aneb krátké zamyšlení nad historií a vývojem gaudíja-vaišnavismu

Někdy je velice prospěšné studovat historii, neboť ta se jak známo často opakuje. Člověk se může poučit o věcech budoucích právě studiem věcí minulých. Chceme-li porozumět situaci, ve které se nachází současné Haré Kršna hnutí a lidé, kteří se mu více či méně oddaně věnují, není na škodu podívat se na historické pozadí a sociologický vývoj gaudíja-vaišnavismu jako takového.

V době obrození gaudíja-vaišnavismu, která se datuje od doby Bhaktivinóda Thákura a jeho syna Bhaktisiddhánty Sarasvatího, vstupuje na scénu poměrně nový prvek. Je to instituce - společnost neboli duchovní hnutí. Jisté formy organizovaného kázání filozofie vědomí Kršny se samozřejmě datují od doby Šríly Džívy Gósvámího, kterého takto zplnomocnil Samotný Šrí Čaitanja Maháprabhu. Jelikož neexistovaly možnosti dnešní techniky a komunikace, duchovní poznání se předávalo tradičně z učitele na žáka spíše v malých ášramech, které nebyly vzájemně příliš koordinovány. Z minulosti známe také příklad krále Vírhamvíra, který se stal žákem Šríniváse Áčárji a ze svého království udělal vaišnavský stát, ale skutečná duchovní instituce obdobná křesťanské církvi - tu známe až z moderní doby.

Její současnou nejrozšířenější podobou je Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny, kterou založil náš velký áčárja - A.Č. Bhaktivédanta Swami Prabhupáda. Existují však i jiné větve Čaitanjova stromu, které dnes mají také podobu oficiálních organizací. Dnes je holt doba společností, nadnárodních organizací a takováto společnost je patrně nutnou rekvizitou pro kohokoliv, kdo chce něco dokázat v opravdu masovém měřítku. Málokdo si však uvědomuje, že je to fenomén nový a v historii vaišnavismu vlastně nemá obdobu. Není proto divu, že se takto vznikající duchovní hnutí potýkají s mnohými prakticko-filozofickými otázkami, které souvisí s aplikací tradičních principů a paradigmat v současném světě. Podívejme se trochu podrobněji na dva modely organizační struktury, které se doposud objevily.

Je limitována tím, co je schopen zastat jeden člověk. No a pokud nedej Bože poklesne, pak je to pro celé hnutí velká rána, ze které se jen těžko vzpamatovává. Ale tomuto systému nelze upřít daleko větší punc osobnosti a jednolitosti přístupů k různým praktickým otázkám.

Druhý model zastupuje současný ISKCON. Tento druh managementu by se dal spíše přirovnat k současnému demokratickému systému s tím rozdílem, že zde existuje demokracie pouze na úrovni řídící rady. V čele hnutí stojí rada, jejíž rozhodnutí je svrchovanou autoritou a každý se mu musí podřídit, i když třeba na radě ten dotyčný hlasoval proti a s určitým rozhodnutím nesouhlasí. Výhody tohoto systému, který si přál Šríla Prabhupáda i Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí, jsou zřejmé. Tento systém má daleko větší šanci masového rozšíření, neboť celý management nezávisí pouze na jediném člověku. Pokud jeden člen poklesne, je to samozřejmě velká rána, ale ani zdaleka ne tak velká jako by nastala v případě jediného áčárji. Člověk se nahradí jiným a rada funguje dál. Spoustu dílčích rozhodnutí je stejně jako v prvním systému také možné delegovat na nižší rady a jednotlivce. Většinové rozhodnutí, ke kterému je třeba dospět, má nesporně výhody v tom, že při něm dochází k vzájemné kontrole správnosti rozhodnutí, ale má i svá úskalí. Jednak samotná jednání bývají těžká a vyčerpávající a hlavně dochází k zajímavému jevu, kdy se guru určitých žáků, který má být podle tradice jejich absolutní autoritou, musí podřídit institucionálnímu rozhodnutí. Právě v této oblasti vznikají mnohé ismy a schismy a konflikt mezi manažerskou a duchovní stránkou bývá často předmětem mnohých dilemat v současném ISKCONu. Navíc i v tomto systému se samozřejmě projeví dominantní schopnosti jednotlivců, kteří se i přes oficiální systém rad začnou prosazovat do čela, ale tato možnost existuje samozřejmě v každé instituci. Všechny možné i nemožné situace by mohly být námětem mnoha jistě velice zajímavých sociologických studií, které jen čekají na to, až je někdo napíše.

Ptáte se který z těchto systémů je lepší nebo snad hodný doporučení? Kršna říká v Bhagavad-gítě, že v hmotném světě se kouří nad každým ohýnkem - takže těžko říci. Nelíbí se vám ani jeden? Nic snažšího - vymyslete lepší! Budoucí vaišnavové vám budou vděčni.

Ale co si z toho všeho má vlastně člověk vzít? Snad jenom to, že by se měl snažit ještě více dívat na obsah a nikoliv na formu, hledat podstatu pravých duchovních vztahů na osobní bázi a nenechat se zmást povrchními nesrovnalostmi. Vždyť motiv je vždy nejdůležitějším faktorem v rozvoji duchovního života a je-li motiv všech zúčastněných čistý, pak i zdánlivě velké rozdílnosti či nové a netradiční aplikace nemusejí být překážkou k vytvoření skutečně prospěšných duchovních svazků. Aneb „moudrý člověk si vezme zlato i z nečistého místa„. Když si uvědomíme všechny tyto souvislosti, pak nemůžeme než souhlasit, že nesnášenlivost k druhým a horlivé prosazování svých způsobů managementu je jen příznakem neznalosti věcí a samotné historie.