ideální společenský systém

Nedávná historie zaznamenala několik společenských systémů. Kapitalismus například velice podporuje komerční mentalitu probouzením nekonečných hmotných tužeb a tak dochází k neustálému soutěžení mezi lidmi a skupinami o moc, sílu a prestiž. Jedna skupina se snaží ovládat druhou a získat požitek na její účet. Odtud vznikla myšlenka, že sociální spravedlnost bude zaručovat společnost bez tříd. Mnozí se báli, že jakmile se objeví rozdílnosti, bude se k nim přihlížet při rozhodování a život na úkor druhých bude automaticky následovat. Ve světě malých a velkých přinášejí rozdíly „nespravedlnost” a tak se probudilo hluboce zakořeněné cítění, že duality by neměly existovat. Instinktivně cítíme, že by mezi lidmi měla existovat rovnost, ale jakékoliv pokusy zavést rovnost do praxe na hmotné úrovni vytvoří jen zmatek a spoušť, protože rovnost na úrovni hmotného světa jednoduše neexistuje. Socialistická či komunistická společnost se pokusila udělat z každého člověka věrného pracovníka státu. Sami jsme se mohli přesvědčit, že zůstalo jen u teorií neproveditelných v praxi. Vždyť neustále vidíme, že někdo je na tom lépe a někdo hůře, někdo je schopnější a někdo méně, a když bude společnost lidi nutit, aby jednali stejně, nebudou mít možnost jednat podle svých vlastností a schopností a z celé společnosti se pak stane groteskní podívaná. Rození farmáři by veleli vojskům, lidé s organizačními sklony by pěstovali zeleninu, sedláci by vyučovali ve školách a intelektuálové by spravovali chodníky. Nemůžeme očekávat, že slabý člověk bude mít stejný pracovní výkon při kopání příkopů jako silný. Stejně tak bychom mohli těžko počítat s tím, že by kopáč příkopů efektivně řídil podnik nebo dovedl psát knihy. Každý má určité dispozice a jde o to, umožnit mu dělat to, v čem je nejzručnější. Rozdělení společnosti na třídy tedy není na závadu - právě naopak - je to jediné racionální řešení.

Čtyři varny - společenské třídy

Ať už se podíváme do kteréhokoliv koutu světa, všude najdeme lidi s následujícími čtyřmi sklony: najdeme skupinu intelektuálů, básníků, umělců nebo filozofů. Pak najdeme skupinu organizátorů, kteří obratně dovedou řídit a bojovat. Dále najdeme skupinu lidí, kteří se velice zajímají o obchody a zemědělství a největší skupinu vždy tvoří ti, kteří nemají schopnosti úspěšně dělat ani jednu z výše zmíněných činností a mají sklon pomáhat ostatním z vyšších skupin svými službami a prací. Skutečnost, že v každé společnosti najdeme nějakou verzi tohoto systému naznačuje, že jde o obecně platné pravidlo, které pochází od Stvořitele. Nejvyšší Pán zařídil tolik věcí, aby umožnil život člověku na zemi, a tak není překvapující, že stvořil také společenský systém, určený lidem.

„Podle tří kvalit hmotné přírody a podle činností jim určených jsem stvořil v lidské společnosti čtyři třídy. Přestože jsem tvůrce tohoto systému, měl bys vědět, že jsem nečinný a neměnný” (Bhagavadgíta 4.13). Ve Šrímad Bhágavatamu (11.5.2) se dále říká: „Každá ze čtyř spole-čenských skupin v čele s bráhmany byla zrozena smíšením kvalit hmotné přírody z obličeje, paží, stehen a nohou vesmírné podoby Nejvyššího Pána. Tak byly stvořeny čtyři společenské skupiny.”
Podle čeho se lidé rozlišují popisuje Kršna v Bhagavadgítě: „Mírumilovnost, sebevláda, sebekázeň, čistota, snášenlivost, poctivost, poznání, moudrost a zbožnost jsou vlastnosti, kterými se vyznačují bráhmani. Statečnost, síla, odhodlanost, duchapřítomnost, neochvějnost v boji, štědrost a schopnost vést druhé jsou vlastnosti vrozené kšatrijům. Obdělávání půdy, ochrana krav a obchod jsou činnosti, kterými se vyznačují vaišjové a přirozenou povinností šúdrů je svou prací sloužit druhým. Konáním svých povinností může každý dosáhnout dokonalosti” (Bhagavadgíta 18.41 - 45).

Obecně rozšířeným omylem (zvláště mezi hinduisty) je, že člověk náleží k určité kastě podle zrození. Narodí-li se někdo bráhmanskému otci, má všechny možnosti stát se také bráhmanem, ale skutečným měřítkem jsou jeho kvalifikace. Rodový kastovní systém, s jakým se můžeme setkat v Indii, se tedy nezakládá na zjevených písmech. Ta říkají jasně:

„Jestliže má člověk vlastnosti bráhmana, kšatriji, vaišji nebo šúdry, jak bylo výše popsáno, i když se narodil v jiné rodině, měl by být přijat podle svých kvalifikací a vlastností” (Šrímad Bhágavatam 7.11.35).

Společnost se tedy rozděluje na varny, což jsou společenské třídy (bráhmani, kšatrijové, vaišjové a šúdrové), a ášramy, stádia duchovního života (brahmačárí, grhastha, vánaprastha a sannjásí). Mluvíme pak o varnášramské společnosti.

Intelektuální třídě lidí se říká bráhmani, organizátorské a bojovnické kšatrijové, obchodnické a zemědělské vaišjové a služebnické a pracující šúdrové. Intelektuálové mohou být přirovnáni k hlavě společnosti. Dávají praktické rady a pokyny v duchovním životě. Vojenská a vládnoucí skupina, která organizuje a ochraňuje obyvatelstvo, se může přirovnat k pažím. Obchodníci a zemědělci, kteří vytvářejí ekonomické potřeby, se mohou přirovnat k břichu a pracovníci, kteří podporují celou strukturu, se mohou přirovnat k nohám. Ve zdravé společnosti všichni pracují v dokonalé spolupráci.

