NOVINKY
ARCHIV ČLÁNKŮ
ON-LINE HOROSKOP
FOTKY
BOŽSTVA A CHRÁMY
INDIE-svatá místa
RECEPTY 
ČASTÉ OTÁZKY
INZERCE a SEZNAMKA
KE STAŽENÍ
KNIHY A PŘEKLADY
HUDBA A MANTRY
ODKAZY
KNIHA HOSTŮ
KONTAKTY A LIDI
 
Deník kazatele I.
 
Indradjumna Swami


18. ledna 2001

Dnes jedu vlakem přes pustou poušť severního Kazachstánu ve střední Asii. Jedu sám, Šrí Prahlád a jeho žena Rukminí-prija jsou ve vedlejším kupé. Máme namířeno na sever, do Ruska. Naše 34 hodinová jízda skončí v Barnaulu, hluboko v sibiřském sněhu, kde budeme mít jeden a půl dne programů s tamními oddanými. Bude to začátek naší čtyřtýdenní cesty po Rusku.

Odjeli jsme z Alm-aty, hlavního města Kazachstánu, kde jsme se zúčastnili vjása-púdža festivalu mého duchovního bratra, Bhakti-bringy Góvindy Mahárádže. Z celé střední Asie, Ruska a dokonce i z Evropy přijelo přes 200 oddaných.

3 x větší obrázek v novém okně

Po příjezdu do Alm-aty jsme jeli jsme na Mahárárádžovu farmu - Šrí Vrindávan-dhám, který leží asi 45 minut od města. Mahárádž koupil tento pozemek před třemi lety. Užasl jsem nad tím, co všechno za ty tři roky dokázal. Šrí Vrindávan-dhám byl malý, ale krásně zrekonstruovaný domek, který sloužil jako chrám. Hlavním Božstvem zde je velká Góvardhana-šila. Také tu uctívají Nrsimha-šalagrám, který jsem jim minulý rok poslal. Pravděpodobně to je nejstrašlivější Nrsimha-šalagrám na Zemi. Mahárádž mi řekl, od té doby, co Ho mají na farmě, se hnutí v Kazachstánu nesetkalo s žádnými většími problémy.

Na pozemku je také velká stodola, kde je asi 15 krav a býků. Z části slouží i pro výrobu prasádam a svíček na prodej. Pozemky jsou dost velké na pěstování ovoce, zeleniny a obilí. Všiml jsem si i velkého jezera (které oddaní přejmenovali na Rádhá-kund). Na břehu je spousta chat, kam v létě jezdí Rusové. Mahárádž koupil i několik chat, aby tam mohl ubytovávat oddané.

Šrí Vrindávan-dhám mi připomněl Nový Vradža-dhám v Maďarsku. Tento projekt už trvá přes 10 let díky velké touze Šivarámy Swamiho a je známý po celém Maďarsku. Góvinda Mahárádž evidentně započal Šrí Vrindávan-dhám ve stejném duchu a bez pochyb dosáhne stejných úspěchů v Kazachstánu. Jsem si ale vědom toho, kolik potu, krve a slz stojí započetí a rozvoj takové komunity. Lidé ani peníze v tomto světě nepřijdou jen tak, ale ve vědomí Krišny máme jednu věc navíc: Krišnovu milost. Jen díky Jeho milosti můžeme dokončit úkol, který nám dal náš duchovní učitel, Šríla Prabhupáda. Góvinda Mahárádž prokázal své zásluhy jako žák Šríly Prabhupády tím, že Nový Vrindávan-dhám prakticky "vydupal ze země". Šríla Prabhupáda jednou řekl, že "projekt je tak dobrý, jako člověk, který ho vede".

Mahárádžovy 50. narozeniny jsme oslavili ve středně velké hale u Alm-aty. Soustředili jsme se hlavně na přednášky a kírtany. Některé z kírtanů trvaly tři až čtyři hodiny. Oddaní také předvedli dvě krásná divadelní představení o Krišnových zábavách. Často si všímám, že oddaní z Ruska a střední Asie jsou velmi talentovaní hudebníci, malíři i herci. V Bhagavad-gítě Krišna říká: "Jsem schopnost v člověku" a Jeho milost jistě vstoupila do dramat, která jsem na festivalu viděl. Byla převzatá z Lalita-mádhavy od Šríly Rúpy Gósvámího. Představení byla krásná a my jsme měli velké štěstí, že jsme byli svědky něčeho, co mohly být ryzí city vůči Pánu. Viděl jsem, že spousta oddaných pláče.

