většina těchto příběhů je z malé kompilace od Satsvarúpy dáse Gósvámího
,,Prabhpáda nektar"

Na Hawai se jednou přišla podívat za Šrílou Prabhupádou jeho žákyně a přivedla s sebou svou jednoroční dceru. Chrámový vedoucí ji představil a řekl Prabhupádovi, že se snaží zařídit, aby si tato oddaná vydělávala sama na své výdaje a nebyla přílišnou přítěží pro chrám.

Oddaná říkala, že nedaleko od chrámu je možnost vydělat si peníze sbíráním guáva, ale Prabhupáda odpověděl, že žena s dítětem by neměla dělat tak tvrdou práci. Když jako druhou možnost uvedla, že by mohla rozdávat Prabhupádovy knihy, Šríla Prabhupáda se usmál a souhlasil: "Ano, udělej to."

Mezitím si její dcera začala hrát s papíry na Prabhupádově stole.

"Ne," řekl Prabhupáda a pohrozil na ni vztyčeným prstem.

Oddaná si vzala dítě k sobě, ale její malá dcerka začala lézt k Prabhupádovi a dotýkat se jeho nohou.

"Ne!" okřikla ji matka a přitáhla ji k sobě, ale Prabhupáda odpověděl: "Mých papírů by se dotýkat neměla, ale mých nohou může. Musíš se naučit, jak správně učit své děti."

Čas daršanu se pomalu chýlil ke konci, a tak se matka snažila položit alespoň jednu filozofickou otázku, aby využila vzácné příležitosti, kdy mohla osobně mluvit se Šrílou Prabhupádou a získat duchovní prospěch. Zeptala se: "Jak se mohu zbavit strachu?" Prabhupáda odpověděl tím, že uvedl příklad Prahláda Mahárádže. Prahlád se na všechno, co k němu přicházelo, díval jako že to k němu přichází od Kršny - ať to bylo dobré nebo špatné. Ale pro démony je tu jen strach.

Prabhupáda se napil vody a nabízel ji také malé holčičce, ale ta již začínala být protivná a rozmrzelá. Odmítla vodu, spadla na podlahu a uhodila se do hlavy. Měla na krajíčku, ale ještě než začala brečet, Prabhupáda se na ní podíval a řekl: "Podívej!" a ukázal na zem. "Ty jsi rozbila podlahu!" Holčička se okamžitě zvedla ze země, přestala naříkat a dívala se udiveně na podlahu. Potom jim Prabhupáda pokynul, že mohou jít.

Bhavatáriní-déví dásí

Prabhupádův služebník Hari-šauri jednou Prabhupádovi vyprávěl, co předcházelo jeho narození. Když byla Hari-šauriho matka těhotná, jeho babička jí poradila, aby si dítě nechala vzít. Matka to však odmítla a tak se narodil.

Prabhupáda se o tom pak občas zmiňoval při různých rozhovorech. "Nyní chápu," říkával, "jak je výhodné se narodit v Indii. Zde by se nikomu ani nesnilo něco takového udělat." Vysvětloval, že lidé kvůli pohlavní touze riskují i to, že se z nich stanou vrazi. "Všechny ženy na Západě," řekl, "jsou svými rodiči vychovávány tak, aby ještě za mlada ulovily nějakého bohatého ženicha - jsou vychovávány jako prostitutky."

Šríla Prabhupáda řekl, že lidé v Indii si jsou z devadesáti procent vědomi Kršny - potřebují pouze dobrého vůdce. Na vysvětlenou uvedl příklad s mrtvým a živým slonem. Dokonce i mrtvý slon má velkou hodnotu - jeho kly, kůže a ostatní části těla stojí spoustu peněz. Podobně je i indická védská civilizace úžasná, protože i když je prakticky mrtvá, má stále velkou hodnotu.

