NOVINKY
ARCHIV ČLÁNKŮ
ON-LINE HOROSKOP
FOTKY
BOŽSTVA A CHRÁMY
INDIE-svatá místa
RECEPTY 
ČASTÉ OTÁZKY
INZERCE a SEZNAMKA
KE STAŽENÍ
KNIHY A PŘEKLADY
HUDBA A MANTRY
ODKAZY
KNIHA HOSTŮ
KONTAKTY A LIDI
Náš názor:
Výborný článek napsaný po návštěvě Amviku (ve Švédsku) ještě za totáče...
 
Návštěva na Haré Kršna farmě
 
Honza Pelc


Následující rozhovor napsal Honza Pelc a byl pořízen v srpnu 1988. Byl původně určen pro časopis Vokno, který měl vyjít na konci téhož roku, ale jelikož to ještě bylo v době temna, v říjnu přišel zátah, zatýkání, domovní prohlídky, zabavování materiálů a vazba a rozhovor doposud nevyšel. Honza Pelc a Franta Stárek nám laskavě dovolili, že ho můžeme otisknout v našem prvním čísle, za což jim velice děkujeme. Rozhovor uvádíme v nezměněné podobě a následkem něžné revoluce, bohudík, patří některé pasáže k historii.               

Sjížděli jsme z dálnice E4 asi šedesát kilometrů za Stockholmem směrem na Ja  drrnu. Zorka držela na klíně rozevřený dopis od Turiji s přesným návodem cesty a já byl pěkně nervózní. Hlavně z toho, jestli jsem si nevzal příliš velké sousto na zakousnutí. Jedu dělat interview a co vlastně vím o Haré Kršna hnutí? Jistě spousta čtenářů Vokna je mnohem fundovanější než já. Nadával jsem v duchu Čuňasovi, že si nenapíše, co by do Vokna vlastně chtěl, nadával jsem sobě, že jsem mu nenapsal, aby se těch fundovanejch čtenářů zeptal a připravil s nima otázky    ....          

„Tady pozor!” řekla Zorka, „Turija píše, že odbočka na Almvik je těsně za prudkou zatáčkou.” Než to stačila dočíst, řadil jsem zpátky na čtyřku a zatáčka s odbočkou mi zmizela ve zpětném zrcátku. „Pane Bože!” zařval jsem. Zorka se na mě dotčeně podívala a podala mi housku s máslem a salámem. Bral jsem si jí trochu provinile. Přece jenom jsem se na ten rozhovor nějak připravoval. První věcí, kterou jsem četl, byl brožurka Górakšja a vegetariánství, která má motto: Člověk, který zabije krávu, přestože je plně uspokojen jejím mlékem, se nachází v nejhlubší nevědomosti. A hned vedle je možno číst: Normální spotřebitel sní během života 5 krav, 28 vepřů a 200 kusů drůbeže. Tato spotřeba ohrožuje lidské zdraví    ...          

Houska se salámem mi ztěžkla v hubě. Cestou „samajama” jsme se konečně dostali ke skleníkům. Podle návodu v dopise tady začínaly pozemky oddaných. Nervozita dostoupila vrcholu. Chtěl jsem nechat auto hned u skleníků, ale pak jsem se nechal vést cedulí „parkoviště” a sjel za velkej kravín. Nikdo nikde, na poli hučí traktor, kolem nás pole, kravíny, baráky, les a jezero. Nádhernej zapomenutej a krásnej kout země, jakej se v Evropě dá už najít jen ve Skandinávii.          

Pak si všimnu kluka, kterej řeže pilkou dřevotřísku. Jsem trochu zklamanej. Místo hábitu má montérky a na hlavě obyčejnou pracovní čepici.          

„Bon jour, je cherche Turiju ou bien Tomáše.”          

