NOVINKY
ARCHIV ČLÁNKŮ
ON-LINE HOROSKOP
FOTKY
BOŽSTVA A CHRÁMY
INDIE-svatá místa
RECEPTY 
ČASTÉ OTÁZKY
INZERCE a SEZNAMKA
KE STAŽENÍ
KNIHY A PŘEKLADY
HUDBA A MANTRY
ODKAZY
KNIHA HOSTŮ
KONTAKTY A LIDI
Náš názor:
Osobní výpovědi...
 
Pravý úkol života
 
Turija dás


Narodil jsem se na začátku padesátých let a v té době byla populární ateistická výchova. O Bohu nebyla doma skoro ani zmínka. Když jsem byl malý, kolem pěti let, učili mě doma předtím než jsem šel spát se modlit, ale asi to bylo něco jako čištění zubů před spaním - nezanechalo to na mně hlubší dojem. Maminka pravděpodobně věřila v Boha, ale veřejně se k tomu, jako učitelka, nehlásila. Otec skoro nikdy o duchovních záležitostech nemluvil a ve škole mi vtloukali do hlavy, že Bůh neexistuje, že jenom zaostalí lidé věří v Boha a že vůbec „poručíme větru, dešti”. Na základní škole existovaly jakési hodiny náboženství, a i ty byly později zrušeny pro „malý zájem”. Na několik dětí, jejichž rodiče se odvážili je tam poslat, jsem se díval jako na „pitomý pobožňátka”. Jinými slovy, v mládí mi vymyli mozek, abych v Boha nevěřil a skoro se jim to podařilo. 

Nyní si, s odstupem doby, vzpomínám, jak nás ve škole učili ateistické teorie, které byly předkládány jako vyzkoušená a ověřená fakta. Tvrdili nám, že v Boha se musí věřit, zatímco vznik života z hmoty se dá ověřit a dokázat. Tyto argumenty byly, hlavně na gymnásiu, předkládány s takovou autoritou, že se, myslím, nikdo ani nezamyslel nad jejich věrohodností. Asi si nikdo nepoložil otázku: „Vědí, odkud se vzala hmota, život, čas, prostor, anebo věří?” V podstatě jsme všichni  věřící.  Buď věříme v Boha jako prvotní příčinu, nebo věříme v hmotu jako prvotní příčinu. Logickým uvažováním, které není svázáno různými ideologickým předsudky a společenským nátlakem, můžeme lehce dojít jen k jednomu závěru, a to: „život vzniká ze života”. Ale nebudu předbíhat. 

Po dokončení gymnásia jsem začal studovat vysokou školu stavební v Brně. Byl jsem však již tak znechucen tehdejší politickou propagandou, že jsem se vlastně připravoval, jak utéci na Západ. Myslel jsem si, že tam je všechno lepší, že tam je svoboda. Takže po roce studií se mi nakonec podařilo našetřit dostatek peněz na zájezd do Moskvy a Helsinek. V té době jsem si dopisoval s mladými lidmi z celého světa a věděl jsem, že mezi Finskem a Švédskem existuje bezpasový styk. Čili přejet z Finska do Švédska bylo asi jako jet z Čech na Slovensko. Ze Švédska jsem se vydal do Dánska a odtud jsem měl naplánováno odjet do vytoužené země, Ameriky. V Dánsku mi však došly našetřené valuty, takže jsem musel chtě nechtě na policii a vysvětlit jim svou situaci. Dánští policisté mi řekli, že v Dánsku nemohu zůstat a že mě buď mohou poslat do zpět Československa nebo do země, odkud jsem přijel. Jelikož pro ně bylo levnější mě poslat zpět do Švédska, naložili mě na první loď Kodaň - Malmo  dr a byl jsem opět ve Švédsku.          

Na tom snad ani není nic tak zajímavého, až to, že na stejné lodi jsem se poprvé setkal se dvěma oddanými hnutí Haré Kršna. Haré Kršna hnutí mělo v té době středisko v Kodani a oddaní jezdívali do Malmo  dr rozdávat své časopisy a knihy. Na lodi jsem neměl možnost se s nimi dát do řeči (doprovázel mě jeden policista na každé straně), ale pamatuji si, že na mne zapůsobili tím, že z nich vyzařoval klid a pohoda. Měli na sobě tradiční indické oděvy šafránové barvy, oholenou hlavu, růženec v ruce. Zajisté to byl nezvyklý pohled a bylo zřejmé, že to co dělají, dělají s přesvědčením a že za tím stojí.          