Girirádž Swami

Šríla Prabhupáda jednou vyprávěl humorný příběh, kterým se snažil vysvětlit jednu závažnou věc týkající se Šankaráčárjova učení. Vaišnavská sampradája přijímá Šankaráčárju jako inkarnaci Šivy a tím pádem jako vznešenou osobnost, ale jeho učení bylo určeno jen pro určitou dobu, určité místo a situaci. Nejednalo se o věčnou dharmu, jak se dodnes snaží prosazovat takzvaní májávádští filozofové. Šríla Prabhupáda chtěl jasně ukázat jejich chybu a hloupost a začal vyprávět příběh o doktorovi a jeho učedníkovi.

Jeden proslavený veterinář cestoval po vesnických farmách a při léčení zvířecích nemocí měl vynikající výsledky. Doprovázel ho mladý asistent, který však toužil stát se sám veterinářem, i když nebyl patřičně kvalifikovaný. Byl závistivý a ambiciózní a chtěl se předčasně osamostatnit a stát se doktorem.

Jednou veterináře zavolali na farmu, aby se podíval na drahého koně, který měl oteklý krk. Podíval se mu do huby, udělal další vyšetření a pak požádal, aby mu asistent přinesl jeho brašnu. Vytáhl z ní kladivo a praštil několikrát koně do krku. Krátce po této neobvyklé léčbě se otok rapidně zmenšil a farmář nakonec doktorovi poděkoval a dobře mu zaplatil.

Zanedlouho po tomto případu se asistent rozhodl utéct a stát se sám doktorem. Netrvalo dlouho a k doktorovi se doneslo, že jeho bývalý asistent se vydává za vyučeného veterináře, ale všude způsobuje jen spoušť a zmatek. Kdykoliv se snaží nějaké zvíře léčit, většinou ho zabije. Starému veterináři se nakonec podařilo svého bývalého asistenta dohnat a zeptat se ho: "Co si myslíš, že děláš? Doslechl jsem se, že se snažíš napodobovat mé léčebné metody, ale všude, kde se ukážeš, jen místo toho zvířata zabíjíš."

"Dělám to přesně tak jako vy," protestoval asistent a vysvětloval, že napodobuje jen to, co ho viděl dělat při posledním společném případu. Všechna nemocná zvířata mlátil kladivem, ale bohužel to nemělo dobrý léčebný efekt.

"Ty hlupáku," řekl veterinář. "To byl velice kuriózní případ. Ten kůň spolkl malý meloun a tak jsem ho musel rozbít kladivem. Není to metoda, která by se dala použít pro jiné případy."

Prabhupáda se snažil naznačit, že Šankaráčárjovi májávádští následovníci by měli být podobně zesměšněni a poraženi právě jako nafoukaný asistent, který se snažil napodobovat svého učitele.

Satsvarúp dás Gósvámí

Když Šríla Prabhupáda v Májápuru spolu se svými žáky navrhoval úpravu chrámové místnosti, jeden oddaný se zeptal: "Kde postavíme vjásásan? Máme ho postavit na druhý konec chrámu naproti Božstvům?"

Jiný oddaný namítl: "Šrílo Prabhupádo, nebude to pro vás příliš daleko?"

Šríla Prabhupáda ostře odpověděl: "Já nejsem od Kršny nikdy daleko." Vjásásan byl tedy postaven na druhém konci naproti Božstvům Šrí Šrí Rádhá-Mádhavy a Šríla Prabhupáda Je mohl velmi pěkně vidět.

Šrutakírti dás

Šríla Prabhupáda jednou letěl letadlem z Japonska Na Havaj. Četl zrovna v jednom časopise o hnutí za osvobození žen. Naklonil se k oddanému, který s ním cestoval, a řekl: "Zavolej tu stevardku. Řekni jí, že když chce být osvobozená, měla by si oholit hlavu jako my."

Prabhupádův služebník nevěřil, že to Šríla Prabhupáda myslí vážně.

"Jdi," naléhal Prabhupáda, "udělej si z ní legraci. Řekni, aby si oholila hlavu."

Šríla Prabhupáda zřejmě mluvil vážně, neboť to několikrát opakoval. Jeho služebník však odmítl za stevardkou jít.