Zvedne hlavu, usměje se a řeže dál. Očima se mu snažím dostat pod čepici, jestli je vyholenej a jestli sem vůbec patří a opakuji: „Turija, Tomáš!” „Yes” řekne po chvíli, přestane řezat, praští do prkna: „Ty máš problém, já mám zase svůj tady,” přiblble se usměju a furt si nejsem jistej, jestli sem patří. Dořízne a jdeme kolem několika baráků, kolem skalky a starejch borovic. Mluví na mě anglicky, já kejvám a říkám stále dokola „Yes”, jedno z mála anglickejch slovíček, který ovládám. Konečně přicházíme k malýmu světlehnědýmu domku. Náš omontérkovanej průvodce mizí a za chvíli vychází mladej kluk v hábitu, s vyholenou hlavou a jen

 s malým copánkem na temeni. „Ahoj, já jsem Tomáš” podáváme si ruce a vstupujeme. Místnost prosycená vůní tyčinek, dvě židle, kompjútr, mašina na fotosazbu, telefon. Než se stačíme rozkoukat, podává nám ruku vysokej kluk

 v bílým hábitu. „Já jsem Turija.”

„Ahoj”    -    představujeme se. Zvědavě si ho při tom prohlížím. Snažím se uhádnout věk, povahu, náladu, ale nedává mě čas.          

„Jste vegetariáni?” ptá se. Houska se salámem se votočí v břiše.          

„Připravili jsme vám malé pohoštění...”  

Sedím u malého, jediného volného stolku a vyjeveně se dívám na tác. Jediné, co poznávám, jsou opečené brambůrky a snad i to zelený v rohu, což by mohl být špenát. Odhodlaně zabořím lžíci do první hromádky neznámé kaše. Chutná báječně a voní neopakovatelnýma vůněma indického koření. „Z čeho to je?” ptám se při páté lžíci, aby řeč nestála. „Vařená mrkev s kořením. Taková halva z mrkve.” Padá mi sanice. Já od malička kovanej nepřítel vařené mrkve jí do sebe láduju jako pochoutku. Moje máma by mi mohla zatleskat a dát pohlavek za ty kila mrkve vodsunutý na kraj talíře. Ale Turija mě už nenechá vychutnat první vařenou mrkev po dvaceti letech. „Ty se zajímáš o politiku? Myslíš si, že u nás také uznaj Haré Kršna hnutí za oficiální, jako

 v Rusku?” V té chvíli vidím Jakeše, Bilaka, Fojtíka a další, jak povolujou Haré Kršna hnutí    ...           

„Ne nevidím to, Rusko už není pár let náš vzor a Československo je dneska tak sto let za ním.” Ale ta nenadálá představa se mi vrací: „Projedeš Kláštercem, dáš se prašnou cestou na Louchov a tam najdeš malou, kdysi vopuštěnou vesničku po Němcích, tam začínaj naše skleníky    ...”          

Je to tak žalostně smutná představa, že se po hlavě vrhám do obávaného interwiev. (Už předem se omlouvám čtenářům, kteří v rozhovoru nenajdou to, co čekali. Počítal jsem s tím hned od začátku, a proto jsem s Turijou dohodl pokračování na vaše případné otázky.)    

Vokno:    Turijo, je trochu nezvyklé potkat Čecha v Haré Kršna hnutí. Mohl bys nám říci, jak si se k němu dostal?    

Turija:     V sedmdesátém třetím jsem odjel z Československa a původně jsem chtěl jet do Ameriky. Jenže to nevyšlo a dostal jsem povolení k pobytu zde ve Švédsku. V té době jsem bydlel v Malmo  dr. A jako většina mladých lidí jsem se zajímal o všechno možné, mimo jiné i o meditaci. Haré Kršna hnutí bylo v Kodani, Malmo  dr a Kodaň jsou od sebe velmi blízko, a tak oddaní jezdili často do Malmo  dr prodávat své knihy. Často jsem je vídal na ulici, kde mi řekli, že mají středisko také ve Stockholmu. Jel jsem se tam podívat a už jsem tam zůstal. Líbilo se mi tam natolik, že jsem se nevrátil ani zpátky do Malmo  dr.  

 Vokno:    To zní velice jednoduše, ale mě se hned nabízí otázka: Evropa    -    Indie dvě různé tradice, dva různé pohledy na život, úplně jiné kořeny myšlení. Neměl jsi s tím ze začátku problémy?  

 Turija:     V podstatě tak jak to vidím já, se indická filozofie a indické myšlení příliš neliší od křesťanského myšlení. Učení, které předkládá Ježíš Kristus, je velice podobné učení, které uznáváme my. Liší se pouze v detailech, jenže to snad není podstatné. To, co provozujeme, se nazývá bhaktijóga. Bhakti znamená láska a j  aaga    -    jho neboli spojení s Bohem. Bhaktijóga je tedy spojení s Bohem prostřednictvím lásky, což je ostatně základní myšlenka Ježíšovy mise.  