Bráhmani - hlava společnosti

Příčinou všech nesrovnalostí sociálních systémů dneška je nedostatek duchovního poznání. Je zapotřebí skupiny inteligentních lidí, kteří vědí, jak organizovat společnost s ohledem na seberealizaci spíše než s ohledem na hmotné cíle. Takovým učitelům se říká bráhmani. Pouze ten, kdo zcela zvládl nauku o seberealizaci a má ve své povaze vlastnosti jako čestnost, pravdivost, snášenlivost, pokoru, jednoduchost a nesobeckost, může být bráhmanem. Stejně jako mozek řídí celé tělo, tak bráhmani působí jako inteligence společnosti, řídící její pohyb. Čerpají poznání z Véd a rozšiřují ho do celé společnosti. Jsou prosti sklonu vykořisťovat druhé, a proto lidé samotní vyhledávají jejich rady. Jednou z hlavních činností bráhmana je vychovávat a učit mladé, jaké by zaujali ve společnosti místo, které nejlépe vyhovuje jejich přirozeným sklonům a talentu. Bráhman je odborníkem při rozeznávání fyzických a mentálních charakteristik a pomůže člověku nalézt profesi, která mu přinese největší uspokojení. Studenti pak přirozeně rozvinou svůj talent a společnost získává velký prospěch z kvalifikované práce. Budoucím bráhmanům pak předají plné poznání v nejrozmanitějších oblastech a oborech.

Pomohou také najít vhodnou rovnováhu mezi hmotnými a duchovními cíli. Učí, že činnosti jsou ve skutečnosti jednání duše vyjádřené prostřednictvím těla. Přirozenou činností duše je transcendentální služba Nejvyššímu Pánu a ukáží všem třídám společnosti, jak vykonávat svou práci jako oběť Kršnovi. To je skutečná úroveň jednoty a spolupráce. Všechny třídy mají stejný cíl ve svých činnostech - seberealizaci a uvědomění si Boha, uvědomění si Kršny.

Védy přinášejí lidstvu věčný zisk. Úkolem bráhmanů v kterékoliv době je rozdávat védské poznání. Inteligentně chápou, že mají nedokonalé smysly, že mohou udělat chyby a tak vědí, že spekulace nebo výmysly nemají žádnou hodnotu. Bůh však takové nedostatky nemá a poznání, které nám předá On, je dokonalé. Základní poznatky nám předává v Bhagavadgítě. Shrnutím védského poznání je Védánta-sútra a jejím přirozeným komentářem je Šrímad Bhágavatam, drahokam mezi védskými písmy. Pomocí těchto písem člověk dosáhne duchovní realizace velice rychle a posláním bráhmanů je přivést společnost k tomuto poznání. Protože dělají tak cennou službu, jsou Kršnovi velice drazí a ve společnosti vážení.

Bráhman může používat jakéhokoliv poznání, aniž by byl kontaminován, protože má výjimečné vlastnosti. Především je klidný a ovládá se, má kontrolu nad svou myslí a smysly. Zaměstnává své smysly duchovním způsobem a tak přirozeně dosáhne míru. To je vlastnost, kterou dnešní intelektuálové postrádají. Nejsou schopni ovládat svou mysl a smysly a proto mají veliká pouta ke smyslovým požitkům a srdce plná materialistických tužeb. Silné hmotné touhy pak snadno překonají jakékoliv morální ohledy a moderní intelektuál se stává zmanipulovatelný mocnými lidmi ve společnosti. Jeho věrnost pravdě tím značně utrpí a odchyluje se od svého pravého poslání. Dnes vidíme, že kšatrijové (bojovníci a politici) se snaží ovládat svět vojenskou mocí a vaišjové (obchodníci) ekonomickými cestami a inteligentní třída lidí se stala otrokem vojska a průmyslu. Dnešní společnost velice postrádá kvalifikované bráhmany - je jako tělo bez hlavy, které si bez náležité inteligence dříve nebo později přivodí nějakou úhonu.

Bráhman si musí umět odříkat. Aby se nedostal pod vliv ekonomických tlaků, žije ve velice prostých podmínkách a přijímá jen to, co je k životu nejnutnější. Pak může věnovat svou inteligenci ku prospěchu všech. Ideálním příkladem takového bráhmana byl Čánakja Pandita, který žil před několika sty lety v Indii. Byl mozkem celého království Čandragupta. Byl tak nezbytnou osobností, že všechny záležitosti celého království závisely na jeho schválení. Král mu byl tak vděčný, že si mu mohl říci o nesmírné jmění, ale on dával přednost životu v malé chatrči. Věděl, že jeho schopnosti závisí na odříkání, a že pomocí odříkání může člověk vyvinout mnohé síly, pevný charakter a bystrou inteligenci. Védy říkají, že odříkání je bohatství bráhmana. Žije skromně z milodarů a nikdy si nenechá zaplatit za své služby. Cokoliv dostane, přijme jako milost Boha, a když nedostane nic, přijme to jako své bohatství.

Je velice čistý. Tělo udržuje v čistotě koupelí alespoň dvakrát denně, zdržuje se v čisté společnosti a svou mysl udržuje čistou zpíváním svatého jména Boha Hare Krišna. Je velice tolerantní. Jelikož je učitelem společnosti, musí tolerovat nedostatky a nezralost svých studentů. Snáší chyby druhých a fyzické a mentální rozruchy, které přicházejí v hmotném světě neustále. Je čestný a pravdomluvný. Vždy bude mluvit ve prospěch společnosti i všech jednotlivců, i kdyby se setkal s opozicí a negativní reakcí. Nikdy nekompromisuje, aby vyhověl vlivným osobnostem, a jestli mu to přinese slávu nebo potupu nebere v úvahu. Předkládá védské poznání, i když to lidé stěží přijímají, protože ví, že kdyby se odchýlil od pravdy, nikomu by nepomohl. Bráhman nekompromisuje, ale v zájmu duchovního pokroku společnosti předává poznání jen po malých dávkách, aby bylo snažší ho přijmout.

