„Nechej to! - Neskákej! - Nekřič!” Konečně se klučina uklidnil a začal si slušně hrát. Maminka si postěžovala druhé mámě: „Je to s těmi dětmi trápení!” Že už jste podobnou scénu viděli, a ne jednou? Já také. Pěkně ilustruje u nás nejrozšířenější přístup k výchově. „Kdybychom po dobu jednoho roku sledovali výchovné působení rodičů, prarodičů, vychovatelů a učitelů a zaznamenali každou pochvalu a každé pokárání, zjistili bychom, že na jednu pochvalu připadá asi deset pokárání nebo dokonce trestů.” (Učitelské listy č. 7/95, str. 19)

Nejhorší na tom je, že přes všechnu snahu, zákazy a okřikování děti stejně příliš neposlouchají. A my přeci nechceme, aby rostly jako dříví v lese. Co dělat? Nechat je, ať si dělají, co chtějí, a doufat, že z toho jednou vyrostou? Víme, že tento způsob je v dané chvíli nejpohodlnější, ale časem přinese hořké plody - nevychované děti, kterým jsou názory a přání rodičů lhostejné.

Existuje ještě třetí možnost. Výchova, která dokáže vyvážit dvě zdánlivě tak protichůdné věci, jakými jsou láska a disciplína. Šríla Prabhupáda často vysvětloval, že nemáme děti nechat, aby vyváděly. Citoval Čánakju Pandita, který doporučuje pro žáky a děti od pěti do šestnácti let striktní disciplínu. Když nebudou poslouchat, mají být pokáráni nebo potrestáni. Prabhupáda byl tedy proti zbytečné mírnosti a shovívavosti. Je ale velmi důležité pochopit, o jakou disciplínu mu šlo. Šríla Prabhupáda výslovně zakázal především tělesné trestání dětí a jako maximální možný prostředek předvedl lehký (!) políček přes tvář. To je ovšem řešení, ke kterému by měli rodiče nebo učitelé sáhnout až v případě, že vyčerpali všechny možnosti, a pak si to stejně ještě dvakrát rozmyslet.

Musíme nejprve pochopit, proč děti často dělají něco nepřístojného, a jak vlastně na takové jednání přišly. Víme, že přirozenou vlastností duše je aktivita, neustálá činorodost. Šríla Prabhupáda mnohokrát vysvětloval, že mysl nemůže myslet na „nic”, že nemůžeme nic nedělat. U dětí je to vidět zvlášť dobře, protože se teprve učí používat svých smyslů, a všechno je pro ně nové a zajímavé. Představa, že hodné děti sedí tiše v koutě a nikoho neruší, je tedy značně naivní. Celé tajemství úspěšné výchovy spočívá v tom, jak jsme schopni děti náležitě zaměstnat. Šríla Prabhupáda: „Neříkejte „Ne.” Když je chuť na dobré, pak to špatné bude automaticky „Ne.”... Nepoužívejte mnoho „Ne”, ale dejte jim pozitivní život... Když řeknete „Ne”, bude to znamenat zápas. To je psychologie... Když jsme přitahováni oddanou službou, ostatní věci budou automaticky „Ne”.” Stejná moudrost se ukrývá ve známém příběhu o Golemovi: dokud ho rabi Lew náležitě zaměstnával, nevznikly žádné potíže. Jednou ale zapomněl a Golem pak způsobil takovou spoušť, že už ho raději nikdy neoživil.

Někdy ale děti vyvádějí takové věci, že nám zůstává rozum stát. Zamysleme se nad tím, odkud se to v nich bere. Budeme-li upřímní, nezbude než uznat, že v devadesáti devíti procentech děti napodobují špatnosti, které viděly u jiných, především u dospělých. Šríla Prabhupáda říkal, že vůdce nemůže chtít, aby lidé přestali kouřit, je-li sám kuřákem. Přesto někdy chceme po dětech, aby dělali něco, co sami neděláme, a naopak! Těžko v tom můžeme změnit všechny kolem, ale určitě máme vliv na ty, kteří hrají ve výchově dětí hlavní roli - na rodiče a učitele. A ruku na srdce, nejprve a hlavně budeme muset pracovat sami na sobě.

Začal jsem citátem z Učitelských listů, který poukazoval na převládající negativistický přístup ve výchově. Zmíněný článeček hovoří o tom, že neustálé sekýrování dětí vede k jejich frustrování, děti se cítí méněcenné a tyto prožitky je mohou ovlivnit na celý život. Jednou jsem hovořil s Džaja Gurudévem Prabhuem, kterého asi většina čtenářů zná. Dodnes mi utkvělo v paměti, jak charakterizoval vaišnavu: „Vaišnava je ten, který se snaží druhé povznést, ne potopit.” Stejně můžeme povzbuzovat naše děti do oddané služby. Měli bychom je upřímně chválit, kdykoli je to jen možné, a nevěnovat zbytečnou pozornost nepatřičnému chování a „rozmazávat” jej. Pokud chceme v dětech najít a rozvíjet dobré vlastnosti, stane se tak jedině tím, že je začneme skutečně hledat. Pochvala na pravém místě pak děti utvrzuje v tom, že jednají správně a motivuje k opakování žádoucího chování.

Zároveň s tím, jak věnujeme pozornost náležitému chování, musíme mít neustále na paměti, že žádný učený z nebe nespadl. V našich zeměpisných šířkách se chybování nenosí, přestože „je lidské”. Bojíme se udělat chybu a někdy se třeba do něčeho ani nepustíme, jenom abychom se neztrapnili. Je smutné, když se děti smějí spolužákovi, který neví, ač sami na tom obvykle nejsou lépe. Šríla Prabhupáda se na chybování díval pozitivně a říkával, že neúspěch je pilířem budoucího úspěchu.

Na závěr shrnuji: Chceme-li úspěšně vychovat další generaci oddaných, musíme začít u sebe. „Příkladem ustavičným, sám na sobě živý toho, co se dělati a nedělati má, obraz vždycky dávaje. Čehož není-li kde, daremná jest všecka další práce.” (J. A. Komenský - Didaktika) Pokusme se vytvořit pozitivní atmosféru, kde budeme upřímně oceňovat každý pokrok malých vaišnavů. K tomu je nezbytně třeba věnovat pozornost právě pozitivnímu chování a chyby brát jako nutné milníky na cestě ke kýženému cíli. V takové atmosféře, kde převládá láskyplný a chápavý přístup, budou pokárání a tresty fungovat. Komenský dává příklad se sluncem, které rostlinkám vždy slouží teplem a světlem, často větrem a deštěm a jen někdy hřímáním a blýskáním. Vyvážit lásku a disciplínu je velké umění, neboť někdy je třeba přitvrdit více a někdy zase hodně povolit. Učitel národů dodává: „Šťastný ten, kdo v to umí trefovati!”