mé hledání univerzálního náboženství

V Belgickém Chateau de Petite Somme, kam se sjíždějí návštěvníci z celého Beneluxu, se kromě pravidelných prohlídek malého hradu spojených s krátkým úvodem do vaišnavské tradice od místních oddaných také každoročně koná i setkání oddaných z celé Evropy, tzv. Communication seminar. Zajímavé je především pro ty, kteří se věnují například šíření vědomí Kršny prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků, snaží se o dialog s církví nebo chtějí navázat spolupráci s akademiky. Avšak přijet může každý, koho zajímá různý pohled na bohatou vaišnavskou tradici a na současnou realitu Haré Kršna hnutí. Na tomto setkání, kterému se také říká "tržiště nápadů a inspirace evropských kazatelů", přednášel v roce 1992 i Rančor dás, žák Šríly Prabhupády žijící v Anglii, aby se s přítomnými oddanými podělil o své realizace. Jeho přednášku vám ve zkrácené podobě nabízíme.

Chodil jsem do katolické školy, kde nás neučili o ostatních náboženstvích, neboť učit o naukách, které byly očividně falešné, se považovalo za ztrátu času. Tehdy před Druhým vatikánským koncilem katolická církev učila nejen, že Ježíš je jediná cesta k Bohu, ale také, že římsko-katolická církev je jediná cesta k Ježíšovi. Připadalo mi to velmi nespravedlivé vůči lidem, kteří o Ježíšovi nikdy neslyšeli, a také neuctivé k milionům věřících, kteří věrně následovali své rodné náboženské tradice. Cítil jsem, že to nemůže být pravé Ježíšovo učení, a proto jsem se nemohl cele oddat náboženské cestě, která předem vylučovala tolik lidí.

V devatenácti letech se mi dostala do rukou Bhagavad-gítá a hluboce na mne zapůsobila. Byla to kniha, která zjevně obsahovala pravdu o Bohu. Hlas, jenž ke mně promlouval z jejích stránek, byl totožný s tím, který jsem slyšel z Evangelií, i když nepřicházel z křesťanské tradice. Všeobecná moudrost, kterou jsem cítil v Ježíšově učení, zde hovořila z každé stránky. Tak jako mnozí přede mnou, jsem i já došel k poznání, že Bhagavad-gítá je dostatečně hluboká, aby dokázala obsáhnout celé spektrum lidské náboženské zkušenosti.

V té době jsem se občas díval na večerní publicistický pořad televize BBC Late Night Line Up. Hostem programu byl vznešeně a laskavě vyhlížející indický guru, který vypadal a mluvil jako skutečný duchovní mistr. Moderátor pořadu ho požádal, aby se představil a v krátkosti uvedl své učení a on okamžitě odpověděl, že přišel učit, jak milovat Boha.

Bezprostřední odpověď moderátora poněkud vyvedla z míry, ale zeptal se dále: "O kterém Bohu mluvíte? Je stejný jako křesťanský Bůh?" Zvědavě jsem čekal na jeho odpověď. Mohl tento muž, který zjevně nebyl křesťanem, uctívat stejného Boha jako já? O tom, že Boha znal, nemohlo být pochyb - výraz jeho tváře hovořil sám za sebe.

"Ovšemže mluvím o stejném Bohu," zněla jeho odpověď doprovázená chápavým úsměvem. Moderátor požádal o malou ukázku a Prabhupáda usedl na podlahu studia a začal se svými žáky zpívat Haré Kršna mantru. Božský zvuk Kršnových jmen mě nenechal na pochybách, že Prabhupáda mluvil pravdu.