Je věrný pravdě, i kdyby to mělo způsobit nepříjemnosti jemu samotnému. O tom je jeden humorný příběh. Mladý chlapec jednou šel za velkým světcem, aby se od něj učil. Ten se ho zeptal, do které kasty patří, ale chlapec nevěděl a řekl, že se zeptá své matky. Matka mu však vysvětlila, že jelikož měla mnoho mužů, nemůže říci, kdo byl jeho otcem. Když se chlapec s touto odpovědí vrátil, světec mu odpověděl: „Jsi zcela jistě bráhman, protože obyčejný člověk by těžko mohl po pravdě přiznat, že jeho matka je obyčejná prostitutka.”

„Ten, kdo zná nauku o Absolutní Pravdě, o Bohu, se nazývá bráhman.” Bráhman velice pozorně studuje védská písma, učí se nazpaměť některé pasáže a realizuje poznání prakticky. Musí mít také inteligenci, jak ho použít v každé jednotlivé situaci a to je jeho příspěvek společnosti. Zdarma poskytuje rady všem a nemá zájem dominovat v životech druhých. Kvalifikovaní bráhmani vždy tvoří nepatrnou část společnosti, ale jejich pokyny jsou klíčovým bodem, neboť cchrání společnost před úpadkem a směřují ji k duchovnímu životu.

Kšatrijové - politici a organizátoři

Kšatrija musí být odborníkem v sociální a společenské organizaci a administraci. Musí znát duchovní základ společnosti a vědět jak mají čtyři společenské třídy vzájemně spolupracovat. Musí se naučit, jak vyrozumět, co mají občané na mysli, aby je mohl uspokojit. Musí rozumět ekonomickému systému vaišjů, a jak ho usměrňovat a řídit, aniž by tím narušil ekonomický rozvoj. Musí umět za pomoci policie a armády ochraňovat občany a udržovat pořádek. Kšatrijové se tomu všemu učí od bráhmanů a tím se přirozeně rozvine jejich správný vztah. Dohlížejí na záležitosti státu a činnosti občanů. Pravdou je, že člověk si nemůže dovolit zcela opomíjet vyšší cíle života a uchýlit se ke zcela neomezovanému - zvířecímu - chování, aniž by se vyhnul drastickému utrpení. Ochraňovat před utrpením také znamená ochraňovat před degradací morální a etickou.

Popravdě řečeno většina dnešních politiků je nekompetentní zastávat své funkce. V mnoha případech jsou také zcela nekorektní. Noviny bývají na celém světě plné článků o jejich omylech, podvodech, tricích a plánech. Následující rozbor uvádí několik důvodů, proč moderní politici nejsou schopni přinést světu mír a prosperitu. Je to jednoduše proto, že povahou materialisty je sobectví, a řešení nelze hledat na hmotné úrovni. Vymýšlet zaručeně fungující společenské modely nemá smysl. Mate- rialismus znamená závist a závist přináší zkázu. Jediné řešení spočívá v obnovení zájmu o duchovní hodnoty.

Nedostatky současných politiků

Materialistický politik nemá smysl pro duchovní bratrství. Nemůže přinést harmonii do společnosti, protože není schopen vidět duchovní jednotu lidstva. Příliš se zaobírá povrchními rozdíly ras, tříd a národností a nedokáže pochopit, že živé bytosti jsou jeho bratři, synové Nejvyššího Otce. Jak Kršna říká v Bhagavadgítě (4.35): „A když takto poznáš pravdu, spatříš, že všechny živé bytosti nejsou ničím jiným než částmi Nejvyššího, jinými slovy, že jsou ve Mně.”

Vidí život jen jednostranně. Místo, aby svého vlivu užíval k tomu, aby se společnost pozvedla duchovně a zároveň ekonomicky, považuje ekonomický rozvoj za všechno na světě. Podporuje vytváření umělých vymožeností, které mají daleko od mírumilovného, klidného a zdravého života. Bez duchovní kultury se lidé odcizí Bohu, přírodě a sobě navzájem. Čím více se lidé odcizí, tím více zklamání, hněvu a zmatení se dostaví.

Je ambiciózní a sleduje jen své vlastní zájmy. Opomíjí duchovní stránku života a neustále touží po stále větším postavení a moci. Jeho prvořadým zájmem je jeho politická kariéra a tak neustále usiluje o vyšší místo, vítězství ve volbách a na druhou stranu se bojí, že o to přijde. Je natolik přemožen strachem o svůj vlastní statut, moc a bohatství, že se tento strach - nikoliv láska či zájem lidí - stane hlavní motivací jeho činností. Takoví politici jsou pouzí obchodníci, kteří prodávají prázdné sliby za volební hlasy a lidé k nim mají přirozeně nedůvěru. Každý ví, že na vychytralého obchodníka si musí člověk dávat pozor. I když nabízí „dobré zboží”, má na mysli především svoje bankovní konto.

Je stále rozrušený a často jedná iracionálně. Materialistický politik nemá klid a mír sám a nemůže tudíž pomoci jiným klid a mír nalézt, ať už individuálně nebo společensky. Většinou nevidí své politické ambice a sám trpí vnitřní frustrací, která ho může dohnat k iracionálnímu jednání. Člověk s tak rozrušenou inteligencí nedokáže vidět věci jasně a nemůže vyřešit spletité problémy dneška. I kdyby měl výtečnou inteligenci, jeho rozhodnutí nebudou nikdy jasná, je-li jeho srdce plné sobeckých tužeb.

Jeho vnímání neodpovídá skutečnosti. Díky mocenským nátlakům se mnozí současní politici snaží zapomenout na své trápení utlumováním svého vědomí pomocí omamných látek - alkoholu, amfetaminů, kofeinu či nikotinu. Ve Spojených státech například provedli průzkum rozšíření alkoholismu. Los Angeles Times uveřejnil zprávu, že nejvyšší hodnoty jsou ve Washingtonu a ve Washingtonu D.C. je na prvním místě George-town, předměstí, kde bydlí většina senátorů a poslanců Spojených států. Skutečná vůdčí osobnost má rozvíjet své vědomí a nemá ho otupovat omamnými látkami.
Nebere v úvahu Boží zákony. Materialistický politik má příliš málo času na to, aby věnoval pozornost Božím zákonům. To zní možná nepodstatně obyčejnému člověku, ale je to chyba velice závažná, tím spíše, že následky pak dolehnou na všechny. Hmotná příroda vládne nekompromisními mechanismy. Za každý čin přijde reakce. Za dobrý čin přijde reakce v podobě požitku a za špatný v podobě utrpení. To je zákon karmy - akce a reakce. Neznalost těchto přírodních zákonů způsobí zcela jistě velké utrpení všem ve společnosti. Například zabíjení zvířat a zabíjení nenarozených dětí - potraty - společně s ostatními hříšnými činnostmi přinesou velice tvrdé reakce ze strany hmotné přírody. Obrovská zemětřesení, ničivé vlny, záplavy, smrště, sucha a epidemie dokážou přivodit katastrofu i bez atomových pum, které nám hrozí patrně nejvíce, a je jen otázka času, kdy karmické reakce uzrají a plně se projeví.