Džananivás dás

V srpnu 1976 navštívil chrám Kršny a Balaráma ve Vrndávanu cirkusový kouzelník a ukazoval Šrílovi Prabhupádovi a ostatním oddaným některé ze svých kouzel. Když oddaní uslyšeli, že Šríla Prabhupáda souhlasil, aby kouzelník přišel do jeho místnosti, sešli se tam všichni žáci a učitelé z gurukuly a také většina chrámových oddaných. Šríla Prabhupáda seděl za svým stolem a požádal kouzelníka, aby ukázal, co umí. Kouzelník položil Šrílovi Prabhupádovi do dlaně minci a potom řekl: "Jdi" a mince nějakým způsobem z Prabhupádovy ruky zmizela.

"Dokážete také, aby peníze přicházely?" žertoval Prabhupáda.

"Ne," odpověděl kouzelník.

"Vy pouze dokážete, aby peníze mizely," řekl Šríla Prabhupáda. Kouzelník potom ukázal nějaká kouzla s peřím, které různě měnilo barvy, když po nich přejel rukou apod. Několikrát také požádal Šrílu Prabhupádu, aby mu s kouzly pomohl. Mince se objevovaly z Prabhupádových uší a Šríla Prabhupáda se tomu smál. Některým oddaným se příliš nelíbilo, že je Šríla Prabhupáda objektem různých kouzel a triků. Zdálo se, že se mu to líbí, ale po chvíli rozvážně změnil náladu.

"A co utrpení hmotného života?" zeptal se Šríla Prabhupáda kouzelníka. "Dokážete, aby zmizela? Zrození, nemoc, stáří, smrt?"

Kouzelník pokorně odpověděl: "Ne, to neumím." Při těchto slovech se kouzelník posadil a Šríla Prabhupáda převzal jeho postavení.

"Ale já dokážu, aby tyto věci zmizely," řekl. Kouzelnické představení skončilo a Šríla Prabhupáda kouzelníkovi a všem oddaným díval své zrealizované transcendentální poznání. Potom dal kouzelníkovi girlandu a všem v místnosti rozdal sladkosti.

Dhanurdhar Swami a Dvárakadíš dás

Prabhupáda je tady! Prabhupáda je tady!" Každý běžel před chrám, a tak jsem se přidal. Auto právě zabrzdilo, dveře se otevřely a vystoupil Šríla Prabhupáda. Jakmile jsem ho poprvé uviděl, řekl jsem si: "Tomu se chci odevzdat." Viděl jsem před sebou člověka, který byl vším, co jsem doposud hledal. Měl dokonalý styl, dokonalé vystupování - všechno na něm bylo dokonalé.

Takovou dokonalost jsem vždycky hledal. Myslel jsem, že ji najdu ve vévodovi winsdorském. Když jsem ho však potkal, vůbec takový nebyl. Myslel jsem, že ji najdu v Johnovi Kennedym. Zabili ho. Později se ukázalo, že nebyl tak dokonalý. Hledal jsem dokonalost v Martinovi Lutheru Kingovi a zapojil jsem se do jeho hnutí, ale nakonec ho také zabili. Hledal jsem ji v Bobbym Kennedym, avšak i jeho zabili. Velice mě to odradilo. Vždy jsem si myslel, že tato filmová hvězda, tento spisovatel, tento společenský vůdce - že někdo z těchto hrdinů může splnit mé naděje. Všichni ale zklamali.

Jakmile jsem však uviděl Šrílu Prabhupádu vystoupit z auta, to, jak byl oblečený a jak kráčel dolů po chodníku směrem k chrámu... Byl dokonale aristokratický. Věděl jsem, že on je tím člověkem, kterému se mohu odevzdat.