Když jsme opouštěli naše pokoje v Alm-atě, řádila sněhová bouře. Sotva jsme stihli vlak. Oddaní nám rezervovali kupé v první třídě, i když podle západního standardu by to určitě první třída nebyla. Tak jsme teď v pohodlí a co je nejdůležitější - v teple! Doslechl jsem se, že na Sibiři byl naměřen teplotní rekord - 47 stupňů pod nulou. Před týdnem jsem byl v Sydney, kde bylo 32 nad(!) nulou. Myslím, že teplotní rozdíly jsou nejobtížnější věcí, se kterou se cestující kazatel musí vyrovnávat. Tělo si zvyká na letní horka a zimní mrazy pomalým teplotním přechodem během jara a podzimu. Ale kázání nás volá na různá místa podle potřeby a my toto odříkání musíme tolerovat, ať je horko nebo zima.

Náš vlak projíždí pustou, nehostinnou zemí severního Kazachstánu a výhled z okna je několik hodin stále stejný - nekonečný sníh všude kolem. Krajina je rovná a její monotónnost občas přerušují jen malé skupinky dřevěných domků. Nedokážu si představit, jak tam lidé žijí! Vidím je, jak přecházejí z jednoho domu do druhého, zabaleni ve starých kabátech a beranicích. Beranice jsou pro Rusko a ostatní země, které bývaly jeho součástí, typické.

Čas od času vlak zastaví na zastávce a nastoupí několik lidí, kteří trpělivě čekali ve sněhu a mrazivé zimě. Na těchto zastávkách jen několik statečných vystoupí, aby si koupili občerstvení od starších dam na nástupišti. Prodávají nejvíce maso a vodku - a něco, co vypadá jako placatý chleba. Tyto ženy jsou nejchudší ze všech, soudě podle jejich oděvu, který většinou sestává jen z kabátů a hadrů, které jim visí na těle. Tváře mají červené od mrazu. Protože Kazachstán sousedí se západní Čínou, mají všichni Kazachstánci černé vlasy a šikmé oči.

Poněvadž neumíme rusky, nemůžeme se nikoho zeptat, za jak dlouho budeme na ruské hranici. Chci být připravený, protože minulá zkušenost mě poučila, že to může být pěkný očistec. Pohraničníci jsou tvrdí chlapi a někdy rádi zastrašují cizince. Chtějí vidět všechny věci v zavazadlech a vytvářejí atmosféru strachu a úzkosti. Nemůžu se domluvit s paní, co sedí s námi v kupé, a tak jsem ve střehu a všechny doklady i zavazadla mám připravené. Také spím ve všech svých šatech. Nechci, aby mě v noci překvapili rusky řvoucí celníci.

Není moc co psát o cestě v malém kupé přes severní Kazachstán. Nakonec přejíždíme ruskou hranici za 27 hodin jízdy. Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Když jsem otevřel, stála tam stydlivá mladá celnice v armádní uniformě. Beze slova si vzala můj pas a po půl hodině mi ho orazítkovaný vrátila. Pak se letmo podívala do kupé a tiše odešla. Byl to můj nejjednodušší přechod ruské hranice.

Do Barnaulu jsme přijeli o půlnoci uprostřed silné vánice. Asi 40 oddaných na nástupišti rozjíždělo kírtan. Moje srdce bylo s nimi - stát tam ve větru při 12 stupních pod nulou! Když jsem vyskočil z vlaku, hned jsem ucítil mráz a zapnul jsem si bundu až ke krku. Po cestě k autu jsem se pokoušel mluvit s několika oddanými, ale měl jsem tak zmrzlé rty, že jsem nemohl říct ani slovo.

