří se snaží získat dokonalé poznání pomocí smyslů, je podobné. Žijí ve své omezené studni smyslových vjemů a nejsou schopni pochopit věci, které se vymykají jejich zkušenostem. Jediné, co považují za skutečné, jsou věci, které si mohou ověřit na vlastní kůži, anebo přijímají věci na základě vlivu svého okolí a společenských konvencí - bez důkazů, jen na základě slepé víry. Vzhledem k nedokonalostem našich smyslů je však jejich „skutečnost” značně pochybná a pro pravého badatele je takový náhled na realitu zcela nepřijatelný.

Dedukce a hypotézy

Anumána je indukční poznání založené na hypotézách. Používá se tam, kde si už nevystačíme s našimi smysly, a proto se musíme uchýlit k nějaké domněnce: „Mohlo by to být tak a tak.” Místo skutečného poznání však získáváme jen pouhou domněnku, která opět není dokonalá. Typickou ukázkou je Darwinova teorie evoluce. Vznik a původ člověka na této planetě zajímá téměř každého z nás. Bohužel však nedokážeme vrátit čas a na vlastní oči se přesvědčit, jakým způsobem člověk vznikl. Pomocí archeologie můžeme získat částečné informace o historii této planety, ale nakonec musíme stejně na základě zjištěných informací vyspekulovat nějakou komplexní teorii, která by podávala celkový obraz minulosti a zároveň vysvětlila všechny archeologické nálezy. Často se stává, že vědecký svět na základě nějakých výzkumů a pozorování přijme hypotézu, která je potom přijímána jako jediná pravdivá a všechny ostatní teorie a náhledy jsou označeny za nevědecké nebo dokonce za dogmatické. Ale po nějaké době s rozvojem měřících metod a techniky sami vědci přijdou s dalším objevem, který nezapadá do jejich předešlé teorie. K tomu se potom staví dvěma způsoby. Pokud je teorie nová a není ještě příliš zakořeněná a nemusí se obávat, že utrpí jejich reputace, s klidem předešlou „pravdu” anulují a vysloví novou teorii, která zdárně vysvětluje i nový objev, který do předešlé teorie nezapadal. V druhém případě, kdy je teorie již po mnoho let přijímána, a vyučuje se na školách (např. Darwinova teorie evoluce) a její změna by pro vědce přinesla ztrátu autority v očích veřejnosti, vědci jednoduše nový objev smetou ze stolu a na veřejnost ani nestačí proniknout. Čas od času se sice objeví nějaký nadšenec, který se snaží nový objev publikovat a poukázat tak na nedokonalost přijímané teorie, ale ten je okamžitě označen za šarlatána a zesměšněn v očích veřejnosti. To, že všechny významnější vědecké časopisy (o učebnicích ani nemluvě) v tomto směru procházejí přísnou cenzurou, asi nemusím ani zdůrazňovat.

V žádném případě tedy nemůžeme považovat jakoukoliv teorii, i když může vypadat sebelépe, za konečnou a absolutní. Z historie můžeme vidět, jak teorie, které byly v dané době považovány za vrchol vědy a přijímány jako jediné dokonalé, za několik desítek let upadly v zapomění a byly nahrazeny novými teoriemi, které se opět předkládaly jako konečné a pravé. Je zarážející, jak může mít někdo tolik drzosti a prosazovat své hypotézy jako absolutní, i když se zakládají pouze na domněnkách typu: „Já si myslím”, „možná je to tak” nebo „nálezy nasvědčují, že je to tak a tak”. Jako velice pěkný příklad neustálého měnění vědeckých teorií je postupný vývoj modelu vnitřní struktury atomu.

Teorii vnitřní struktury atomu započal pan Rutherford, který dělal pokusy s ostřelováním tenkých kovových fólií částicemi alfa a sledoval jejich rozptyl při dopadu částice na danou kovovou fólii. Částice alfa nesou dvojnásobný elektrický náboj 2e a jsou to v podstatě jádra atomů helia. V té době se jako jejich zdroj používalo přirozeně radioaktivních prvků. Rutherford pozoroval, že rozptyl některých částic byl až 150 stupňů. Podle této skutečnosti usoudil, že v atomech existuje kladný elektrický náboj, který částice alfa odpuzuje, a že tento náboj je umístěn ve velmi malé oblasti atomu; řádově až sto tisíckrát menší než je rozměr atomu. Usoudil, že v této malé oblasti spočívá téměř veškerá hmotnost atomu. Aby mohl být atom navenek elektricky neutrální, rozmístil do relativně velké vzdálenosti od atomového jádra záporné částice (elektrony), a protože žádná statická konfigurace nábojů nemůže být stabilní, usoudil Rutherford, že elektrony kolem jádra obíhají. Jelikož takováto představa atomu silně připomínala naši planetární soustavu, byl model nazván planetární. Tato teorie však měla své slabiny. Elektrony se na své dráze pohybují s dostředivým zrychlením a podle Maxvellových rovnic by takové elektrony musely nutně vyzařovat svou energii ve formě elektromagnetických vln. Atomy však v základním stavu určitě nezáří. Tento nedostatek se podařilo odstranit N. Bohrovi jen za cenu rozporu s dosavadními fyzikálními zákony (psal se rok 1913), když formuloval svůj model kvantových elektronových drah v atomu. Experimentálním základem, z něhož nová teorie vzešla, bylo rozložení spektrálních čar ve vodíkovém spektru. Aby se to Bohrovi podařilo vysvětlit, musel vyslovit určité předpoklady, které formuloval do dvou postulátů a jedné kvantové podmínky:

