U příležitosti narozenin duchovního učitele - vjása-púdži - skládají žáci svému guruovi dík dary a dopisy. Z mnohých projevů úcty žáků Šríly Prabhupády, které každým rokem také vycházejí knižně, nás zaujal příspěvěk Indradjumny Swamiho. Tento žák Šríly Prabhupády ještě před revolucí navštívil i Československo a nyní často navštěvuje Polsko a další země.

Drahý Šrílo Prabhupádo!

Prosím přijměte mé nejhlubší poklony v prachu vašich lotosových nohou.
Provolávám vám slávu u příležitosti vašeho zjevení v tomto světě!

Každým rokem v této době usedám, abych se rozpomněl a napsal vám tyto řádky. Myšlenky přicházejí, slova plynou a já je zapisuji na papír. Jedna stránka za den se však nezdá být dost na vyjádření mé lásky - hodilo by se spíše, abych vám obětoval celý svůj život.

Každým rokem si stále více cením všeho, co jste mi dal. S postupem doby se všechno známé a milé v tomto světě ztrácí a uvadá, ale vědomí Kršny zůstává stále svěží a podobně i mé naděje na získání vaší přízně. Zrození, nemoc, stáří a smrt již mi nejsou neznámé - vidím je všude možně po světě, kam mě posíláte kázat. S touto realizací hmotného života si často vzpomenu na vaše slova: "Byl jsem všude a viděl jsem všechno. Radím ti, abys přijal sannjás (řád odříkání)."

Často však nejsem schopen vidět věci tak, jak jste mi řekl. Znovu a znovu to slyším, ale stále jsem k mnohému poután a na mnohém lpím. I přesto si však pokaždé najdete cestu, jak mě poučit.

Tento rok si malá Višákha poranila páteř. Ležela v nemocnici, když jí řekli že již nikdy nebude chodit. V telefonu jsem slyšel její hlas: "Proč bych měla naříkat? Jsem duše - tohle tělo je jen obal. A kromě toho - jednoho dne budu znovu zpátky s Kršnou." S podivem a hlubokým údivem k vaší milosti jsem poslouchal, jak taková malá dívka může mít takové realizace, které byly i pro mě velkým poučením.

Když jsem ji po nehodě poprvé navštívil, její tvář úplně zářila: "Mám mnoho realizací."

"Je ti ale jen dvanáct," pomyslel jsem si.

Podívala se na váš obrázek na stole a řekla: "Teď chápu, že jsem před tím byla lehkovážná a nenakládala jsem nejlépe se svým časem. Ale nyní to chci vzít vážně a odevzdat se Kršnovi." Poslouchal jsem ji a modlil jsem se o totéž.

Pak jsem viděl rehabilitační setru, jak se s pomocí doktorů snaží malou Višákhu naučit znovu pohybovat, ale zhroutila se jim na podlahu jako hadrový panák. S lítostí a soucitem jí sbírali ze země a jen ztěží chápali, proč se usmívá. "Všichni jsou zde v tělesném pojetí života," řekla mi. "Proto mohou jen naříkat." A já děkuji za vaši milost díky které můžeme žít v tomto světě bez pocitů lítosti.

Když jsem ji vezl na vozíčku zpátky do jejího pokoje, smáli jsme se hlouposti materialistů, kteří jen stále něco chtějí a nebo naříkají. Měl jsem však pocit, jako bychom se společně smáli mně samotnému - staršímu oddanému, který má méně realizací než malé dítě.

Zahnuli jsme za roh z dohledu doktorů a ona řekla: "Ale můžeme je zachránit, když budeme kázat." Její slova byla jako výklady, které znám z vašich knih, ale její realizace byly jiné než moje. Není úžasné, že vaše milost překoná dokonce i čas!

Toho večera jsem na její přání přinesl do nemocnice svá Božstva. Dlouho se na ně dívala - a ne jen tak zběžně, jak to často dělám já. S dojetím řekla: "Moc mi chyběly." A já si pomyslel: "Proč nechybí mně?"

Děkuji vám Šrílo Prabhupádo za poučení z úst malého dítěte. Nyní mám mnoho realizací. Víte: "Před tím jsem byl lehkovážný a nenakládal jsem nejlépe se svým časem. Ale nyní to chci vzít vážně a odevzdat se Kršnovi."