Dojeli jsme do bytu oddaných. Barnaulský vedoucí chrámu, Višnu-tattva dás, žák Prabhavišnu Swamiho, mi řekl, že program zítra ráno začíná v sedm hodin. To znamenalo jen čtyři hodiny spánku! Také na dopoledne naplánoval daršan s mými žáky (kteří mě neviděli už tři roky), pak uctívání Božstev, džapu, oběd a velký večerní program. Starší oddaní jen zřídka navštěvují tuto odlehlou oblast a z nadcházejícího festivalu byli oddaní nadšení. Pozvali spoustu důležitých lidí z Barnaulu. Také se předpokládalo, že přijdou i lidé z jiných oblastí Sibiře, i když Višnu-tattva říkal, že kvůli počasí to možná vzdají. Další den nás vlak odveze ještě hlouběji do Sibiře. Málem jsem omdlel, když mi Višnu-tattva sdělil, že cesta bude 27 hodin dlouhá.

*      *      *

19. ledna 2001

Probudil jsem se v 5 hodin ráno po pár hodinách odpočinku a připravil jsem se na program v centru Barnaulu. Měl jsem potíže usnout, protože jsem měl pocit, že se pořád hýbu. Bezpochyby to způsobila dlouhá cesta vlakem předchozího dne.

Měl jsem ale zajímavý sen. Zdálo se mi, že jdu vedle řeky Kálí Gandhakí v Nepálu a se svým duchovním bratrem, Bímal Prasádem, hledáme šalagrám-šily. Často se mi zdá, že jsem na cestě ke Kálí Gandhakí nebo jsem na jejím břehu. Tyto sny jsou tak intenzivní, že podle mě mohou pocházet pouze z toho, že jsem nepálskými horami už několikrát v životě cestoval. A nebo to mohlo být z minulého života? Ve výkladu ve Šrímad-Bhágavatamu (4.29.64) Šríla Prabhupáda přiznává, že je to možné: "Ve snech někdy vidíme věci, které jsme nikdy nepoznali v tomto těle. Někdy se nám zdá o tom, jak létáme po nebi, i když jsme nikdy nelétali. To znamená, že to máme z minulého života, kdy jsme byli buď polobozi, nebo astronauti. Dojem je v mysli uchován a sám od sebe se projeví. Je to jako kvašení, které se odehrává hluboko pod vodou, ale projeví se na hladině v podobě bublin."

Před dvěma týdny jsem měl neobvyklý duchovní sen. Zdálo se mi, že se po dlouhé době vracím do Nového Májápuru ve Francii. Ve snu mě překvapilo, jak je všechno zarostlé a zanedbané. Ale z chrámu jsem uslyšel hlas lastury a všechny zvuky nasvědčující, že se otevírá opona. Pospíšil jsem si a posadil jsem se na chvíli před oponu, dychtivý po daršanu Rádhy a Góvindy Mádhavy. Najednou se opona otevřela a všechno na oltáři zářilo jasněji než slunce. Všechno bylo čisté a krásně nazdobené. Moje oči hledaly Božstva a když jsem Je uviděl, rozplakal jsem se. Čím víc jsem se na Ně díval, tím víc jsem plakal. Když jsem se ráno vzbudil, měl jsem polštář mokrý od slz. Díval jsem se na sebe do zrcadla a řekl jsem si: "No vidíš, ty darebáku! Proč takhle nepláčeš pro Krišnu ve skutečném životě!" Ale uvnitř jsem byl šťastný, protože jsem věděl, že někde v mém ztvrdlém srdci je malý záblesk lásky k Božstvům Šrí Šrí Rádhá Góvindy Mádhavy.

Naneštěstí moje sny často nebývají tak transcendentální. Díky nezvyklým místům, přes které cestuji, a strachu a zodpovědnosti se mi často zdá o válce a o tom, jak se snažím uniknout neznámým nepřátelům.

Když jsem se osprchoval, vyrazili jsme společně se Šrí Prahládem, Rukminí-prijou a Višnu-tattvou na program. Když jsem vykročil ven, byl jsem v šoku! Za pár hodin, co jsme spali, pokryla obrovská sněhová bouře všechno sněhem. Višnu-tattva mi řekl, že na Sibiři napadlo tolik sněhu, co nenapadlo za posledních 25 let. Sibiř nám ukazovala svou mrazivou tvář. Zápasili jsme, abychom se vůbec dostali k autu. Auto klouzalo, ale nějak jsme se dostali na místo ranního programu. Nedokázal jsem si představit, že by přišlo mnoho oddaných, protože cesta přes město byla velmi obtížná. Ale jak je pro ruský ISKCON typické - když jsme vstoupili - bylo v sále přes 200 blažených vaišnavů dychtících po Krišna-kathá a kírtanu.