1) Atomy se mohou po delší dobu nacházet jen v určitých stacionárních stavech, v nichž bez ohledu na pohyb elektronů nevyzařují energii.

2) Při přechodu z jednoho stálého stavu do druhého atom vyzáří nebo pohltí monochromatické záření specifické vlnové délky.

Podmínkou bylo, aby se moment hybnosti elektronu pohybujícího se po kružnici rovnal pouze celistvému násobku redukované Planckovy konstanty.

Samozřejmě elektrony mohou kolem jádra obíhat i po eliptických drahách. Kruhová trajektorie z Bohrovy podmínky je jen speciálním případem. Toto omezení odstranil roku 1915 pan Sommerfeld svojí teorií eliptických drah. Pro dva stupně volnosti se muselo k hlavnímu kvantovému číslu zavést ještě číslo vedlejší, které udávalo velikost druhé poloosy eliptické trajektorie elektronu. Aby se celý model zobecnil na trojrozměrný, přidalo se ještě další kvantové číslo udávající polohu oběžné dráhy elektronu v prostoru.

Bohrova a Sommerfeldova teorie dosáhla ve své době překvapivě dobrých výsledků při vysvětlování zákonitostí ve struktuře atomu. Postupem doby však byly odhaleny další jevy, které šly vysvětlit jen s velkými obtížemi nebo nešly vysvětlit vůbec. Teorie například určovala rozložení čar ve vodíkovém spektru, ale nedokázala určit složitější spektra těžkých atomů. Udávala polohu spektrálních čar, ale nezmiňovala se o jejich intenzitě, polarizaci či koherenci. A takovýchto nedostatků postupem doby stále přibývalo. Aby se mohly vysvětlit i tyto nové jevy, musela jít Bohrova teorie stranou a místo ní přišla ještě daleko spekulativnější a naší přímé zkušenosti vzdálenější teorie. První krok v tomto směru učinil L. de Broglie (1924), který se zaobíral vlnovými vlastnostmi mikročástic (elektronů, protonů apod.). Rozšířil platnosti vztahů dříve známých pro fotony i na částice s nenulovou klidovou hmotností. Jeho myšlenky vlnových vlastností mikročástic dále rozvinul E. Schrodinger (1926). Z tohoto základu se potom vyvinulo celé odvětví moderní fyziky známé jako kvantová fyzika, která se snaží celý svět popsat jako vzájemné kvantové interakce atomů a mikročástic. Vývoj této teorie trvá stále až do dnešních dnů, kdy fyzikové sní o vytvoření teorie sjednocující všechny druhy interakcí (gravitační, elektromagnetické, silné a slabé) na společném základě.

Na tomto příkladě mohu velice dobře demonstrovat omezenost našich teorií. Jakákoliv teorie, i ta sebedůmyslnější a sebesložitější, vždy zůstane jen pouhou teorií. Bohužel dnešní vědci (až na malé výjimky) předkládají svá poznání jako nezlomné pravdy, i když pro to nemají sebemenší důkaz. Vraťme se k modelu atomu. Mnoho lidí se ve škole tuto teorii naučilo přijímat jako fakt. Věří, že v atomu existují malé elektricky nabité kuličky, které na sebe vzájemně působí takovým způsobem, aby byly podle doposud přijímaných zákonů vysvětleny všechny fyzikálně-chemické vlastnosti atomu. Málokdo si uvědomí, že se jedná o pouhý model - imaginární představu - která sice může velice pěkně vysvětlovat jevy pozorované v přírodě, ale jestli je takový model skutečností, již nikdo s jistotou říci nemůže. Jiný vědec sestaví úplně jiný model, který vlastnosti atomu vysvětlí stejně dobře jako model předcházející. Jaká z teorií je potom ta pravá? To nikdy s jistotou nemůžeme vědět.