Bhagavadgíta říká: „Cokoliv koná velký člověk, konají i ostatní lidé. Celý svět následuje vzor, který svým příkladem stanoví.” Politik, jakožto vůdčí osobnost, má tedy velkou zodpovědnost a mnohé reakce za hříšné činnosti celé společnosti padají na jeho hlavu.

Ideální panovníci

Védská terminologie označuje hlavu státu slovem rádža-riši znamená král nebo „velká vůdčí osobnost společnosti” a riši znamená „světec”. Rádžarši je tedy nejen hlavou státu, ale i velice zbožnou a učenou osobností. Uveďme tři příklady dokonalých králů, jejichž vláda byla ideální.

Mahárádža Prthu

Mahárádža Prthu považoval za svoji první povinnost přinést obyvatelům duchovní poznání. Věděl, že král, který jen vybírá od lidí daně, ale neposkytne jim informaci o smyslu lidského života, je hodný zavržení. Takový panovník bude trpět za hříšné činnosti, které občané jeho země spáchali z nevědomosti. Král Prthu radil lidem: „Věnujte své mysli, svá slova, svá těla a plody své práce Nejvyššímu Pánu, pak jistě dosáhnete konečného životního cíle (lásky k Bohu).”

Pod pevnou rukou krále byli všichni čestní občané ochraňováni od vnitřních i vnějších nebezpečí. Každého potěšily jeho činnosti a všichni občané byli spokojení s jeho čestnou vládou. Když cestoval celým světem na svém vítězném voze, vypadal jako zářící slunce, před kterým se všichni zločinci a zloději ukrývají a všichni ostatní králové uznávali jeho svrchovanost.

Mahárádža Prthu se však nechoval jako autokrat, který může přikazovat všem. Ve skutečnosti se proslavil svou skromností a nestranností. Byl tak nestranný, že kdyby byl syn jeho nepřítele nevinný, nikdy by ho nepotrestal, ale kdyby se provinil jeho vlastní syn, neváhal by ho ztrestat. Měl veliké bohatství, jelikož jeho království vzkvétalo, ale on nikdy nepoužíval bohatství ke svému smyslovému požitku. Zůstal nepřipoután, stejně jako slunce, které není vázáno žádnými okolnostmi. Jako všichni panovníci védského období se dobrovolně vzdal svého království dříve než ho zastihla slabost či smrt a odešel do lesa, aby soustředil své myšlenky na Nejvyšší Osobnost Božství.

Mahárádža Judhišthira

Mahárádža Judhišthira se proslavil jako „král, jehož nepřítel se nikdy nenarodil”. Byl tak zbožný, že ho nikdo nedokázal nenávidět. Jeho vlastnosti byly tak vznešené, že se jeho sláva roznesla po celém světě a jeho ryzí oddaná služba Bohu přiměla Nejvyššího Pána, Šrí Kršnu, aby se stal jeho důvěrným přítelem. Říkalo se o něm, že je „zosobněním dobra”, neboť jeho služba Kršnovi ho zbavila všech tužeb po smyslovém požitku, bohatství, slávě a moci. Jeho naprostá nesobeckost ho kvalifikovala na to, aby se stal panovníkem celého světa. „Dobro všem občanům!” bylo jeho motto, a žil podle něj, když neustále dohlížel na sociální, politický, ekonomický a duchovní pokrok občanů země. Byl tak dokonalým panovníkem, že i řeky, oceány, hory a lesy poskytly hojnost svého bohatství. Za vlády Mahárádži Judhišthiry nebyl ničeho nedostatek a mentální poruchy, nemoci nebo přílišná zima či vedro prakticky neexistovaly. Judhišthira se na konci svého života také vzdal trůnu, aby se zcela oddal duchovním praktikám. Na trůn jmenoval Mahárádžu Paríkšita jako svého následovníka a v šatě světce se vypravil na sever. Jeho oddanost byla tak čistá, že i před tím, než opustil své tělo, dosáhl nejvyšší duchovní dokonalosti.

Mahárádža Paríkšit

Ani zástupy osobních strážců nedokáží ochránit současné politické vůdce, ale Mahárádža Paríkšit byl tak vznešená osobnost, že ho ochraňoval samotný Kršna. Když byl v lůně své matky, ochránil ho Šrí Kršna před účinky jaderné zbraně, kterou na něj vystřelil nepřítel jeho otce. Král Paríkšit se při rozhodování o státních záležitostech přísně řídil podle doporučení, které mu dala rada bráhmanů. Dnešní „rozumové” se nechají koupit od toho, kdo jim lépe zaplatí, ale světci, kteří radili Mahárádžovi Paríkšitovi, poskytovali své služby zdarma a tak nepřipadalo v úvahu, že by jejich nestrannost ovlivnili nějaké osobní motivy.