Bhavánanda dás Gósvámí

Jednou přijel Šríla Prabhupáda do Londýna a byl hodně nemocný. Měl v plánu jet ještě do Nového Májápuru ve Francii, kde na jeho návštěvu všichni čekali. Sjelo se tam spoustu oddaných z Německa, Švýcarska a dalších zemí v Evropě. Šríla Prabhupáda tam měl zasvětit Božstva Kršny a Balaráma a měl také dát zasvěcení některým svým žákům. Všichni velice tvrdě pracovali, aby se na Prabhupádovu návštěvu co nejlépe připravili. Bhagaván dás, vedoucí oddaný v této oblasti, sám připravoval místnosti pro Prabhupádu. V Paříži nakoupil nové lustry, v Itálii nechal vyrobil postel a stoly, na krb dal nový mramor, tapetoval apod.

Pak ale přišla zpráva, že Šríla Prabhupáda nepřijede, a Bhagaván proto hned prvním letadlem letěl do Londýna.
Když se setkal se Šrílou Prabhupádou, řekl mu, že do Nového Májápuru přijelo mnoho oddaných, jen aby Prabhupádu viděli. Šríla Prabhupáda odpověděl: "Nadiktuji jim dopis." Chtěl to udělat namísto cesty do Francie.

Za nějakou dobu Bhagaván řekl: "Je tam teplo." Myslel si, že to pomůže, když byl teď Prabhupáda nastydlý.
"Jsou tam sucha," řekl Bhagaván, "protože již několik týdnů nepršelo." Na Šrílu Prabhupádu to však nezapůsobilo.
Nakonec Bhagaván řekl: "Máme v Paříži výtah. Nebudete muset chodit do schodů."

Šríla Prabhupáda pak řekl svému sekretáři: "Výtah! V Bury Place bychom ho také měli zařídit." Nakonec řekl: "Tvoje pozvání je rozumný návrh," a souhlasil, že pojede. Pak se obrátil ke svému sekretáři a poznamenal: "Bhagaván je nejvyšším vládcem."

Bhagaván dás Gósvámí

V roce 1969 se Šríla Prabhupáda vrátil do Ameriky a oddaní ze středisek na Východním pobřeží se sjížděli do Bostonu, aby ho přivítali. Šríla Prabhupáda seděl v pokoji se všemi svými žáky a jeden z nich mu podával dárkový balíček. Chtěl Šrílovi Prabhupádovi něco dát, ale měl pouze svetr, který mu poslali jeho rodiče jako dárek k narozeninám. Někdo balíček před Šrílou Prabhupádou otevřel. Byl to laciný syntetický svetr, ale Šríla Prabhupáda řekl, že je velice pěkný. Oddaný se mu omlouval a vysvětloval, že ho právě dostal jako dárek od svých rodičů. Šríla Prabhupáda si vysvlékl svůj svetr - jemný skotský kašmírový svetr - který dostal v Londýně, a podával ho oddanému za výměnu za jeho dárek. Oddaný tím byl tak pohnutý, že mu vytryskly slzy. Šríla Prabhupáda nám vždy dával více, než jsme byli schopni dát jemu, protože měl to největší, co je možné dát - Kršnu.

Brahmánanda Svámí

Před lety jsme měli na Havaji problém: naše veliká tulasí začínala zarůstat celou vstupní bránu. (Tulasí je posvátná rostlina, jejíž lístky a kvítka se obětují Kršnovi a je Mu velice drahá.) Zeptali jsme se Šríly Prabhupády, jestli můžeme větvičky ořezat, jelikož se hosté museli sklánět, aby mohli vejít dovnitř. Šríla Prabhupáda se pousmál, když si představil, že lidé se musí klanět, aby mohli vejít do Kršnova chrámu. Řekl, že máme větvičky trochu přivázat, ale varoval, abychom
je nikdy neřezali.

Góvinda déví dásí

Kromě mnoha jiných věcí Šríla Prabhupáda učil své žáky i jak uctívat Božstva Šrí Kršny a Jeho věčné společnice Šrímatí Rádhárání. Řekl nám například, že bychom měli oblékat Božstva velice bohatě, což znamenalo, že jsme Jim museli obstarat zvláštní šaty. V Bombaji v roce 1972 jsem se poprvé pokusila ušít Božstvům šaty.