 Vokno:    Před tím, než jsi vstoupil do hnutí Haré Kršna, byl jsi věřící, uznával jsi křesťanství?  

 Turija:     Ne, nebyl. Byl jsem vycvičený ateista, jako většina lidí na Východě. Byl jsem tou dobou dokonce přesvědčený ateista a když se někdo zmínil o Bohu, tak jsem prostě vypnul a neslyšel jsem ho. Ale pak jsem se dostal    ..., no, já nevím jestli to tady mám říci, ale v té době jsem zkoušel všechno možné i drogy a s těmi jsem dělal různé pokusy, a tak jsem zjistil, že existuje nějaká vyšší dimenze v životě. Nejenom hodnoty, na které se dá sáhnout. Že existují i nějaké jiné rozměry života. Proto jsem z drog přešel na meditaci, protože stavy, které jsem měl například z „kouření”, měli různí jogíni stálé a trvalé, oni prostě nešli „dolů”, na rozdíl od drog. Tam když jde člověk dolů, tak se cití mizerně. Taky u drog je to pořád stejné, kdežto u jógy a meditace se může člověk dostávat výše a výše.          

Řekl jsem, že drogy hrály u mě určitou roli při vstupu do hnutí. To už dnes není aktuální. Dnes většinou mezi nás přicházejí mladí lidé, kteří jsou znechuceni materialistickou společností, konzumem, nesmyslným životním rytmem.  

Vokno:    Ale zpátky k tvým začátkům. Řekl jsi, že jsi přišel a už jsi zůstal. To jde, přijet, říct mě se u vás líbí    -    a hned zůstat? Neexistují nějaké podmínky?  

Turija:     Jde. Jediné podmínky, které musí člověk dodržovat, když chce s námi zůstat, jsou tyto čtyři zásady: nesmí jíst maso, oddávat se hazardu, nepožívat omamné látky včetně čaje a kávy a neudržovat mimomanželský pohlavní styk. To jsou negativní zásady. Pak ještě existuje pozitivní rada: Že má člověk zpívat Haré Kršna mantru. Doporučuje se zpívat šestnáct kol na růženci, což časově vezme asi dvě hodiny denně. Dá se to nazvat meditace, kdy člověk polohlasně přednáší Haré Kršna mantru:  Haré Kršna, Haré Kršna, Kršna Kršna, Haré Haré, Haré Ráma, Haré Ráma, Ráma Ráma, Haré Haré.  Když člověk dodržuje těchto pět zásad, může u nás zůstat. Po jednom nebo jednom a půl roce dostane od duchovního učitele zasvěcení a duchovní jméno, které nějak souvisí s Kršnou. Tomáš například zasvěcený ještě nebyl a moje jméno znamená „čtvrtý (duchovní) rozměr”.  

Vokno:     A tvoje další cesty?    

Turija:      Zůstal jsem ve Stockholmu. Hnutí ve Švédsku bylo teprve v začátcích. Bylo nás jen patnáct, takže nám stačil sklep v jednom domě ve středu Stockholmu, kde jsme založili vegetariánskou restauraci. Postupně nás přibývalo a potřebovali jsme více místa, tak jsme koupili menší usedlost, takový zámeček blízko Stockholmu. A za několik let už jsme museli koupit tuhle farmu. Potřebovali jsme domy pro oddané, aby měli kde bydlet. A já jsem prošel všemi třemi místy.  

Vokno:     Nevznikly pro tebe    -    a vůbec pro všechny    -    jazykové problémy? Jak vím, je na farmě spousta národností.  

Turija:      Pokud člověk umí anglicky, je to bez problémů. Vzhledem k tomu, že tady na farmě je těch národností tolik, například: Norové, Švédi, Dáni, Finové, Němci, Rakušani, Angličani, Poláci, Jugoslávci, dokonce je tady mezi námi i dost Rusů a Američanů, používáme angličtinu jako dorozumívací jazyk.  