Získal jsem Prabhupádovu Bhagavad-gítu a její studium mě stále více přesvědčovalo o tom, že se jedná o skutečně univerzální písmo. Kršna podporuje všechny druhy vyznání jako část procesu hledání pravdy. V sedmnácté kapitole vysvětluje různé druhy víry odpovídající jednotlivým druhům lidí a podporuje snahu každého jednotlivce na jeho cestě tím, že ho utvrzuje v jeho víře a oddanosti k vyvolenému božstvu (7.21). Dále varuje před rušením ostatních na jejich cestě (3.26), protože z konečného hlediska jsou všechny bytosti na Kršnově cestě a dostávají od Něj odplatu (4.11). Jeden z klíčových veršů pro mě byl:

"Kdykoliv a kdekoliv nastává úpadek náboženství a převládne ateismus, ó synu Bháratův, v té době sestoupím." (4.7) Tímto slavným výrokem Kršna smetl všechny sektářské "monopoly na pravdu". Prabhupádův komentář to potvrzuje následovně: "Někteří lidé tvrdí, že Bůh se zjevuje pouze v Indii, avšak to není v žádném případě podmínkou. Může sestoupit kdekoliv a kdykoliv podle Svého přání. V každém Svém vtělení sděluje lidem jen tolik duchovního poznání, kolik mohou pochopit podle místa a okolností, ve kterých se nacházejí. Poslání všech avatárů však zůstává stejné - vést lidi k vědomí Boha a přimět je k tomu, aby se řídili náboženskými zásadami. Bůh někdy sestoupí Osobně a někdy pošle Svého pravého zástupce - syna, služebníka, nebo sestoupí Sám ve skryté podobě." Neměli bychom si myslet, že Šrí Kršna a Šrí Čaitanja jsou jediní, kdo učili lidi tohoto světa o Bohu, nebo že vaišnavská tradice je jediné pravé náboženské učení.
Nejpřesvědčivější pro mne bylo Kršnovo tvrzení, že cesta pravého poznání trvá mnoho životů. Z toho bylo zřejmé, že různé náboženské cesty a jejich etapy představují stupně na žebříku duchovního pokroku.

Je zajímavé, že od doby, kdy jsem navštěvoval školu, se oficiální doktrína katolické církve změnila. Nyní se učí, že Krista je třeba vidět ve všech náboženstvích. Dobrý hinduista tedy může nalézt Krista následováním Bhagavad-gíty. Je to velký krok kupředu, který se blíží tomu, co říkal Prabhupáda o věřících z jiných tradic. Šríla Prabhupáda často mluvil o jednotě náboženství a o tom, že nepřišel dělat z křesťanů hinduisty, ale povzbudit je, aby řádně následovali svoji vlastní tradici.
V knize Světlo Bhágavatamu jsem našel další důležitou pasáž: "V tomto věku bezbožné civilizace uznali mudrci celého světa, že náboženské skupiny, které věří v Boha, musí vyjít z ústraní a kázat vědu o Bohu všem lidem. Hinduisté, muslimové, křesťané a ostatní, kteří pevně věří v autoritu Boha, nesmí nečinně sedět a tiše přihlížet, jak se stále rozrůstá bezbožná civilizace. Vůdčí osobnosti náboženských hnutí se musí sejít a vytvořit společnou základnu společenství oddaných celého světa."

Tyto a podobné pocity vůči členům jiných náboženství Prabhupáda obvykle vyjadřoval na veřejných přednáškách nebo mezinárodních konferencích. Nesměřovaly k jeho blízkým následovníkům. Prabhupáda tak dal příklad, jak je nutné během kázání rozlišovat. Pravý kazatel jemně přizpůsobuje poselství podle obecenstva, aniž by měnil filozofii nebo dělal kompromisy ohledně pravdy.

Ve společnosti oddaných, v úzkém kruhu, posloucháme a hovoříme přímo o Kršnovi, Jeho kráse, Jeho milosti, Jeho moudrosti a Jeho láskyplných zábavách s Jeho společníky a tak prohlubujeme naši lásku k Němu a k sobě navzájem.
Když opustíme chrámy a vyjdeme do světa, musíme se chovat jinak, s moudrostí a citem k ostatním duším a duchovním pravdám. Naše přístupy se mohou lišit od těch, které sdílíme s oddanými Kršny, mohou být obecnějšího rázu, a přesto mohou být velice vzácné a jedinečné v tomto hmotném světě. Kazatel se snaží mluvit k srdci člověka - neopakuje jen naučené výroky, ale je schopen naslouchat hlasu Kršnovy inspirace a také jejímu odrazu v srdci posluchače.