Mahárádža Paríkšit byl velice bdělý při ochraňování občanů. Když se začaly objevovat čtyři příznaky nadcházejícího věku hříchů a pokrytectví - nedovolený pohlavní styk, jedení masa, požívání omamných látek a hazardování - vydal se na cestu po celé zemi, aby je vyhnal ze svého království. Jednou uviděl velice nízkého člověka, který právě mučil krávu. Toho muže velice přísně ztrestal se slovy: „Každý, kdo přináší utrpení nevinným tvorům, se mě musí bát, ať už je kdekoliv. Každý zločinec, který týrá nevinné, bude okamžitě vyhlazen, ať už je to kdokoliv.” Předpovídal degradaci lidské společnosti a řekl, že když bude nekvalifikovaný člověk smět vykonávat funkci vládce, pak jistě začnou vzkvétat příznaky bezbožnosti jako chamtivost, podvádění, krádeže, falešnost, zahálka, hádky a domýšlivost. Král Paríkšit je známý svým moudrým panováním, ale ještě větší slávu mu přineslo, co předcházelo jeho smrti. Ještě mladý byl po nedorozumění proklet bráhmanským chlapcem, že zemře za sedm dní. Okamžitě se vzdal svého království a odebral se postit na břeh Gangy. Nejedl, nepil, ani na chvíli neusnul a ani se nehnul ze svého místa - po sedm dní se na shromáždění největších světců té doby dotazoval Šukadévy Gósvámího na věci duchovního poznání a bedlivě naslouchal jeho odpovědím. Tak mu Šukadéva Gósvámí postupně přednesl celou encyklopedii duchovní moudrosti: Šrímad Bhágavatam, což je nejslavnější písmo oddaných Nejvyšší Osobnosti Božství, Šrí Kršny.

Ale nejedná se však jen o nekvalifikované politiky. Ve skutečnosti je každý do jisté míry zodpovědný za současnou politickou, ekonomickou, morální či etickou situaci. Člověk například velice často onemocní ne zásluhou nákazy od jiných, ale kvůli svým špatným návykům. Je-li člověk nečistý, zanedbává hygienu nebo se přejídá, pak bude pravděpodobně i trpět nějakou nemocí. Je-li někdo sužován úzkostí, pak mu jeho rozrušená mysl způsobí fyzické potíže. Tak si člověk ničí své vlastní zdraví a těžko může dávat vinu ostatním. Každý přispívá svým dílem k současnému stavu společnosti a je tedy na každém jednotlivci, jestli se pokusí o nápravu. Tak jak byla společnost degradována, stejně tak ji lze zase napravit. Propaganda hlásající, že cílem života je smyslový požitek, která se dnes šíří ve všech komunikačních médiích, je příčinou všeho zla dnešní společnosti. Začnou-li se lidé zajímat o duchovní hodnoty a propagandu nahradí rozšiřování poznání o skutečném cíli lidského života - vyvinout náš vztah k Nejvyššímu Pánu, pak se změní k dobrému i tvář celé společnosti.

*      *      *

Moderní společnost se uspořádala podle horečné touhy po slávě a penězích a každý, kdo nedosáhl těchto cílů, je považován za neúspěšného a zakouší zklamání, potupu a v extrémních připadech spáchá sebevraždu. Konzumní průmysl pak nabízí všemožné iluze a omamné látky, jak utéci z „neúspěšného života”.

Ale lidé nevidí frustraci těch, kteří těchto věcí dosáhli! Lidé slavní a bohatí v rodiných krizích, depresích, se sebevražednými myšlenkami jsou dokladem toho, že peníze a sláva nepřinesou štěstí a spokojenost.

Varnášramská společnost nepodporuje horečný ekonomický rozvoj spojený se zvýšením chamtivosti a nepřirozenými životními podmínkami. V takových situacích jsou lidé nuceni vykonávat mnoho nepřirozených činností a zaměstnání, aby bylo vyhověno okamžitým potřebám. Respektuje povahu každého jednotlivce a zaměstná ho podle toho v jedné ze čtyřech společenských skupin. Zde je zároveň postaráno i o duchovní stránku života, což je velice důležitý aspekt společnosti.

Lidé vynaložili ohromné úsilí, aby vědecky pokořili hmotné prvky, aniž by vynaložili stejné úsilí pokořit i svou vlastní mentalitu v kvalitě vášně a nevědomosti. Když nekvalifikovaný člověk získá velkou moc, zničí sám sebe i všechny kolem. K tomu se váže jeden humorný příběh o člověku z pouště, který zbohatl po objevu ropy na svém pozemku. Prodal těžební právo za ohromnou sumu a ve zběsilé radosti si šel koupit nejnovější sportovní auto. Když mu auto přivezli, okamžitě se rozhodl, že zkusí jezdit. Ano - udělal ohromný ekonomický rozvoj, ale naneštěstí měl stále mentalitu pasáka velbloudů. Sedl si do svého nového auta, ale jelikož byl zvyklý jezdit jen na velbloudu, stiskl vášnivě pedál k podlaze a čtyři sta koní pod kapotou vystřelilo do městského provozu jako raketa, dělající nevýslouvnou spoušť. Je nepochybné, že člověk rapidně dosáhl velkého technického rozvoje, ale jelikož nevynaložil stejné úsilí v duchovní oblasti, způsobí si jen bolest. Člověk nejen narušuje rovnováhu ve společnosti, ale používá i principů vědeckého materialismu k napadání posledních zbytků duchovní kultury, čímž přivádí společnost do silně nezdravé situace. Tak se vědecký pokrok stal nepřítelem. Ačkoliv jsme chtěli pomocí vědeckého pokroku udělat lepší svět, bez hmotných problémů, protože jsme zničili duchovní poznání vlastní individuality, výsledkem je nevědomý, nespokojený svět, zahrnutý většími problémy, než byly ty, které chtěla věda původně odstranit. Vědci se stali kazateli našeho století. Lidé pokorně věří všemu, co řeknou. Jelikož jsme se ještě nenaučili rozlišovat, které vědecké vynálezy jsou skutečné prospěšné, posloucháme jejich učeně znějící slova, která mají za následek nemocný svět.

Jestli se lidé pokusí porozumět duchovní podstatě, vytvoří to společnost, která naplní jejich potřeby duchovní i ekonomické. Varnášramská společnost umožňuje každému navázat znovu styk s Nejvyšším Pánem, tím, že ho buď přímo nebo nepřímo zaměstná v oddné službě. Všichni buď služí Kršnovi, nebo slouží těm, kteří Mu slouží. V obou případech je člověk zaměstnán jako služebník Pána, což je postavení člověku přirozené a nanejvýš uspokojující.