Oba hoši byli asi ve stejném věku jako já a myslel jsem si, že to jsou asi nějací buddhisté. I když jsem byl zvědavý, jaké jsou jejich názory, v podstatě jsem je zavrhl na základě toho, jak vypadali. Velice mě totiž zarazily jejich oholené hlavy, neboť jsem si v té době zakládal na dlouhých vlasech. Kdyby mi někdo řekl, že za pár let budu mít také oholenou hlavu jako oni, považoval bych to za stejně nepravděpodobné, jako že v Československu opět nastanou dobré časy.          

Po roce pobytu jsem dostal pracovní povolení. Pochopitelně jsem na to netrpělivě čekal, neboť jsem si za vydělané peníze mohl koupit věci, po kterých jsem toužil - gramofonové desky s nejposlednějšími skupinami, stereofonní zařízení atd. (Mé zájmy se v té době soustřeďovaly hlavně kolem hudby.) Konečně jsem si mohl koupit věci, o kterých jsem dříve jen snil nad stránkami západních katalogů. Má to však svůj háček. Obchodníci vymýšlejí neustále nové věci, které jsou lepší, dokonalejší, spolehlivější atd., takže po půl roce vlastnictví se moje stereo stalo zastaralé a pochopitelně mi už nevyhovovalo. Nezbývalo než kupovat nové a nové a tak jsem pěkně zapadl do koloběhu konzumní společnosti, a místo svobody jsem se stal otrokem nových pánů, kteří si mě podmanili mnohem rafinovanějším způsobem.          

V té době jsem se seznámil s Vaškem, Čechem, který již bydlel delší dobu ve Švédsku, a který měl podobné zájmy jako já. Bydleli jsem spolu v jednom bytě, kouřili, poslouchali hudbu, chodili do hospod a podobným způsobem mrhali časem - v té době jsme to považovali za nejdůležitější činnosti na světě. Naneštěstí byla hudba a hippisácké hnutí před dvaceti léty úzce spojeno s požíváním drog a nevyhnul jsem se tomu ani já. V žádném případě nechci propagovat drogy nebo někomu doporučovat jejich požívání, spíše naopak, ale pod jejich vlivem jsem si začal uvědomovat, že existují další stavy, kdy člověk zapomíná na fyzické tělo a pohybuje se na úrovni, která je mnohem jemnější než hrubá hmota. Nemá smysl popisovat ty různé žážitky, protože se stejně jedná o pomíjivé halucinační vjemy. Mohu však s jistotou říci, že se ve mně vzbudila touha poznat, co je život, kdo jsme, odkud pocházíme, existuje-li život po smrti, jaký je smysl života atd. Začal jsem studovat knihy, které se těmto tématům věnují, začal jsem poslouchat i jiný druh hudby, včetně klasické, dostaly se mi do rukou písma z dálného východu a jiné náboženské texty.          

Bylo stále jasnější, že se budu muset snažit žít čistým způsobem, abych mohl chápat věci, které jsou nadsmyslné neboli transcendentální. Víc a víc jsem si uvědomoval, že se zkouřenou hlavou se daleko nedostanu a že diskuze nad pivem také nikam nevedou. Zde v Evropě je pochopitelně nejrozšířenější křesťanství, a tak jsme s Vaškem začali chodit do kostela. Mysleli jsem si, že tam najdeme čistotu a odpovědi na naše dotazy. V Malmo  dr byla česká obec a český farář tam konal každou neděli mši. Několikrát jsme tam šli, ale zklamali jsme se. Proč se duchovní život provozuje jen v neděli anebo jen v chrámové místnosti? Po mši všichni věřící v čele s knězem odešli do místnosti pod kostelem, kde se vesele bavili o všemožném, kouřili cigarety a pili kávu. Na Boha si ani nevzpomněli. Připadalo nám to jako nějaká hra -  nahoře v kostele jsme všichni svatoušci, modlíme se o chléb vezdejší, a jakmile máme pocit, že nám ho Bůh dal, tak Boha více nepotřebujeme. Netvrdím, že všichni křesťané jsou takoví, ale jeden průzkum dokonce ukázal, že např. ve Švédsku věnuje průměrná věřící rodina náboženství pět procent svého času denně. (Bylo by zajímavé vědět, jak by průzkum dopadl v Československu.) Také naše dotazy, týkající se hlavně Boha, jak Bůh vypadá, co dělá, kdo je, jaké jsou Jeho záliby atd., nebyly zodpovězeny k naší plné spokojenosti.          

