Co je to reinkarnace - převtělování?
Převtělování je společným prvkem většiny hinduistických a buddhistických nauk a směrů. Její podstata spočívá v tom, že duše živé bytosti je nesmrtelná a přijímá na sebe různá těla (převtěluje se) podobně jako si člověk obléká nové šaty a svléká staré a obnošené. Hrubé tělo je tvořeno hrubohmotnými prvky a je viditelné očima, jak ho známe. Jemné tělo se skládá z mysli, inteligence a falešného ega. Při reinkarnaci se duše stěhuje do nového těla společně s jemnohmotným tělem, které ho přenese do nového těla, jako když vítr přenáší smítka prachu. Po narození živá bytost až na výjimky všechno z minulého života zapomene, nicméně určitá intuitivní moudrost neboli duchovní poznání se neztrácí. Pro naší další budoucnost je klíčový okamžik smrti - především naše zásluhy (karma) a touhy, které v tomto okamžiku máme. Je však dobře známo, že naše myšlenky v okamžiku smrti jsou do velké míry závislé na myšlenkách v celém životě, neboť tehdy běží hlavou ve zkratce celý život. Ale neplatí to stoprocentně, a proto je důležité i momentální rozpoložení mysli člověka v té dané chvíli. Poté se (s možnou časovou prodlevou) živá bytost znovu narodí v některém lidském, zvířecím či rostlinném těle podle svých zásluh a tužeb a koloběh se stále opakuje, dokud živá bytost nedosáhne vysvobození (mókša).

Jak převtělování probíhá prakticky?
Uveďme pár příkladů, které dobře ilustrují základní principy:

• Člověk celý život touží stát se hudebním virtuosem nebo skladatelem a cílevědomě jde za svým cílem. Bohužel však nemá přílišné vlohy a tak se mu to příliš nedaří. Nicméně se nedá odradit a v zápalu pro věc je ochoten se vzdát mnohých požitků a pravidelně cvičit a dělat jiná odříkání. Jelikož jedná i ctnostně, vybuduje si dobrou karmu. Jeho touha se mu splní hned v dalším zrození a narodí se jako jedno ze „zázračných dětí” (jako byl například Mozart), neboť jeho karma již odpovídá naplnění jeho touhy.
• Jiný člověk - jogín - žil velice asketicky a s touhou po nebeských požitcích prováděl různá odříkání. Na okamžik smrti se dobře připravil a s myslí upřenou na určitou planetu opustil tělo. Poté se postupně přesunul na vytouženou nebeskou planetu, kde si mohl mezi polobohy užívat až do vyčerpání své dobré karmy. Pak se opět narodil jako člověk na Zemi, kde se znovu rozhodne o jeho budoucnosti.
• V dalším životě třeba jednal dost negativně a dopouštěl se všech možných zákeřností a krutostí vůči svému okolí. Ani v čistotě si neliboval a tak rozvíjel vědomí podobné zvířeti. V době smrti potom přišel okamžik, kdy se ocitl před Jamarádžovým soudem*. Různí svědci (narozdíl od těch světských naprosto neúplatní) zde odrecitovali všechny činy, kterých se dopustil, a bylo rozhodnuto o jeho dalším osudu - narodí se jak prase. Pak se po určitém rekvalifikačním kurzu mohl narodit v prasečím těle a žít s tímto druhem vědomí. Jelikož zvířata nemohou hřešit a jednají instinktivně, jejich další zrození je dáno automaticky. Neustále stoupají v hierarchii těl, až se dostanou do těla lva, opice nebo krávy. Po smrti se pak narodí jako lidské bytosti, pravděpodobně méně civilizované, a postupně mohou stoupat až k tělům civilizovaných lidí a polobohů... ...nebo opět klesat do těl zvířecích, což je považováno za špatné, protože zvířecí těla neumožňují duši duchovní realizaci a pokrok. Proto je lidské tělo tak důležité a skýtá tolik možností výběru.

* Můj osobní názor je, že právě toto je „poslední soud”, o kterém mluví Bible, ale je mi jasné že většina křesťanů s tím souhlasit nebude (poznámka autora).