Když Šríla Prabhupáda vešel do chrámové místnosti, aby shlédl Božstva, široce se usmíval. Dokonce i když si před Nimi lehal na podlahu, aby Jim vzdal úctu, opakovaně se na Ně díval a usmíval se. Pak se postavil a řekl mi: ,,Moc ti děkuji. Udělej ti- síce takových šatů. A Rádhárání ať je vždy krásnější než Kršna - pak Kršna nikdy neodejde."

Jindy, když byl Šríla Prabhupáda v Los Angeles, bylo to v červenci roku 1974, chválil, jak pěkně jsou Božstva oblečena a zeptal se, kdo šaty šil. Ostatní oddaní mu řekli, že to byla Maňdžuali dásí a já. Odpoledne nám jeho služebník řekl, že Šríla Prabhupáda s námi chce mluvit. Když jsme přišli do jeho pokoje, dal nám dvacet dolarů pro Božstva a my jsme řekly, že koupíme více látky a ušijeme pro Ně více šatů. Šríla Prabhupáda se kouzelně smál: ,,Dělejte to pořád," řekl nám, ,,pak bude váš současný život dokonalý a váš příští život bude také dokonalý. Vrátíte se domů, zpátky k Bohu.

Tungabhadrá déví dásí

Jednoho rána se Šríla Prabhupáda a několik jeho žáků procházeli v londýnském parku. Rostlo tam mnoho květin a vzpomínám si, že jsme denně obětovali překrásné květy Božstvům Kršny v chrámu.

Zeptala jsem se Šríly Prabhupády: ,,Když obětujeme květiny Kršnovi, přijdou jejich duše zpátky do duchovního světa?"
Šríla Prabhupáda zůstal tichý a pak odpověděl: ,,Ano, ale ve skutečnosti již jsou v Božím království." Zastavil se, mávl svou holí nad kachnami, ptáky, lidmi a květinami v parku a řekl: ,,Všichni jsou v Božím království."

Začala jsem všechno vidět z jeho pohledu a řekla jsem: ,,Ano, Šrílo Prabhupádo, ale oni si nejsou vědomi, že jsou v Božím království."

Odpověděl: ,,To je povinnost duchovního učitele - přivést je k tomu, aby si to uvědomili."

Jindy jsem seděla s několika oddanými v pokoji Šríly Prabhupády v našem malém chrámu v Edinburgu ve Skotsku. Najednou sluneční pa- prsky osvítily celou místnost. Šríla Prabhupáda mávl rukou a poznamenal: ,,Když si uvědomíte Kršnu, je to právě takové."

Sváti déví dásí

Měla jsem to štěstí, že jsem byla v Prabhupádově pokoji, když navštívil Mexico City v roce 1974. Jeden žák, který na čas odešel z hnutí, se tehdy vracel a prosil Šrílu Prabhupádu o prominutí. Řekl, že se bál, že ho Šríla Prabhupáda odmítne navždy. Celá místnost ztichla. Šríla Prabhupáda na okamžik přemýšlivě sklonil hlavu, pak zvedl oči a řekl: ,,Kršna je Bůh, a když chce, může rozšířit uvědomování si Kršny po celém světě během okamžiku bez ničí pomoci. Ale já Bůh nejsem. Jsem služebníkem Boha a tak potřebuji pomoc. Když mi někdo byť jen trochu pomůže, jsem mu věčně zavázán. Ty jsi mi pomohl hodně, jak bych tě mohl odmítnout?" Všichni jsme byli dojati jeho pokorou a schopností odpouštět.

Síta déví dásí

Poprvé jsem uviděl oddané zpívat 16. října 1966 v Tompkinsnově parku v New Yorku. Zpočátku mě zaujal jejich tanec. Několik minut poté jsem si povšiml Šríly Prabhupády. Seděl nenápadně na kraji kruhu tanečníků, držel rytmus hrou na malý bubínek či bongo a dovolil pestrobarevným hippies z Východní strany, aby byli ve středu dění. Měl zavřené oči a svraštěné obočí, jak intenzivně zpíval bez ohledů na to, co si lidé o něm myslí. Asi po hodině vstal a promluvil o filozofii uvědomování si Kršny. Jeho hlas byl silný a jasnost myšlenek imponující - přesto však zachovával skromné vystupování. Jeho příklad víry a pokory na mne zapůsobil. Zasloužil si chválu, ale nehledal ji. Jeho poznání o Bohu způsobovalo, že si
o sobě myslel, že je velice malý, a v tom je jeho velikost. Bylo to od samého začátku jasně viditelné.