V hodinách psychologie na střední škole jsme dělali zajímavý pokus. Bylo nás asi deset žáků a měli jsme za úkol nakreslit podle své vlastní fantazie zvíře, které v přírodě neexistuje. Učitelka nám však dala asi dvacet základních vlastností, které zvíře musí mít. Například: zvíře dokáže létat, živí se výhradně trávou, pohybuje se pouze v noci atd. Jaký byl výsledek? Nakreslili jsme deset různých obrázků. Každý byl jiný, ale zároveň každý splňoval zadané podmínky. Kdyby takové zvíře opravdu někde existovalo, nikdy bychom nemohli určit, jaký obrázek je ten pravý. I kdyby se někomu z nás podařilo nakreslit jeho skutečnou podobu, kde vzít jistotu, že to opravdu tak je? S vědeckými teoriemi je to úplně stejné. Mohou vysvětlovat různé vlastnosti a děje probíhající v přírodě, ale to ještě není důkaz správnosti dané teorie. Historie to potvrzuje. S rozvojem poznatků o světě kolem nás přibývají otázky, které už dosavadní teorie nedokáží vysvětlit, a proto se (stejně jako v případě s modelem atomu) musí poopravit a nebo úplně nahradit novou teorií. Pomocí dedukce (anumána) můžeme získat mnoho různých spekulací, ale skutečné poznání určitě nikoliv.

Šabda - transcendentální zvuk

Šabda - označuje poznání získané pomocí naslouchání od autorit. Chce-li dítě zjistit, kdo je jeho otec, zeptá se přirozené autority - své matky. Nemůže prozkoumat všechny muže na celé planetě. Přečte-li si někdo v novinách, co bude vysílat televize, nepochybuje o jejich pravdivosti. S důvěrou přijímá to, co si přečetl, a nepotřebuje si to pokusně ověřovat, neboť informace obdržel z autorizovaného zdroje. Naprostou většinu všeho, co známe, jsme nezískali vlastní zkušeností. Naučili jsme se to ve škole, od rodičů, přátel, z knih, z rozhlasu, z televize. Ale pozor! Ne všechno musí být pravda. V předchozích dvou částech jsem se snažil ukázat, jak jsme nedokonalí, a jak poznání získané pomocí našich vlastních smyslů a našich dedukcí může být zavádějící. Staví-li se někdo neoprávněně do pozice autority a předkládá své objevy a domněnky, které získal pomocí smyslů a dedukce, nemůžeme čekat, že poznání získané od takovéto autority bude dokonalé. Proto si musíme dávat velký pozor, jakou autoritu přijmout.

Celý problém můžeme demonstrovat na následujícím příkladu, který nedávno uváděl Kundalí Prabhu na ranní přednášce ze Šrímad-Bhágavatamu. Představte si, že jste se narodili v uzavřené krabici bez oken a dveří. Nějakým způsobem se vám podařilo přežít a vše co znáte, se nachází uvnitř vaší krabice. Jak poznáte, kde krabice leží? Jak zjistíte, co je za stěnami krabice? Můžete se pokusit na to přijít nejdříve pomocí svých vlastních smyslů. Již víme, že vaše smysly nejsou schopny postihnout nic, co se nachází za hranicemi krabice. Můžete měřit otřesy krabice, můžete vzít vzorky z podlahy krabice, provést mnoho dalších měření, ale ať se budeme snažit sebevíce, získáme pouze množství informací o věcech uvnitř krabice. Za stěny krabice nemůžete s omezenými smysly proniknout, i když se je budete snažit vylepšit sebedokonalejšími přístroji. Nakonec vám nezbyde nic jiného než přijít s nějakou spekulací, která by tuto otázku zodpovídala. Dejme tomu, že se budete domnívat, že vaše krabice leží na dně oceánu. To může být pravda, ale jak můžete vědět, co to je oceán. Znáte pouze věci ve vaší krabici a tam žádný oceán není. Změníte-li svůj názor a řeknete, že krabice není v oceánu, ale je hluboko v zemi, nastane stejný problém. Řeknete-li, že krabice je na vysoké hoře nebo se vznáší v prostoru, je tu opět tentýž problém - kdokoliv se vás může zeptat: „Jak to víš?” A vaše odpověď? „Hmm, myslím si to. Věřím tomu.” Můžete mít mnoho různých teorií o tom, kde se krabice nachází, ale skutečností je, že nevíte vůbec nic.