Tak se nám může poštěstit, že potkáme členy jiných náboženství, kteří nám mají mnoho co dát. To, že známe Kršnovu osobní podobu a oni nikoliv, ještě neznamená, že se od nich nemůžeme nic naučit. Znakem duchovně pokročilého člověka je, že se neustále učí, od každého a ze všeho, a nikdy není hluchý k hlasu Pána Kršny, ať mluví odkudkoliv nebo prostřednictvím kohokoliv. Mám přítele křesťana, který následuje své učení, a přitom má k oddaným Kršny velkou úctu a je vždy připravený jim naslouchat. To je známka duchovního pokroku.

Ti, jimž náboženská pravidla nedávají možnost učit se od následovníků jiných duchovních cest a ti, kdo si nedokáží vážit oddaných Kršny, zjevně nepatří mezi nejpokročilejší oddané. Je třeba je respektovat, ale pro nás i pro ně je nejlepší se navzájem nesdružovat. Ovšem ti oddaní (jak je Prabhupáda nazývá, neboť mají pevnou víru v Boha, přestože Jej nemusí znát jako Kršnu), kteří jsou otevření vůči ostatním, představují pravý opak. K nim bychom se měli chovat velkoryse, protože si máme navzájem mnoho co dát.

Osobně je mi velice líto, že v mnoha kruzích si ISKCON získal pověst fundamentalistické hinduistické skupiny, kterou zajímají jen stoupenci a vlastní pokrok a jejíž přívrženci jsou natolik zaneprázdněni předkládáním vlastního názoru, že nemají čas naslouchat názorům ostatních. Nevěřím, že by to byl Prabhupádův záměr. Bohužel, mnozí z nás zapomněli rozlišovat mezi společností oddaných a veřejností.

Před několika lety jsem se zúčastnil canterburského festivalu, kde se shromáždili příslušníci všech náboženství. Jako jeden z organizátorů jsem vedl skupinu poutníků, jejíž jednu polovinu tvořili oddaní a druhou polovinu členové jiných náboženství. Vyšli jsme z Bhaktivédantova Manoru, hlavního centra ISKCONu v Británii, a vydali jsme se na šestidenní pěší cestu do Canterbury.

Gerry Jennings, křesťanka, která přijela se svou dcerou z Ameriky, se zde poprvé v životě setkala s oddanými. Když skončilo našich osm společných dní, zeptal jsem se jí, co si myslí o oddaných: "Oddaní jsou velmi mírumilovní a srdeční a mnohému jsem se od nich naučila. Pokud jim ale mohu dát nějakou radu, pak asi tu, že by měli lidem naslouchat stejně jako kázat. Každý je nadšený mluvit o své víře, ale musí si uvědomit, že stejně nadšený je i jeho partner v rozhovoru. Pokud lidé jakéhokoliv vyznání dokáží usednout a naslouchat stejnou měrou jako mluvit, potom všichni dojdeme k pojetí jednoho Boha snadněji než jakýmkoliv jiným způsobem." Její dobře míněná rada byla pro mě poučná. Ona sama je důkazem, že vědomí Kršny můžeme předávat i jinak věřícím lidem a zvyšovat tak své poznání Kršny a Jeho milosti.

Věřím, že když my, členové hnutí pro vědomí Kršny, v sobě najdeme odvahu, moudrost a lásku k tomu, abychom se otevřeli okolnímu světu v duchu pokory a důvěry, povaha ISKCONu se změní. Bez ústupků ve svém vnitřním životě můžeme dojít k poznání, že skutečně patříme k univerzálnímu společenství oddaných.
Původně uveřejněno v časopise ISKCON Communications Journal, No. 2, 1993