Zjistili jsme, že zde odpovědi nenalezneme, a stále více nás to táhlo k filozofiím pocházejícím z Indie. Tyto směry vyžadovaly čistotu jak vnitřní, tak vnější a to nejen jednou za týden, ale dvacet čtyři hodin denně, den za dnem, rok za rokem. A zde byl velký výběr, počínaje Baba Rám Dásou, Rámakrišnou a Vivékanandou, Krišnou Murtim, Paramahansou Jóganandou, Maharišim a dalšími. Všichni měli dlouhé vlasy a vousy, a to bylo podle mne měřítko duchovní vyspělosti. Začal jsem meditovat různé mantry - nejdříve to byla tajná mantra  aim , za kterou jsem musel transcendentálním meditátorům (Maharishi Mahesh Yogi) zaplatit několik set korun (švédských). Zpočátku to bylo dobré, ale později jsem cítil, že meditace přece není určena k tomu, abych zlepšil svou myšlenkovou schopnost, zvýšil pracovní aktivitu, odstranil únavu atd. Velice na mne zapůsobil Baba Ram Das, od něhož jsem přijal mantru  Ráma,  kterou jsem dlouho opakoval. Tehdy jsem ještě nevěděl, že vlastně opakuji jméno Boha. Většinou tito jogíni zastávají názor, že Bůh není osoba. Dojít k poznání, že Bůh je osobní, není lehké, a je pohodlnější se za své činy zodpovídat nějaké neznámé velké síle, světlu, či jak to různě nazývají.          

Ještě než jsem se vůbec začal zajímat o duchovní život, setkal jsem se několikrát s oddanými Kršny na ulici. Zastavil jsem se s nimi a dal do diskuze. Ale byl jsem tak pohroužen do hmotné nevědomosti, že jsem neslyšel, co mi říkají. Vždy na konci rozhovoru jsem si myslel: „zaplať pánbů, že nejsem jako voni”. Jinými slovy, lidé, kteří jsou příliš pohrouženi do hmotného požitku, se nedokáží rozhodnout pro službu Bohu. Avšak později, když mě indická filozofie hlouběji zaujala, musel jsem připustit, že oddaní mají v mnohém pravdu, až na jednu věc: Bůh přece nemůže být osoba. Jednou jsem se opět setkal na ulici s jedním oddaným, který tam prodával knihy a dal se s ním do řeči. Ten rozhovor si doposud pamatuji, neboť pojednával právě o tomto problému. Řekl mi, že Boha nemohu omezovat jen do neosobní podoby. To by bylo limitování Boha, který je neomezený. Podle védské filozofie je Bůh jak neosobní, tak osobní. Chceme-li například zjistit, zdali se světlo šíří přímou čarou nebou vlnovitě, nesmíme studovat jen jednu alternativu. Podobně má Bůh více aspektů. Doporučil mi, abych nebyl zatvrzelý a studoval obě možnosti. Nic jsem nemohl ztratit a řekl jsem si proč ne. Půjčil jsem si knihu pod názvem Šrí Išópanišad, kterou jsem s velkým zájmem přečetl. Ta mě přesvědčila o správnosti vaišnavské filozofie a získal jsem velkou úctu k jejímu autorovi Bhaktivédantovi Swamimu Prabhupádovi.          

Další kniha, která na mne zapůsobila, byla napsána jednou novinářkou, která vstoupila do chrámu v New Yorku, aby žila nějakou dobu s oddanými a pak o nich napsala negativní knihu - The Strange World of Hare Krishna  (Divný svět kršnovců;  můj překlad ). Bylo to, jako by psala pro Rudé Právo - kršnovci musí vstávat ve čtyři hodiny ráno, nesmí pít kávu ani čaj, nesmí se dívat na televizi, každý den se musí modlit, nechodí do kina, na diskotéky, nejedí maso atd. Prostě hrůza! Ale to, co ona považovala za negativní, jsem viděl jako velice pozitivní věc, kterou by všichni lidé měli následovat. Krátce na to jsem odjel na zkoušku do chrámu ve Stockholmu, kde jsem již zůstal. Do Malmo  dr jsem se vrátil pouze pro věci.          

To, co Šríla Prabhupáda nabízí, není pouze suchá filozofie či meditace o svíčce pět minut ráno a pět večer, i když mi to zpočátku nebylo hned jasné. Byl jsem ovlivněn neosobními směry a stále jsem myslel, že duchovní život znamená nějaké suché odříkání. Ale jak si můžeme něco odříkat, když nám stejně nic nepatří? Je to jakoby se někdo zřekl např. auta, které mu nepatří. Je to hloupé. Podobně je hloupé, když tzv. jogíni odcházejí do Himalájí a zříkají se hmotného světa. Všechno patří Bohu, a tudíž by všechno mělo být využito v Jeho službě - to je pravé zřeknutí se hmotného světa. To mě ale teprve naučil Šríla Prabhupáda.          