Nyní se celá situace v krabici ještě trochu změní. Už tam nebudete sám, ale budete dva. Mohou dva lidé zjistit, kde krabice je? Říká se: „Víc hlav, víc rozumu.” Pomůže vám to však v tomto případě? Ne. A co když budete v krabici tři? Všichni žijete od narození v této krabici a jediné, co znáte, jsou věci uvnitř krabice. Jaké je vaše postavení? Můžete vlastními silami zjistit, co je mimo krabici? Nemůžete! Jediné, co můžete, je říkat: „Já si myslím že jsme na dně oceánu.” A někdo jiný řekne: „Ne. S tím já nesouhlasím. Myslím, že jsme na vrcholku hory a mám dvacet čtyři důvodů, proč věřím, že tomu tak je.” Třetí člověk řekne: „Já souhlasím s ním.” A máme tu převahu dva proti jednomu. Znamená to, že ti dva mají pravdu? Ve skutečnosti stále nikdo nic neví. Když v krabici bude milión lidí, můžeme přijít pouze k většímu počtu skupin a argumentů. Vidíte ten problém jasněji? Celá pointa spočívá v tom, že pomocí smyslů a spekulace nelze zjistit, co se děje mimo krabici, pokud známe krabici jen zevnitř.

Tuto planetu, na které je asi pět miliard lidí, můžeme přirovnat k naší krabici. Jediný rozdíl je v tom, že naše planeta je pevná a je obklopená prostorem, který pevný není, a že nevíme, co se děje mimo dosah našich smyslů. Všichni lidé s vysokoškolským vzděláním, všichni filozofové a učenci neví vůbec nic. I kdyby vaše krabice ležela opravdu na dně oceánu a někdo by přišel s touto myšlenkou a vyspekuloval, že oceán je velké množství slané vody, což je jistě pravda, ani potom nemůže nikdo říci, že je tato myšlenka pravdivá, protože pro to nemá sebemenší důkaz. Dokud nepřijde někdo zvenčí a nepotvrdí nám naši spekulaci, tak je zcela zbytečná. Zaujímá-li někdo z krabice postavení znalce věcí mimo krabici, nemáme nejmenší důvod ho přijímat jako autoritu. I když to takový člověk může myslet dobře a sám být pevně přesvědčen o tom, co káže, je to pouhý podvodník.

Sami, pomocí smyslového vnímání ani spekulace, poznání dosáhnout nemůžeme a přijmeme-li poznání od autority, která ho získala pomocí smyslů a spekulace, budeme podvedeni. Je tedy vůbec možné dosáhnou poznání o tom, co je za hranicemi naší krabice? Nebylo by lepší se poznání raději vzdát? Védská písma říkají, že to není nutné. Bůh, který tuto krabici stvořil, do ní vstupuje a dává všem skutečné poznání. Kršna to v Bhagavad-gítě osobně potvrzuje: „Vyjevil jsem tuto nehynoucí vědu o józe bohu Slunce Vivasvánovi.” Dále potom říká: ,,Takto byla tato nejvyšší věda předávána posloupností duchovních učitelů a tak ji přijali svatí králové. Skutečné poznání můžeme získat prostřednictvím parampary. I když je předáváno nedokonalými lidmi, musíme si uvědomit, že na počátku toto poznání vyjevil Kršna - Nejvyšší Osobnost Božství, a že předané poznání je dokonalé, pokud nezměníme, co Kršna řekl. Dozví-li se malé dítě od svého otce, že stisknutím vypínače rozsvítí světlo, a pak to opakuje, je to dokonalé, i když samo nechápe, jakým způsobem se dostává elektřina z generátoru k žárovce. Můžeme si myslet: to je malé dítě, co může vědět? Opakuje-li ale přesně to, co slyšelo od svého otce, pak je to dokonalé, přestože se jedná o věci, které přesahují rámec jeho znalostí a chápání.

Dokazováním pravdivosti tvrzení se zabývá epistemologie. Jediný možný důkaz o pravdivosti předkládaného poznání spočívá v tom, že přichází prostřednictvím parampary. Jakékoliv tvrzení, které se neshoduje s výroky parampary, nelze prokázat jako pravdivé, protože se opírá jen o naše smysly a spekulace. Aby nedošlo k omylu při předávání poznání z učitele na žáka, existuje zpětná kontrola, pomocí které lze ověřit, zda nedošlo ke změnám původního poznání. Vždy musí výt ve shodě to, co nám říká učitel (guru), písmo (šástra) a světci (sádhu). Jestliže se shodují všichni tři, máme jistotu, že parampará nebyla narušena a obdržíme pravé poznání přesně tak, jak je Kršna předal do tohoto hmotného světa.

 


Datum vzniku:
asi 1993
 
Jak se vám článek líbil?
0(min) do 10(max)
Kolik čtenářů se vyjádřilo: 9




Haré Krišna inspirace
© 2001-2010