Vokno:     Tolik národností, tolik stěhování, tolik lidí a jistě spousta těžkostí. Nepřinášelo a nepřináší to mezi vás spory a nesrovnalosti?  

Turija:      Ne, a to je dost zajímavé i pro mne. Podíváš se ven a tam jdou Rusové proti Američanům, Irové proti Angličanům. Tady se to všechno smísí na velice malém prostoru, a přesto nedochází k velkým rozporům. Je to tím, že víme, že Kršna je Bůh, a když Mu budeme všichni sloužit, tak nemusí docházet k roztržkám. Protože Rusové mají  svůj  cíl a Američané mají  svůj  cíl, dochází mezi nimi ke konfliktům. Na to existuje hezký příklad: Když hodíš kámen do vody a zase znovu do stejného místa, tak jsou kruhy soustředné. Když hodíš kameny do různých míst, kruhy se střetávají.  

Vokno:     A jak se na vás dívá okolí? Nemáte s ním konflikty?  

Turija:      Co se týká přímých sousedů farmy, ti jsou pozitivní, protože když se lidé seznámí trochu blíže s touto filozofií, vidí, že to není nic neobvyklého, nebo to dokáží alespoň teoreticky přijmout. A nám se podařilo se sousedy vybudovat dobré styky. Přijímají nás, mají nás rádi, chodí na naše vegetariánské hostiny, někdy jim nosíme jídlo na ochutnání a podobně. A jiní Švédi?    -    pochopitelně, naše oblečení je pro ně divné, a pokud nevědí, o co se jedná, tak reagují negativně. Ale jakmile začnou poslouchat naše názory, naši filozofii, změní názor nebo alespoň zůstanou neutrální.  

Vokno:     Čtenáře v Československu, pro které je tento rozhovor určen, bude zajímat váš styk s úřady a hlavně s určitým ministerstvem. Jste legální?  

Turija:      Vzhledem k tomu, že je tady socialistická vláda, tak to není slavné. Jenže i přesto je tu demokracie. Zde se tolerují všechna hnutí, pokud nejsou fašistická a podobně. My máme oficiální registraci, takže k vážnějším problémům nedochází.  

Vokno:     Kolik vás tady, na téhle farmě, žije?  

Turija:      Dohromady nás je sedmdesát. Padesát dospělých a dvacet dětí.  

Vokno:     Můžeš mi popsat, jak vypadá váš obyčejný, normální, všední den?  

Turija:      Náš den začíná ve čtyři hodiny ráno. Šríla Prabhupáda řekl, že toto hnutí bude mimo jiné známé svou revoluční čistotou. Takže se každý oddaný po ránu osprchuje. Pak se ve 4.15 sejdeme v chrámu k prvnímu obřadu, kdy zpíváme společně Haré Kršna mantru. Kolem páté hodiny následuje individuální meditace, kdy každý oddaný odříkává Haré Kršna mantru na růženci, což trvá skoro dvě hodiny, tedy do sedmi. Pak se znovu otevře oltář a následuje přivítání Božstev. Božstva dostala nové šaty, květinové girlandy, nová je i výzdoba. Následuje uctívání gurua    -    duchovního učitele    -    kdy zpíváme píseň pro Šrílu Prabhupádu, který založil toto hnutí na Západě. To trvá patnáct minut a pak začíná přednáška z indických textů. Mívají ji různí oddaní, kteří se denně střídají. Každý den se čtou jeden až dva verše, ten, kdo přednáší, přečte verš a překlad a snaží se vysvětlit jeho smysl, snaží se najít jeho hloubku. Tím se oddaní učí chápat filozofii našeho náboženství. Po přednášce je diskuze na téma verše. Po osmé začíná snídaně. Máme společnou kuchyň, kde jeden oddaný vaří pro všechny, a společnou jídelnu. Pak jdeme pracovat. Každý má svoji službu. Jeden překládá, rozdává knížky, někteří se starají o zemědělství, jiní zase tisknou knihy, učí ve škole.    

Vokno:     Říkal jsi, že od půl páté dvě hodiny rozjímáte. A co děti?  

Turija:      Ty také.  

Vokno:     Už od malých prcků?    