Co je to karma, zákon karmy?
Karma znamená čin, práce, akce. Zákon karmy je zákon činu a odplaty - akce a reakce. Každá akce přinese v budoucnu adekvátní reakci. Každý dobrý čin přinese dobrý výsledek (požitek) a špatný čin negativní výsledek (utrpení). Zákon karmy nám říká, že v dlouhodobém horizontu neexistuje bezpráví a vše bude po zásluze odměněno či potrestáno, pouze to může několik let nebo životů trvat. Jak vidíte, zákon karmy je úzce spojen s reinkarnací neboli převtělováním a výsledky minulých činů se mohou projevit až v dalších životech. Vykonání nějakého činu se dá přirovnat k zasazení semínka. Semínko reakcí (karmy) roste a po nějaké době uzraje a přinese květy a plody (výsledky). To je odpověď na otázku proč se „dobrým” lidem dějí špatné věci a proč se každý rodí do různých podmínek. Každý má tedy stejné možnosti (zákon karmy platí pro všechny), ale jinou výchozí situaci. Většina lidí se po připuštění existence zákona karmy začne bát a začne přemýšlet o všech špatnostech, které kdy udělala, a za které je stihne trest. Ale existuje i pozitivní přístup k celé věci: „Pokud budeme ochotní vynaložit potřebné úsilí (neboli odříkání) a věnujeme tomu dostatečně dlouhou dobu, můžeme dosáhnout všeho, pokud to ovšem bude odpovídat přirozenosti živé bytosti. Z tohoto pohledu je závist pouze neochota a lenost vynaložit dostatečné množství času a energie na získání určité věci, schopnosti, krásy, poznání, bohatství, atd.

Kdo je to Bůh?
Bůh je označení pro Nejvyššího Pána, Nejvyšší Boží Osobnost, čímž chceme naznačit, že nemá sobě rovného a nikdo není vyšší než je On. Nemá počátek a je počátkem všeho. On je zdrojem všeho, co existuje. Bůh je Osoba stejně jako my, jen s tím rozdílem, že Jeho schopnosti a energie jsou s našimi neporovnatelné. Jsme Jeho malé částečky, které dostaly i určitou nezávislost - individualitu. Stejně jako my máme své neosobní projevy - majetek, tělesný pach, má je i Bůh jenže v neporovnatelné míře: Jeho majetkem je celé stvoření, neboť v jedné ze Svých podob proniká každou jeho elementární částečkou a Jeho neosobní záře se nazývá brahmadžjóti a je zdrojem všeho světla a velké blaženosti, po které touží impersonalisté. Vidíte - jistá podobnost tu je, ale i rozdíly jsou patrné...

Bůh ale není vidět. Je to láska, energie, stvoření, všechno...
Ano, Bůh je všudypřítomný a nekvalifikovanému zraku neviditelný. Ale to neznamená, že viditelný být nemůže! On si pouze vyhrazuje právo být neviditelný pro toho, kdo Ho vidět nechce. Člověk oddaný Bohu Ho může vnímat v Jeho stvoření („Já jsem světlo slunce a měsíce.” „Jsem chutí vody a nádhera v nádheře.”) nebo se mu může Bůh přímo zjevit ve Své osobní podobě.
Člověku, který Ho chce vidět jako energii, splní jeho přání a zjevuje se mu v této podobě. Ale to neznamená, že Bůh tím přestává být osobou. Pouze se zjevuje každému podle toho, jak k Němu přistupuje.
A řeči o tom, že „Bůh je láska” jsou také do určité míry pravda, ale proč jenom láska? Proč chceme Boha omezovat podle svých představ? Bůh je zdrojem veškerého stvoření a tudíž i všech vlastností - božských i démonských.

Jaký je rozdíl mezi Krišnou, Rámou a Višnuem?
Bůh má mnoho podob a každá má své místo a svou funkci. Vysvětlíme to na jednoduchém příkladu. Každý z nás má mnoho „rolí”, kterými každodenně prochází. Vůči někomu jsme otcem, vůči někomu partnerem, zaměstnancem, vedoucím atd. Stále zůstáváme stejnou osobností, ale naše role se mění podle toho, s kým a jak přicházíme do styku. Když může mít obyčejný člověk spoustu rolí, nemělo by nás překvapit, že je může mít i Bůh, jen s tím rozdílem, že On má na každou roli Svoji oddělenou expanzi neboli speciální Božskou podobu. Přestože existuje jeden Bůh, má mnoho podob v rámci duchovní rozmanitosti - Krišna, Ráma, Višnu, Čaitanja, Nrsimha, Varáha, atd.
  Původní podobou Boha je Krišna a Jeho ženským protějškem je Rádhárání. Dohromady tvoří dokonalý pár a nikdy nejsou sami. Doprovázejí je další osobnosti, které se objevují spolu s každou podobou Boha nebo inkarnací. Vezměme příklad:

• Krišna je Nejvyšší Pán a Rádhárání je energií blaženosti. Jeho bratr je Balarám, atd.
• Rámačandra je Nejvyšší Pán a Jeho energií blaženosti je Síta. Jeho bratr je Lakšman, atd.
• Višnu je Nejvyšší Pán a Jeho energie blaženosti je Lakšmí.