„Ó nejlepší z dvojzrozených, nejvyšší dokonalostí, které může člověk dosáhnout vykonáváním povinností předepsaných pro jeho společenskou třídu a životní stádium, je potěšit Nejvyšší Osobnost Božství” (Šrímad Bhágavatam 1.2.13).

V dnešní době lidé šílí po smyslových předmětech a stávají se otroky svých chtíčů a tužeb. Pracují jako otroci jen aby získali více sexu, více slávy, lepší auta, lepší letadla, lepší bomby - víc, víc a víc. Tento nekonečný kolotoč trvale neuspokojí nikoho. Člověk neustále touží vlastnit něco, co nemá, a naříká, když ztratí, co měl. Toužení a naříkání. To je hmotné šílenství, ale když se člověk dostane do styku s Kršnou a zaměstná se v Jeho službě, vyléčí se. Dokud se budeme snaži hledat uspokojení v hmotném světě, budeme muset tvrdě pracovat ve dne v noci až do okamžiku smrti, ale jakmile dospějeme ke službě Kršnovi, hmotné touhy pominou a díky duchovní realizaci získáme mír a uspokojení. Dokud tohle člověk nepochopí, nebude nikdy natrvalo šťastný, bez ohledu na to, jak hodně se snaží najít štěstí jinde.

Skutečné štěstí přináší až duchovní poznání. Rovnost všech živých bytostí existuje jen na duchovní úrovni. Duchovně si jsou všechny živé bytosti rovny - všechny jsou nedílné součásti Boha, ale na hmotné úrovni rovnost neexistuje. Jelikož varnášramskou společnost řídí osobnosti, které dokáží vnímat a respektovat duchovní rovnost živých bytostí, i ostatní mohou poznat, že ten, kdo pracuje jako uklízeč se neodlišuje od člověka, který jedná jako hlava státu, protože činnosti obou mají stejný cíl - přiblížit se k dokonalosti ve svém vztahu k Nejvyšší Osobnosti Božství, Šrí Kršnovi. To přinese i uspokojení vlastního já - duše.

V minulém čísle jsme se podrobněji zaměřili na první dvě společenské skupiny - bráhmany (intelektuály) a kšatrije (politiky a bojovníky). Další třídou jsou vaišjové, kteří produkují životní nezbytnosti.

Vaišjové a ekonomika

Základem ekonomiky je agrární hospodaření - jednoduché a časem osvědčené. Mottem takové společnosti je jednoduché žití a hluboké myšlení. Základní životní potřeby obstarávají vaišjové obděláváním pole a ochraňováním krav a býků. Moderní industriální civilizace nemá úctu ke kravám a býkům a myslí si, že je vpořádku je na jatkách zabíjet a jíst jejich maso. Prohlašuje, že kdyby je nezabíjeli, bylo by jich příliš mnoho, a myslí si, že kultura, která se přísně drží ochrany krav, je zaostalý systém odpírající lidem dostatečný příjem bílkovin. Ani ve snu by je nenapadlo, že právě ochrana krav a býků je základem zdravé ekonomiky společnosti. Kráva nám dává mléko, kterého je zapotřebí k vyvinutí jemných mozkových závitů a patřičné inteligence. Na popsání nesčetných způsobů, jak použít mléko a mléčné produkty, by bylo zapotřebí celé knihy. Z mléka můžeme například získat smetanu, ze smatany utlouci máslo. Máslo můžeme převařováním pročistit a získat ghí - ideální olej na vaření. Ghí je také nezbytné při obřadech. I bez uskladnění v lednici vydrží léta a je velice chutné a zdravé. Zakysnutím mléka získáme jogurt, který nabízí další rozmanité možnosti použití. Mléko můžeme srazit a získat sýr. Z mléka, másla, ghí, jogurtu a sýru lze připravit nepřeberné množství jídel. Přitom vše, co kráva vyžaduje, je trocha trávy, vody a místo, kde by mohla být. Mléko pak poskytne, když ji člověk podojí, což je půlhodinová práce.

Kromě mléka nám kráva dává mnoho dalších cenných produktů: moče se používá v lékařství, trusu jako hnojiva nebo po vysušení jako paliva - popel je pak ještě výtečnějším hnojivem. Laboratorní zkoušky potvrdily, že trus krav a býků má jedinečné antiseptické vlastnosti a Ajurvéda ho tradičné používá v lékařství a pro desinfekci. Trus smísený s jílem je dobrý i na stavbu zdí domků. Dnes se rozvinula i produkce bioplynu, který lze používat při vaření, topení a svícení.

Býci pak obstarají tvrdou práci. Orají pole, tahají vozy a mohou i celý den chodit dokola a pohánět různé mlýny, či zavlažovací mechanismy. Býci nepotřebují naftu nebo benzín, k jejichž těžbě je zapotřebí enormního úsilí a jejichž budoucnost je značně nejistá. Ani není zapotřebí ohromných továren na jejich výrobu, což stojí spoustu lidské energie a znečištěné prostředí. Mohou pracovat i v oblastech strojům nepřístupným.
Kráva a býk dávají všechno jídlo, které člověk potřebuje - býk oráním polí a kráva svým mlékem. Kráva je podle Véd jako matka, která dává mléko, a býk otec, který živí rodinu. Otec pracuje a produkuje oblí a matka zůstává doma a dává svým dětem mléko. Jakou větší službu by mohli člověku poskytnout? Proč bychom je měli za to zabíjet?
Jednoduchý život farmáře poskytne vše potřebné k životu ve více než dostatečném množství. To je zákon přírody. Když každý vaišja dostane půdu, bude si moci dovolit mít krávy. Stáda se budou rozrůstat a budou je spolu s ostatními produkty dávat jako milodary, platit jimi daně nebo je směňovat obchodním způsobem. Matematické kalkulace (a tisíciletá praxe) říkají, že ne všichni vaišjové se budou muset zaobírat zamědělstvím. Někteří se budou specializovat na výrobu různých předmětů, jiní na obchod, který se praktikuje často ve směnné podobě. Jako platidla se používá zlata a jiných drahých kovů v podobě mincí, nebo drahokamů a jiných cenností, jejichž hodnota je prokazatelně stálá a mají cenu sami o sobě. Odpadnou tak zbytečné bankovní transakce. Žádné půjčky, konta a úroky. Žádné papírové peníze, kterých vlády v době tísně natisknou libovolné množství a oběhem nepodložené měny podvedou občany. Odpadnou peněžní spekulace a strach z inflace a podvodů.