Předtím, než jsem odjel do Stockholmu, jsem prodal své 100 W stereofonní zařízení, a ke své hrůze jsem zjistil, že oddaní by právě něco podobného potřebovali pro chrám, aby mohli přehrávat písně, opěvující Boha. Šríla Prabhupáda mistrně ukázal, že skoro všechny věci v hmotném světě lze použít ve službě Bohu, a takto se vlastně vysvobodit z hmotného zajetí. To je ta pravá svoboda. Ne mít možnost si koupit nejposlednější stereo, auto, elektrický kartáček na zuby, či kdo ví co. Taková „svoboda” je spojená s utrpením. Již dávní indičtí mudrci poznali, že nemáme klid, když po něčem toužíme. Co teprve, když se nám to podaří získat - musíme to chránit, abychom to neztratili, aby to nikdo neukradl atd., což se ve většině případů nepodaří. Jak říká Šríla Prabhupáda: „Buď peníze opustí nás, nebo my opustíme peníze.” Když se tedy nakonec s určitou věcí musíme rozloučit, je to spojeno s největším utrpením. Taková je realita, ať už žijeme v takzvaném svobodném světě, nebo pod nějakou diktaturou.          

I když se mi ve Švédsku žilo z hmotného hlediska více než dobře, vracím se do Československa, abych se mohl o tyto zkušenosti podělit. (Ve skutečnosti se vracím o dvacet let zpátky - tím myslím, že ekonomická úroveň je dvacet let za vyspělými západními státy.) Domnívám se, že právě v současné době se všichni budou dívat na Západ více než jindy, že všichni budou soutěžit v tom, jak zajistit pokud možno co největší ekonomický rozvoj. Pokud však nepřijmeme duchovní hodnoty, sebevětší hmotné vymoženosti nás neuspokojí. Hmotný pokrok totiž znamená jeden krok kupředu a sedm zpátky. Dejme tomu, že nyní můžeme autem navštívit přítele, který je na druhé straně epubliky. Ale kolik úsilí a energie je zapotřebí k výrobě jen samotného auta, nemluvě o silnicích, benzínových pumpách a všem ostatním, co s automobilismem souvisí? To se vůbec nezmiňuji o znečištěném vzduchu nebo lidském utrpení, které se ani čísly vyjádřit nedá, v případě úmrtí nebo zranění při automobilových nehodách.          

Nyní asi někdo namítne, že sami jezdíme v autech a používáme kompjútry atd. Jak jsem se již výše zmínil, duchovní pokrok člověka se neměří podle toho, jak hodně nebo málo používá hmotné věci, ale podle toho, jestli je používá ve službě Bohu nebo k osobnímu smyslovému požitku. Sami na moderních vymoženostech nelpíme a většina oddaných by dala přednost povozu taženému voly nebo koni, ale degradace dnešní společnosti došla tak daleko, že by to byl nerovný boj proti materialismu, kdybychom se např. snažili rozmnožovat naše knihy opisováním husím perem. Moderní vymoženosti používáme jako nezbytnosti, tak jako lze použít trnu k vytažení jiného trnu, který se zapíchl do ruky.          

Mottem Šríly Prabhupády je: „Jednoduché žití a vysoké myšlení.” Lidé by byli opravdu spokojenější, kdyby se spokojili s tím, co je pro život nezbytné a spíše věnovali zbytek svého času a energie duchovnímu rozvoji. To zajisté neznamená návrat k primitivnímu životu. O tom se může každý přesvědčit, navštíví-li nás. Indie je často kritizována za to, že je zaostalá. Kdyby však Indové věnovali čas a energii, který věnují duchovní kultivaci, hmotnému rozvoji, byli by zajisté jedním z „nejvyspělejších” států na světě. Není vyjímkou, že v Indii se na různá poutní místa sejde i čtrnáct milionů (!!) lidí. Jen si představte, jak kvalitní by se jim asi podařil vyrobit automobil, kdyby energii a úsilí, jež vynakládají k účastem na náboženských slavnostech, zneužili k jeho výrobě.          

Způsob, jakým oddaní žijí, je praktický. Nejedná se o to, aby si člověk oholil hlavu a oblékl se do indického oděvu. Jsou to sice věci, které pomáhají v duchovním životě, ale nejsou nutné; vojákem se nestane ten, kdo má na sobě uniformu. Bojovat ve válce se dá i bez oficiálního označení. Oblékáme se tímto způsobem, aby nás lidé poznali. Tak jako má policista uniformu nebo lékař bílý plášť, náš tradiční oděv má stejný význam: snadnější identifikace pro ty, kdo potřebují pomoc.          