Turija:      Ne, až od pěti let. Do pěti let mají děti svobodu a více méně si mohou dělat, co chtějí. Když je jim pět let, pak se pomalu začínají učit. No a v půl druhé se sejdeme na společný oběd a po obědě se pokračuje v práci. Večer v sedm hodin je asi hodinová bohoslužba, před kterou se každý znovu osprchuje. Spát chodíme kolem desáté.    

Vokno:     To je tedy váš den, ale vraťme se k dětem, to mě velice zaujalo. Jak to vypadá s nimi. Jak vyrůstají, jak se o ně staráte, jak vypadá jejich výchova?  

Turija:     Máme pro ně vlastní školu, protože nechceme, aby naše děti chodily do veřejných škol a učily se tam zlozvyky, jako například používání omamných látek nebo je začal přitahovat nedovolený sex. Když naše děti nechodí do veřejných škol, jsou chráněny před těmito vlivy. Někdo si může myslet, že je to izolování nebo že našim dětem vymýváme mozky, ale my jim jen umožňujeme, aby byl jejich duchovní život snažší. A pokud se týká vymývání mozků, tak to dělají svým dětem materialisté také, když je posadí před televizi. Materiální život je jedna věc, kterou nelze zanedbat    -    musíme jíst, pít, a když jsme nemocní, musíme se léčit. Člověk má také intelektuální potřeby, jenže to není všechno, ještě je tady duchovní stránka a materialisté duchovní život zanedbávají. Proto máme vlastní školy.  

Vokno:    Švédské úřady vám to tolerují?    

Turija:      No, máme s tím trochu problémy. Škola je oficiálně vedena jako domácí vyučování a jednou za čas chodí komise učitelů na kontrolu. Prozatím byli vždy s úrovní spokojeni.

Vokno:    Je vaše farma je soběstačná? Vystačíte si například v potravinách?  

Turija:      Taková situace by byla ideální, ale jsme teprve v začátcích. Tuto farmu, která má kolem 60 ha, máme šestý rok, což je velice krátká doba. Než jsme ji koupili, patřila jednomu zemědělskému kooperativu, který zde prováděl pokusy s krmivem pro krávy, pole hnojili vším možným a půda po nich zůstala ve velice špatném stavu. My se snažíme nepoužívat žádná chemická hnojiva, takže výnosy nemáme nijak velké, ale až se půda alespoň trochu uzdraví, výsledky by měli být o mnoho lepší. Pokud se týká obilí, tam je to bez problémů, jsme soběstační. Také brambory vystačí na dlouhou dobu. Přes léto si stačíme i se zeleninou. Když Šríla Prabhupáda přijel do Ameriky, přál si, aby naše společenství byla soběstačná. Podle védské společnosti je bohatství pole a krávy. Tady na Západě    -    a vůbec všude jinde    -    si člověk myslí, že je bohatý, když má papír    -    peníze. Ale hodnota peněz je pochybná.  

Vokno:     Mluvili jsme o práci, o všedním dni. Sednou si někdy po práci oddaní s knihou lehčího řádu nebo s klasikou, poslouchají rádio, hrají třeba šachy?

Turija:   To, co děláme, je naše zábava. Ten, kdo například dělá v zemědělství, to dělá rád. Je to jeho koníček. Bývá spíše problém, jak oddané od práce dostat. Nejraději by pracovali dvacet čtyři hodin denně, ale pochopitelně, že čteme. Hlavně knihy, které vyšly v Haré Kršna hnutí, nebo knihy, které napsali oddaní. Jiné knihy bys mezi námi těžko našel. Většinu toho, co je v klasické literatuře, najdeš také ve védské literatuře.    

Vokno:     Existuje něco z toho v češtině?

Turija:      V češtině jsme vydali čtyři knihy, které Šríla Prabhupáda přeložil ze sanskrtu do angličtiny, k tomu tři brožurky a připravujeme další dvě knihy a jednu brožurku. Ale problém je, jak je dostat ke čtenářům v Československu.  

Vokno:     Jednou z podmínek pro vstup mezi vás je vegetariánství. Proč?  

Turija:      Vegetariáni jsme z etických důvodů, protože zabíjet zvířata nebo jakkoliv ubližovat živým bytostem je špatné. Každá akce, kterou v tomto životě provádíme, bude mít svoji reakci v budoucnu. My věříme ve stěhování duší, to znamená, že duše po opuštění těla přejde do jiného těla a v novém těle sklízí výsledky činů, kterých se člověk dopustil v předešlém životě. Čili když někoho zabiji, budu zabit sám v příštím životě. Naší snahou je opustit tento koloběh a vrátit se zpátky k Bohu.  