Varnášramská společnost však nehlásá návrat do středověku. Vědy a techniky se může použít, ale jen způsobem, který nepřináší společnosti nepříjemnosti. Zlatým pravidlem je pak „dělat všechno lokálně a jednoduše”. Jestliže se ho lidé budou držet, pak bude celá ekonomika přirozeně vzkvétat.

Lidé se často na návrat k přirozenému způsobu života dívají negativně, ale možná by se měli trochu více zamyslet nad svoují současnou situací. Dnešní iluzorní ekonomika se může snadno skácet a jim zůstanou v rukách pouhé papíry. Naměstnáni ve velkých městech jsou zcela závislí na zásobování zvenčí. Co když bude transport ochromen zastavením dodávky ropy? Nemluvě o krizi, válce? Co když přestane téct voda, přeruší se elektřina, odpadní systémy budou mimo provoz? To jsou situace, na které patrně nikdo není připraven. Návrat k jednoduššímu životu má své opodstatnění.

Šúdrové - nohy společnosti

Přirozenou povinností šúdrů je pomáhat ostatním. V každé společnosti tvoří většinu. Za své služby dostávají plat nebo osobní odměnu. Dělají všechnu těžkou práci na polích, v dílnách, přepravují produkty, stavějí, čistí, dělají kancelářské práce. To však zdaleka není plný výčet všech profesí. Šúdra je každý, kdo prokazuje služby tělu, mysli a smyslům ostatních. Hudebníci, zpěváci, skladatelé, komedianti, tanečníci, umělci básníci a spisovatelé, kteří píší literaturu jiného rázu než vzdělávacího, se všichni věnují uspokojováním smyslů ostatních. Jejich příjem závisí na smyslovém požitku svých klientů a získají si i svou slávu a věhlas.

Téměř každý dnes jedná na principech této kategorie. Tolik lidí usiluje o slávu a zisk. Lidé s těmito vlastnostmi mají pracovat pod vedním tří vyšších tříd, ale dnešní společnost je převrácená naruby.

Postupným očišťováním je však možné, aby někteří lidé vyvinuli vlastnosti vyšších tříd, kvalifikovali se a zaujmuli jejich místa. Rozšiřování poznání přinese ozdravění celé společnosti.

Celá varnášramská společnost je uspořádána tak, aby každý byl postupně očišťován. Šúdrové mohou pomáhat bráhmanům tisknout knihy, stavět a čistit chrámy, což jsou činnosti nanejvých očišťující. Mohou asistovat kšatrijům při udržování pořádku a vaišjům při produkci jídla a potřeb pro celou společnost. Část výdělku vaišjů jde v podobě daní na veřejně prospěšné činnosti, nebo přímo na podporu činností bráhmanů a všichni, jsou očišťováni.

Šúdrové jsou také důležitým článkem společnosti a neúcta zde není na místě. Tvoří nohy společnosti. Tělo bez noh sice žít může, ale nikam se nedostane.

Postavení vaišnavy

Vaišnava je transcendentální všem hmotným ohledům a neovlivňují ho označení, jako je bráhman, kšatrija, vaišja a šúdra, které se víceméně vztahují ke kvalitám hmotného těla. I kdyby byli všichni osvobozené duše, společnost musí i nadále fungovat, a proto i oddaní Nejvyšší Osobnosti Božství a zaujímají postavení ve varnášramském systému. Neovlivní je i kdyby se zaměstnali prací šúdry. Mnoho společníků Šrí Čaitanji Maháprabhua, čistých oddaných, kteří sestoupili do hmotného světa byli podle své profese šúdrové. Raději použijí svého postavení, jako příležitosti naučit svým příkladem ostatní, jak vykonávat své předepsané povinnosti s oddaností Nejvyššímu Pánu. Většina lidí není schopna okamžitě jednat na vaišnavské úrovni, a proto se zapojí do varnášramského systému, aby se postupně očistili. Čistý oddaný na duchovní úrovni není povinnen řídit se těmito pravidly, ale pro odaného je zcela přirozené zapojit se do společnosti i proto, aby šel dobrým příkladem ostatním. Oddaní chápou varnášramu jako společenský systém, který stvořil Kršna pro pozvednutí a očištění každého člověka.

Vláda varnášramské společnosti

Varnášramská společnost rozdělí půdu mezi zemědělce podle jejich schopností obdělávat pole, starat se o krávy a zaměstnat pomocníky na různé práce. Je-li někdo skutečně schopný, může zaměstnávat i stovky lidí a mít velkou farmu, ale nemůže si na ní dělat absolutní právo. Vaišja si může užívat výsledků své práce, když zaplatí dvacet pět procent výdělku jako daně kšatrijům, obdaruje bráhmany milodary a zaopatří šúdry, kteří mu pomáhají. Půdu může obhospodařovat pokud bude produktivní a jestliže nezanedbá své povinnosti. Jinak ho vláda požádá, aby se vzdal svých práv na půdu a dovolil kvalifikovanějšímu člověku, zaujmout jeho místo. Někdy se může stát, že vaišja může mít oprávněné důvody, že neuspěl, a v takovém případě se mu dostane pomoci ze strany vlády kšatrijů, aby se dostal na patřičnou úroveň. Jinak mají vaišjové volnost rozvíjet ekonomiku podle svých individuálních schopností a mají „volné pole”, které pro svou činnost tolik potřebují.