Lidé si také často myslí, že náš život je jednotvárný. Jak k takovému závěru může někdo dojít, je mi záhadou. Mou první činností v hnutí bylo cestování po Švédsku a prodávání knih. Pak jsem několik let vařil v kuchyni a pomáhal v restauraci. Také jsem měl možnost okusit zemědělského života a neunikl jsem ani stavebnictví. Posledních pět let se věnuji překládání a publikování knih Šríly Prabhupády do češtiny. Také jsem s mou ženou a přáteli založil nakladatelství VEDA, které se zabývá vydáváním dětských knih v různých jazycích. Tyto knihy pochopitelně vycházejí z učení Šríly Prabhupády. Takže na jednotvárnost si opravdu nemohu stěžovat.          

Do hnutí jsem vstoupil hlavně proto, že na mne udělalo největší dojem to, že filozofie, předložena Šrílou Prahupádou, je celistvá. Snažil jsem se najít chybu nebo nedostatek, a doposud se mi to nepodařilo. Jak jsem se již zmínil, byl jsem ateistou a nejsmutnější na tom bylo, že jsem na to byl dokonce i hrdý. Avšak pádné důkazy Šríly Prabhupády o nesprávném a nelogickém náhledu ateismu na svět kolem nás rozbily moji iluzi. Jak jsem mohl být tak hloupý a myslet si, že svět vznikl samočinným sloučením chemikálií nebo že jsme vznikli z opic? Vznik života náhodou je z chemického, biologického, matematického a logického hlediska nemožný. Je to, jako bychom součástky, ze kterých se skládají hodinky, vyhodili do vzduchu a očekávali, že na zem spadnou hotové hodinky. Nebo jaká je naděje, že se součástky samy od sebe začnou hýbat a záhadným způsobem se (po milionech let, za určitého tlaku atd.) spojí v hodinky? Již zdravý selský rozum říká, že taková možnost je nulová. Ať mi nikdo nic neříká, ale věřit na takové nesmysly,  k tomu je zapotřebí opravdové víry.           

Kdybych se snažil veřejně prosadit názor, že tento článek vznikl tak, že jsem hromádku písmenek vyhodil do povětří, zavřeli by mě určitě do blázince. Tento článek se s hmotnou přírodou a vesmírem nedá po žádné stránce srovnat. Přesto mají určití jedinci takovou drzost, že stejný nesmysl nejen hlásají, ale je jim dokonce dovoleno, aby to učili i druhé. Každému malému dítěti je jasné, že  někdo  musí přijít a hodinky sestavit, že  někdo  musí článek napsat. Vždyť i malé dítě ví, že taková jednoduchá věc, jako hůl na opírání, se neotesala sama z nějaké větve. Že nůž nevznikl sám od sebe nebo náhodou. Že to všechno musel  někdo  udělat. Jak tedy může někdo vědomě tvrdit, že vesmír vznikl sám od sebe? Ten  Někdo , kdo vesmírné záležitosti uvádí do pohybu, však není omezený jako my, Jeho tělo není omezené jako naše.

 Je-li pro někoho toto uvažování směšné, ať se také vysměje Einsteinovi, Newtonovi, Keplerovi, von Braunovi, Pasteurovi, Mendelovi a mnoha dalším. Ti všichni věřili ve Stvořitele. Zjistit nebo se dopátrat, kdo je Bůh, nedokážeme vlastním úsilím. Boha můžeme poznat, jen když se nám zjeví.

Šríla Prabhupáda předkládá na základě védských písem koncept Boha, který je natolik jedinečný, že stojí mimo všechna ostatní náboženství. Tyto koncepty nemohou být lidským výmyslem, protože se vymykají lidskému pojetí. Úkolem našeho života by tedy mělo být, abychom zjistili, kdo je Bůh, kdo jsme my. V poslední době se mnozí rádi odvolávají na T.G. Masaryka, aby podpořili svou teorii nebo filozofii. Ale podle T.G. Masaryka je nejdůležitějším úkolem zcela něco jiného. Dovolil bych si citovat doslovné znění jeho výroku: „Bůh je hlavním a předním předmětem našeho přemýšlování, poznávání a milování. Bůh a duše. Jedno souvisí s druhým. Duše a Bůh, toť dvojproblém našeho myšlení a snažení - řekl bych  pravý úkol života.”

 


Datum vzniku:
asi 1990
 
Jak se vám článek líbil?
0(min) do 10(max)
Kolik čtenářů se vyjádřilo: 16




Haré Krišna inspirace
© 2001-2010