Vokno:    Tvoje vysvětlení je vcelku jasné, ale spousta lidí by se tě jistě zeptala: je zdravé žít bez masa? Člověk přece jí maso od nepaměti.  

Turija:      Člověk není od přírody dravec. Srovnáme-li fyziologickou stránku člověka a býložravců, máme s nimi více podobností než s dravci. Naše zuby jsou podobnější zubům býložravců, náš zažívací systém také, potíme se celým povrchem těla, kdežto šelmy ne. A těch srovnání je samozřejmě více. Nakonec je to i velmi dobře popsáno v naší brožurce o vegetariánství.  

Vokno:    Spousta lidí má zafixováno toto spojení: Indie    - indická filozofie    -    drogy    ...    

Turija:     Pokud lidé v Indii provozují pravé náboženství, tak drogy nepoužívají. Můžou samozřejmě existovat pseudo- duchovní vůdci, kteří drogy používají a nebo je i doporučují. Pokud člověk narazí na takové lidi, může si být jistý, že narazil na podvodníky. Praví duchovní učitelé jsou velice přísní, aby se drogy nepoužívaly. U nás to jde tak daleko, že nejíme ani čokoládu, nepijeme kakao ani čaj, s vyjímkou léčivých a bylinkových čajů.  

Vokno:     Jak vaše hnutí funguje. Máte svoji hierarchii?  

Turija:      Samozřejmě. Každé středisko, každá farma má svého vedoucího a pod ním jsou vedoucí jednotlivých oddělení, jako například vedoucí školy, vedoucí zemědělství a podobně. Je to čistě z praktických důvodů. Možná, že někdo namítne, že duchovní život žádnou hierarchii nepotřebuje, ale když žije sedmdesát lidí pohromadě, je potřeba nějaké vedení, aby společenství mohlo fungovat.   `xrw,01

Vokno:     A poslední otázka, která se mi nelehko klade: Z čeho žijete, jak sháníte peníze na svou činnost.    

Turija:      Mottem Šríly Prabhupády bylo: jednoduše žít, hluboce myslet a tak žijeme co nejjednodušeji, pro vlastní potřebu používáme pokud možno co nejméně. Svobodní muži nebo ženi mají tři čtyři druhy oblečení a jeden kufr, čímž jejich vybavení končí. Rodiny toho mají pochopitelně o něco více, ale ve srovnání s lidmi, kteří žijí mimo naši společnost, je to minimum. Peníze, které člověk vydělá, může použít na rozšiřování hnutí. Vyděláváme je různým způsobem. Největším přínosem do společné pokladny je prodej knih, které sami tiskneme. Prodáváme je na ulici lidem, kteří mají zájem číst indickou filozofii. Nahráváme také kazety a gramofonové desky s naší hudbou. Dalším zdrojem příjmů jsou vegetariánské restaurace. Tady na Západě není vegetariánství považováno za nemoc. Naše restaurace jsou proto oblíbené a vyhlášené. Vzhledem k tomu, že mnohá střediska jsou farmy, tak si většinu jídla vypěstujeme sami. To ale neznamená, že oddaní nemohou pracovat třeba v továrnách. Je jen důležité, aby výsledky své práce věnovali Kršnovi a nepoužívali je pro vlastní uspokojení. Mezi oddanými v Americe nebo v Anglii je tento způsob celkem běžný. V oblasti našich příjmů tedy není nic zakázaného nebo divného, jak se někdy o nás snaží rozšiřovat někteří lidé.    

Vokno:  Turijo, moc ti děkuji za sebe i za čtenáře Vokna za rozhovor, který, jak doufám, bude ještě někdy pokračovat.   Balim magič a pásku se čtyřicetiminutovým rozhovorem za rozpačitého ticha. Je nám všem jasný, že to není ono, že tomu chybí ty koule, které dělají rozhovor interviewem.          