Vláda zasahuje do ekonomických záležitostí vaišjů jen do té míry, aby zabránila vykořisťování a degradaci. Vaišjové budou mít například zakázáno zřizovat jatka, prodávat lihoviny apod. Mezi nižšími vrstvami společnosti budou nízké návyky jako je zabíjení zvířat pro maso, pití lihovin, požívání omaných látek a mimomanželský pohlavní styk pokračovat, protože tito lidé se jich patrně nebudou schopni vzdát. Zákony nebudou nikomu bránit, aby zabil některé z méně významných zvířat (nikdy ne krávu nebo býka) a snědl jejich maso. Pokud se tyto činnosti odehrávají v privátní sféře a ne na veřejnosti, mohou pokračovat, ale vláda je nikdy nebude podporovat. Podobně je tomu i s prostitucí, pitím lihovin, prodejem omamných látek a hazardními hrami. Současné vlády mají z těchto podniků snad největší zisky, ale varnášramská společnost nedovolí takové vykořisťování občanů a jejich následnou degradaci. Bude tolerovat nízké návyky jen pokud se budou držet v privátní sféře a spíše se pokusí, aby lidé získali od bráhmanů poznání, co je správné a co není, a bude se tak sanžit očistit lidi od jejich nechtěných tužeb. Varnášramská společnost má tedy přísný režim, ale zároveň jsou zde i zadní dvířka pro ty, kteří se svých návyků nevzdají.

Jestliže bráhmani uvidí, že určité ekonomické směry povedou společnost nepříznivým směrem, kšatrijové zasáhnou a nařídí vaišjům, aby se věnovali činnostem, které nejsou škodlivé pro společnost. Kšatrijská vládá získává své prostředky z daní od vaišjů a nějaká částka z toho se okamžitě vrátí v podobě různých služeb všem členům společnosti - budování cest, parků, zahrad a chrámů. Část jde na udržování armády a policie, část na sociální péči starým a nemocným a zbytek zůstává jako rezerva pro nenadálé výdaje.

Jestliže je člověk schopný vykonávat svou povinnost ale nedělá ji z lenosti, pak musí být zjednána náprava. Bráhman se musí zaměstnat intelektuální prací, kšatrija administrací a ochraňováním, vaišja produkcí a šúdra pomáháním ostatním. Jestliže se někdo z nich rozhodne jen jíst a spát na úkor státní poklady, což je v současné době velice oblíbená zábava ve státech s vysokou sociální péčí, pak se bude zodpovídat kšatrijům a bude přiměn ujmout se své profese. Pokud jsou všichni náležitě zaměstnáni a drží se svých povinností, dostává se jim ze strany kšatrijů plná ochrana.

Varnášramský sytém zaručuje životní nezbytnosti všem. Bráhmani žijí z milodarů, což může znět trochu divně na moderní poměry, ale lidé s bráhmanskými vlastnostmi vždy tvoří nejmenší část společnosti a jejich zaopatření není problém. Kšatrija získá prostředky z daní od vaišjů a vaišjové jsou soběstační. Šúdrové, kteří slouží ostatním třem skupinám, obdrží odměnu podle toho, komu slouží a jak.

Védská města

Časem může varnášramská společnost pozvednout svoji ekonomiku k hojnosti přírodního bohatství. V dobách hojnosti pak není potřeba, lenivět a tloustnout, ale může se začít s úpravou pěkného prostředí pro veřejnost. Mohou se zakládat bohatá města, zcela odlišná od dnešních průmyslových velkoměst. Taková města jsou načrtnuta ve védských písmech. Každé by nemělo mít více, než padesát tisíc obyvatel. Ve středu města velký překrásný chrám. Hlavní cesty pěkně ozdobeny ovocnými stromy, květinami, jezírky a parky vedou vždy do středu k hlavnímu chrámu. Město je vyprojektováno tak, aby každá sociální skupina mohla žít pohromadě. Ve čtvrti nejblíže chrámu bydlí bráhmani, dále pak postuně kšatrijové, vaišjové a šúdrové. Poloha města je volena tak, aby kolem bylo dostatek polí, poskytující všechny životní potřeby bez komplikované dlouhé dopravy. Město by mělo být pokud možno soběstačné. Může být z bohatého materiálu s bohatým zdobením. Mělo by být tak pěkné, aby všichni mohli vykonávat svoje povinnosti v pokoji a poskytnout i dostatek prostoru, kde by se pořádaly duchovní festivaly, veřejné kíratny a slavnosti jako je například Rathajátra. (Oslava dodnes známá po celé Indii, kdy Božstvo Šrí Džagannátha, Pána vesmíru, táhnou davy lidí na velkých vozech přes celé město do jiného chrámu. Majitelé chrámu tehdy rozdávají hojně prasádam, jídla obětovaného Šrí Džagannáthovi, a všichni zpívají Haré Kršna mahámantru.)

Védská města se nepostaví přes noc. Jsou to dlouhodobé projekty, které by připadaly v úvahu, kdyby vlády hloupě neplýtvaly penězi. Na stavbě se mohou podílet všechny třídy společnosti. Problémy s nezaměstnaností odpadnou a zároveň každý udělá duchovní pokrok, když uvidí, že jeho prací se rodí město, které bude oslavovat Nejvyššího Pána.
Šríla Bhaktivinóda Thákura, z jehož knížky jsme v tomto čísle uveřejnili ukázku, předpověděl stavbu takovho města. Na přání Jeho Božské Milosti A. Č. Bhaktivédanty Swamiho Prabhupády se s plánováním a prvními pracemi na stavbě již začalo ve Šrídháma Majápuru, posvátném místě v Západním Bengálsku, kde se zjevil Šrí Čaitanja Maháprabhu, inkarnace Šrí Kršny, který přinesl lidem zpívání svatých jmen Boha - Hare Krišna - jakožto způsob duchovní realizace v tomto věku. Šríla Prabhupáda řekl, že bude vzorem pro jedenáct ostatních měst, které budou stát v jiných částech světa. Tak se může celá planeta přeměnit ve Vaikunthu, duchovní sídlo Nejvyššího Pána.

Všechno je možné, když se lidé začnou zajímat o duchovní poznání, zpívat Haré Kršna a ochraňovat krávy a býky. To je duchovně i ekonomicky nejlepší způsob, jak rozvinout přirozené bohatství země. Je-li Nejvyšší Pán spokojen, pak není nic, co by nemohl dát. Budou-li se lidé chovat k Zemi jak mají, vydá velké bohatství jídla, bylin, drahokamů i drahých kovů. To jsou zákony přírody, které jednají pod dohledem Nejvyššího Pána a když je lidé vezmou na vědomí, zavládne hojnost a mír.