Protože jsme neměli žádnou knihu, mluvil jsem o důležitosti společnosti oddaných. Založil jsem svoji přednášku na verši z Čaitanja-čaritámrity, Madhja-lílá 22.128.:

sádhu sanga, náme-kírtana, bhagavata-sravana
mathura-vasa, sri-murtira sraddhaya sevana

"Člověk by se měl sdružovat s oddanými, zpívat svaté jméno Pána, naslouchat Šrímad-Bhágavatamu, žít v Mathuře a s vírou a úctou uctívat Božstvo."

V Bhakti-rasámrita-sindhu Šríla Rúpa Gósvámí říká, že tyto metody oddané služby jsou tak silné, že jen malá připoutanost k jednomu z nich, probudí extázi oddanosti i u začátečníka.

3 x větší obrázek v novém okně

Po přednášce jsme se vrátili do bytu. Uctívali jsme Božstva a snědli prasádam. Pak jsem rozmlouval se skupinou mých žáků. Musím říci, že to bylo celkem intenzivní setkání. Protože mě většina žáků neviděla dva nebo tři roky, hltali každou vteřinu, sledovali každý můj pohyb a naslouchali každému slovu. Byl jsem unavený a začínala mě bolet hlava, ale přinutil jsem se si toho nevšímat. Seděl jsem vzpřímeně a snažil jsem se být správným reprezentantem Šríly Prabhupády, jakým bych měl být. Inspiroval jsem oddané citováním vhodných veršů z Bhagavad-gíty a rozmlouváním o filozofii. Ale jakmile odešli, padl jsem na postel a půl hodiny odpočíval před večerním programem.

Když jsme přijeli na místo, bylo tam dvakrát tolik oddaných než ráno - asi 400. Přijeli z vesnic a měst v okolí. Také tam byla spousta hostů. Atmosféra byla elektrizující v očekávání přednášky a kírtanu. Připomnělo mi to Polsko před 12 lety, když jsem tam začínal. V obecenstvu byla spousta teenagerů, v nichž byla zvláštní nevinnost, což jsem přičítal tomu, že Sibiř je izolovaná od materialismu, který se rozmáhá ve východní Evropě a západním Rusku. S postupem večera všichni do jednoho stáli, zpívali a tancovali. Zanechalo to ve mě pocit nostalgie.

Více než 50 oddaných účinkovalo v nádherné divadelní hře o zjevení Šrí Čaitanji. Nacvičit tak krásné představení určitě muselo stát týdny příprav. To, že kvůli mě podstoupili tolik potíží, se dotklo mého srdce. Když jsem měl před oddanými a hosty promluvit, začal jsem vášnivou přednášku o významu života, která se myslím líbila. Šrí Prahlád pak vedl kírtan a na závěr oddaní přinesli na jeviště obrovský dort, který kousek po kousku rozdali všem 500 přítomným.

Počet lidí se neustále zvětšoval, protože po skončení našeho programu se celá místnost proměnila v diskotéku. Když program končil, mnoho mladých lidí stálo kolem a v ohromení sledovalo festival. Spoustu z nich zatáhli oddaní i hosté do kírtanu a hodně z nich si přišlo dopředu pro kousek dortu. Když si někteří šli pro dort, v extatické náladě projevovali úctu skloněním své hlavy a sepjetím rukou v namaskáře, když viděli, že to tak dělají i oddaní. Byla to pro mě neobvyklá zkušenost vidět mladé dámy v krátkých šatech se silným makeupem a frajery ve značkovém oblečení, jak uctivě přicházejí pro Pánovu milost. Sláva sankírtanu Šrí Krišny!

*      *      *

20. ledna 2001

Po probuzení jsme odjeli na poslední program předtím odjezdem z Barnaulu. I přesto, že včerejší program skončil hodně pozdě v noci a dnešní začínal brzy ráno, se tam sešlo 200 oddaných, aby nás pozdravili a poslechli si přednášku. Mluvil jsem o verši z Bhakti-rasámrita-sindhu od Šríly Rúpy Gósvámího, ve kterém mluví o čisté oddané službě:

anyabhilasita sunyam
jnana karmády anavritam
anukulyena krisnanu
silanam bhaktir uttama

"Když se vyvine prvotřídní oddaná služba, člověk se zbaví hmotných tužeb, neosobního poznání a plodonosných činů. Oddaný začne laskavě sloužit Krišnovi, podle Jeho přání."