„Chcete se podívat, jak žijeme?” nabízí Turija. Rádi přijímáme. Moc světla už není, ale doufám, že se nějaká fotka povede. A hned první měření mě bortí naději. 5,6 na 125 není žádná radost. Dohaduju s Turijou pokračování rozhovoru

 a v duchu prosím čtenáře Vokna, aby nebyli líný, vožraný od much, a napsali. Přitom si co chvíli klekám a střílím objektivem kolem sebe. Jednopatrové přízemí, dřevěné chalupy, jezero s břízama, pole, skleníky se spoustou napůl dozrálých rajčat.          

„Sklizeň jde do tun. Většinu zavařujeme na zimu,” informuje Turija.          

„Máte nějakýho profíka, kterej vám radí, jak pěstovat?”          

„Ne, všichni jsme amatéři, ale když práce baví, tak to jde.”          

„Hmm,” nejistě pokyvuju hlavou a snažím se do objektivu dostat ty načervenalé obry.          

„Ještě se půjdeme podívat do chrámu.”          

Před jedním oknem sedí sedí tři malé holky v sárí a pekelně se nám smějou. Dochází mi teprve po chvíli, že moje zarostlá hlava a deset let neholená brada tady musí pěkně zářit. „Můžu?” ptám se Turiji a mířím objektivem na holky. Ještě více se rozesmějou a otáčejí se k nám zády. I Turija se pobaveně směje. „Je jim kolem čtrnácti, tak se nediv.”          

V očích Zorky čtu spoustu otázek. Určitě jí vrtá v hlavě rozpor, že dospělí vstoupí do hnutí z vlastního svobodného rozhodnutí, ale děti se do něj rodí, aniž se jich někdo ptal. Chvíli mě to svrbí na jazyku, ale nakonec se já ani Zorka nezeptáme. Jsem opravdu kvalitní novinář!          

„No a tady,” ukazuje Turija na velkou nízkou budovu, která je na celým světě vždycky stejná, „to byl ten experimentální kravín. Tady prováděli ty pokusy    ...”          

„No jasně,” skáču Turijovi do řeči, „to přece znáš    - umělý kuřata, co v životě neběhala    -    bez zápachu a bez vůně.” Sotva ta věta ze mě vylítne, už hledám roh, za kterým bych si mohl bez zábran a dlouze nafackovat. Zorka se mi směje před dveřma kravína. Hned za nima je nejméně šestipatrovej botník narvanej sandálama a těžkejma pracovníma botama. Zouváme se a vcházíme. Vůně tyčinek je všude.          

„Tak takhle vypadají naše třídy,” ukazuje Turija na velkou, čistou, světlou místnost. Šest stolečků, katedra, tabule a nad ní velká písmena abecedy. Pod každým písmenem je kresba s náboženským motivem.          

„Takové třídy máme celkem čtyři.” Procházíme do „školy” úzkou chodbičkou. „A to je náš chrám    ...” Vcházíme, Turija i Tomáš si klekají a dotýkají se čelem světlých parket. Přímo proti nám je oltář s Božstvy. Naproti němu přes místnost sedí socha Šríly Prabhupády v životní velikosti. Uprostřed na malých polštářcích sedí oddaní, hrají a zpívají Haré Kršna. Je jich pět. Za nástroje mají hliněný buben, malé činelky a harmonium na tahání rukou. Haré Ráma    ... Mezi nimi sedí snad pětiletej špunt, tleská do rytmu a zpívá. Soustředěně a plně. Haré Haré    ... Najednou mám chuť sednout si mezi ně, hodit všechno za hlavu, zpívat  s nima. Klid, pohoda. Štěstí a radost, která z nich vychází, je tak nakažlivá, že skoro nevnímám společnou jídelnu, nesmělý úsměv Turiji, když vysvětluje, že nemají ani stoly a židle, při jídle sedí se zkříženýma nohama přímo na parketách. Haré Kršna, Haré Kršna, atmosféra k nepopsání.          

Jsme zase venku. Připadám si, jako kdybych se právě teď probudil. Loučíme se. Turija spíná ruce, lehce se uklání a říká Haré Kršna. Řadím jedničku a pomalu mizíme rozbitou cestou v lese.

 


Datum vzniku:
1988
 
Jak se vám článek líbil?
0(min) do 10(max)
Kolik čtenářů se vyjádřilo: 5




Haré Krišna inspirace
© 2001-2010