V některých zábavách (rolích) se různé osobnosti nemusí objevovat a nebo se jejich funkce mohou prolínat a měnit. Jak vidíte, je to celá komplexní esoterická nauka, ale v krátkosti bychom mohli říci, že Rádhá-Krišna je nejdůvěrnější podoba Boha (obdoba naší nejdůvěrnější „role” když jsme doma mezi svými) a Lakšmí-Višnu je podoba Boha jako správce hmotného světa (jako když jsme v práci).

Proč uctíváte sochy, Božstva?
Nejdříve se Vás budu muset zeptat, jestli přijímáte existenci Boha. Pokud ne, tak Vám to asi nikdy nevysvětlím, a myslete si třeba, že je uctíváme proto, že jsou hezké, nebo vzácné či drahé ... Pokud v Boha věříte, pak se vás zeptám, jestli Bůh má neomezené energie. Pokud mi řeknete, že ne, pak asi vzniklo nějaké nedorozumění ohledně pojmů (kdo je to Bůh). Pokud přijímáte, že Bůh má neomezené energie, pak by Vám nemuselo být zatěžko připustit, že se uctívateli dokáže zjevit právě v podobě sochy nebo malby. Pro názornost uvedu malé vysvětlení: při určitém druhu uctívání Božstev se dokonce Bůh mantrou „pozve” do podoby Božstva neboli dojde k „instalaci” Božstva a po skončení uctívání se opět „odinstaluje”. Nikdo netvrdí, že socha (Božstvo) nepřestala být sochou jak ji vnímá okolí, ale pro samotného uctívatele je skutečným Bohem, který může přijmout jeho motlitby, oběti a může s ním i komunikovat. Musíme si uvědomit, že pro Boha jsou jak hmotné tak duchovní energie pouze „Jeho” energiemi, se kterými může nakládat jakkoliv a jejich funkce libovolně měnit. Označení „duchovní” a „hmotný” existuje jen pro nás. Uctívání Božstev je tradiční způsob rozvíjení vztahu k Bohu, který je popsaný ve védských písmech a jako takový je doporučovaný samotným Bohem. Jedná se o uctívání skutečně existujících podob Boha. Samozřejmě, že existuje i zneužití tohoto systému a není možné uctívat cokoliv a jakkoliv, co se komu zlíbí. Pak by se i podle vaišnavské tradice jednalo o „neautorizované” uctívání neboli modlářství.

Co je to hřích?
Hřích je spojen s vědomím člověka neboli s jeho náhledem na svět. Pokud se člověk dívá na svět, jakoby nebyl částí Krišnova stvoření, tj. pokud si neuvědomuje Boží existenci a staví se ke světu, jakoby Bůh neexistoval, potom se jedná o hřích. Může to být i otázka okamžiku - jakmile člověk zapomene, dopouští se hříchu. Pokud si člověk skutečně uvědomuje Boží existenci, pak není možné, aby se dopouštěl činností, které jsou v rozporu s Jeho záměry a zákony - tj. dělal činy, které většina lidí považuje za „hříchy”. Definice hříchu je tedy posunuta od určitých činností k náhledu člověka na svět, ze kterého jednotlivé činy pramení.

Co je cílem vašeho náboženství?
Kvalifikovat se ke vstupu do Boží společnosti. Tento svět není pro živou bytost ideálním místem a je tu tak trochu jako „ryba na suchu”. Proto je cílem náboženství dostat se zpátky „do vody” do Boží společnosti. Cílem je seberealizace neboli naplnění potenciálu, který duše ve vztahu k Bohu má - život věčného štěstí, poznání a blaženosti (sat-cit-anada).

Nechceme uveřejňovat články nekonstruktivní či urážlivé ani takové, které by protěžovaly pouze jednu vaišnavskou skupinu či gurua na úkor druhých.

Tattva-darší dás