Naši áčárjové říkají, že to je hlavní verš z celé Bhakti-rasámrita-sindhu, a na něm je založená celá kniha.

V 11.30 jsme pospíchali na nádraží, abychom stihli vlak do Krasnojarsku. Byl jsem rád, že čtyři z mých žákyň si také koupily lístky na vlak. Naložily do vlaku zásoby prasádam na 27 hodinovou cestu. Sedl jsem si do svého kupé a dokončoval svoji džapu ve vzácné chvíli klidu a samoty. Sledoval jsem, jak bílá, zasněžená krajina ubíhala za oknem vlaku ženoucího se po Sibiři.

Setmělo se hned po příjezdu do Novosibirsku, hlavního města Sibiře. Vlak vjel do stanice, kde jsem na hlavním nástupišti zahlédl neonovou tabuli ukazující čas a teplotu. Takovou mají v Rusku na každém nádraží. Nemohl jsem ale věřit svým očím - čas byl 18.00 a teplota 20 stupňů pod nulou!

Do mého kupé přišel Uttamašlóka, který nás doprovázel coby ruský překladatel a řekl, že vlak bude ve stanici čekat pět hodin. Řekl jsem mu, že bych se rád podíval do zdejšího chrámu. Když jsem se zeptal, kde se nachází, jeden oddaný mi nevinně odpověděl, že je to jen 15 minut od nádraží. Požádal jsem Uttamašlóku, aby z nástupiště zatelefonoval do chrámu, že přijdeme. To jsem ještě nevěděl, co to znamená ujít v dvacetistupňovém mrazu třeba jen 10 metrů!

Za několik minut vystoupila naše malá skupinka oddaných z vlaku a započali jsme naši krátkou procházku do chrámu. Zvedl se mrazivý vítr, který snížil teplotu na dobrých 30 pod nulou. Nikdy jsem nezakusil něco takového. Mráz se bolestivě zařezával do každé části mého těla, která nebyla zakrytá. Po 50 metrech jsem si nedokázal představit, že bych ušel jediný další krok. Byli jsme kousek od nádraží a tak jsem požádal Uttamašlóku, aby zavolal taxíka, který by nás odvezl do chrámu. Zavolal velký taxík a my jsme nastoupili, vděční za teplo, které bylo uvnitř. Po půl hodině jsme přijeli do chrámu. Ještěže jsme se nepokusili tu patnácti minutovou vzdálenost ujít!

V chrámu nás přivítalo 20 nadšených oddaných. Šrí Prahlád vedl kírtan a já jsem mluvil o atiti-séva, přijetí neočekávaného hosta. Zmínil jsem se o tom, že ve védské kultuře měli hospodáři pět povinností: ctít předky, zemi, bohy, zvířata a neočekávané hosty. Vyprávěl jsem příběh ze Šrímad-Bhágavatamu o králi Ratnidéovi, který ve svém domě přijímal tři hosty. Uctivě jim podal jídlo podle jejich přání, ale nakonec neměl žádné jídlo pro sebe a svou rodinu. Později se tito tři lidé zjevili jako Brahmá, Višnu a Šiva a požehnali králi za jeho příkladné chování při přijímání hostů. Šrí Prahlád pak vedl kírtan, který poslal oddané až na Vaikunthu.

Po třech hodinách jsme se taxíkem vrátili na nádraží. Když jsme vešli dovnitř, upřely se na nás všechny pohledy! Stáli jsme tam - na jednom z nejstudenějších míst na světě, na sobě dhótí a sárí. Naše pestré šaty ostře kontrastovaly s tmavými, těžkými koženými kabáty a beranicemi, které měli všichni ostatní. Lidé na Sibiři jsou drsňáci. Všichni muži mi připadali jako dřevorubci. Většina z nich byla větší, než já a v těch svých tmavých, huňatých kabátech vypadali trošku děsivě. Rusové se většinou chovají drsně. Jen tak se neusmějí, ale je to matoucí, protože mívají dobré srdce.

Když jsme procházeli zástupem mužů a žen nabalených v kabátech a beranicích, několik lidí drsným hlasem vykřiklo: "Haré Krišna!". Když jsme šli k vlaku, přemýšlel jsem o tom, že i když je těžké zde kázat, mám to raději, než kázání v ostatních zemích, kde je více bohatství a možností. V Rusku běžní lidé žijí odříkavě a prostě a jediné bohatství, které bylo vidět, byli tito Haré Krišna oddaní, s jasnými tvářemi a barevným oblečením.

Ve vlaku jsme se posadili a připravili se na noční cestu do Krasnojarsku. Džananíšvar, můj ruský sekretář, mi dal mobilní telefon, který funguje v celé zemi. Volání je velmi drahé, proto ho budu mít jen na přijímání hovorů. Ale poněvadž jsem už přes týden neslyšel nic od Nandiní a Rádhá-sakhí-vrindy (žákyně, které se starají o organizaci našich polských festivalů), rozhodl jsem se jim zavolat. Obě tyto dámy na sebe vzaly neskutečnou zodpovědnost na našem polském turné. Organizují nadaci, připravují vše na festival na jarní, letní i podzimní turné a také začínají s přípravami na velký polský Woodstock - festival v Zary. Byly právě v Zary, kde sháněly ubytování pro 400 oddaných, kteří se v srpnu připojí k našemu kázání na Woodstocku.

Když jsem jim volal, říkaly mi, že místní kněz v Zary dělá vše možné, aby nám festival překazil. Během minulých dvou Woodstocků jsme byli ubytováni ve velké škole nedaleko centra města. Když však Nandiní a Rádhá-sakhí-vrindá navštívily školu, aby prostory pronajaly, vedení odmítlo. Se stejně chladným přijetím se setkali ve všech školách ve městě. Nakonec jim na vedení jedné školy řekli, že místní kněz nakázal, aby žádná škola nespolupracovala s Haré Krišna oddanými a nenechala je u sebe ubytovat. V Polsku jsou kněží velmi vlivní, zejména na malých městech. Lidé se jich bojí, protože kdyby s nimi nespolupracovali, mohli by přijít o práci. Rádhá-sakhí-vrindá a Nandiní byly odhodlané sehnat ubytování a vytrvaly. Nakonec našly dvě školy, které nám místnosti pronajaly. Nandiní požádala místního starostu, který je náš přítel a ten použil svůj vliv.

Položil jsem telefon a srdce mi tlouklo. Byl jsem opět v bojovné náladě, kterou mívám šest měsíců v roce v Polsku. Zmínil jsem se Uttamašlókovi, že stěží najdu na světě více takových míst (kromě Číny a islámských zemí), kde naše hnutí ještě stále čelí takovému agresivnímu nepřátelství. Řekl mi, že vidí přímou úměru mezi agresivitou a silou kázání, které v Polsku děláme.

Polsko je silně katolická země, ve které se rozdává bezpočet Prabhupádových knih. Nepřátelství přichází od církve jako reakce na naše úspěchy v kázání. Není ale lehké žít v nepřátelském prostředí neustále rok za rokem. Také to znamená, že ve svém kázání nemůžeme polevit. Kdybychom zpomalili, církev by okamžitě zničila všechno, čeho jsme za ty roky dosáhli. Musíme udržet tempo, zejména na turné, ale po 10ti letech festivalů začíná moje tělo stárnout. Modlím se, aby mi dal Pán sílu pokračovat. Ale co mohu udělat s tímto stárnoucím tělem? Krišna nás může inspirovat, abychom Mu sloužili, ale mládí nám nevrátí.

Myslím, že odpověď je v mých žácích, jako je Nandiní a Rádhá-sakhí-vrindá. Když se dívám ven z okna, myslím na jejich neustálou snahu a boj o festivalové programy. Pracují ve dne v noci, dokonce i teď v zimě. Občas upadám do spánku a děkuji Pánu za žáky, jako jsou ony dvě a prosím Šrílu Prabhupádu, aby jim požehnal.

3 x větší obrázek v novém okně

Váš služebník
Indradjumna Swami

přeložila Veronika, editace textu Tattva-darší dás
obrázky jsou z Indie (Purí) od Radha-ramana dáse

upravila je Veronika listopad 2002

 


Datum vzniku:
listopad 2002
 
Jak se vám článek líbil?
0(min) do 10(max)
Kolik čtenářů se vyjádřilo: 24




Haré Krišna inspirace
© 2001-2010