Dámódara dása

Jednoho letního dne v Bhaktivédantově Manoru poblíž Londýna seděl Šríla Prabhupáda ve svém pokoji se svými žáky, několika hosty a reportérkou, která byla jen lehce oblečená i přes chladné anglické počasí. Její otázky od samého začátku prozrazovaly jak cynicky se dívá na Prabhupádovo hnutí pro uvědomování si Kršny. Zřetelně podrážděna jeho pohotovými a autoritativními odpověďmi se nakonec uchýlila k obvyklé staré otázce: "Proč máte oholené hlavy?"
"Proč máte nahé nohy?" řekl Šríla Prabhupáda.

Zůstala beze slova. "Je lepší mít nohy v teple a chladnou hlavu," pokračoval.

"Musíte mít chladnou hlavu, abyste porozuměli filozofii uvědomování si Kršny."

Všichni, včetně reportérky, se pobaveně smáli.

Jadubára dása

17. prosince 1967 mě Šríla Prabhupáda přijal za svou žákyni. Ještě nějakou dobu jsem bydlela doma, protože jsem nebyla plnoletá a chodila jsem na vysokou školu. Šríla Prabhupáda s ostatními vyjímečnými vlastnostmi projevoval soucit a trpělivost nejvyššího stupně. Vzpomínám, že jsem mu jednou napsala šestistránkový dopis o tom, jak se věnuji uvědomování si Kršny, když bydlím doma. Byl to docela nedůležitý dopis. Sdělila jsem mu, že jsem pro něj udělala oltář, a že každý den provádím oběti Kršnovi. Obětovala jsem mech, žaludy, kůru a myslela jsem si, že je to velice pěkné. Ze zkušeností a čtením knih Šríly Prabhupády jsem se postupně naučila, že tyto věci byly spíše nezvyklé a nevhodné a nestály za řeč. Šríla Prabhupáda mi přesto s otcovskou laskavostí napsal: ,,Mé požehnání za pěkné provádění uvědomování si Kršny. Všechno, co v současné době děláš, schvaluji a myslím si, že díky tomu, že ses stala upřímnou duší, Ti Kršna dává pokyny zevnitř a všechno děláš velice pěkně.

Kaňčambála déví dásí

Když byl Šríla Prabhupáda na návštěvě Detroitu v roce 1976, setkal se s dvěma kněžími. Nejprve se jich zeptal, jestli věří, že Bůh je osoba.

"Ano," přisvědčili.

Pak se zeptal: "Nejsme my také věčné osoby, které mají Boha milovat?"

Opět souhlasili.

A není hřích jedinou věcí, která nás dělí od extatické lásky k Bohu?"

Souhlasili znovu.

Šríla Prahupáda je jako útočící lev vyzval: "Tak proč neučíte lidi, jak mají vést bezhříšný život!"

Vysvětlil jim potom, že jedení masa, nedovolený pohlavní styk, omamné látky a hazardování degradují vědomí lidí, a jestliže se kněží nad ně pozvednou, ostatní budou jejich příkladu následovat. Světská veřejně prospěšná činnost nebo politická agitace jsou jen ztrátou času.

Když odcházeli s květinovými girlandami kolem krku, balíčky bengálských sladkostí v rukou a Bhagavadgítami pod paždí, jeden z nich se obrátil k Šrílovi Prabhupádovi: "Proč mám pocit jako bychom se stali vašimi žáky?" Šríla Prabhupáda se usmíval.

Když odešli, citoval sanskrtský verš, který potvrzoval, že pouze gósvámí - člověk, který získal naprostou vládu nad svými tělesnými smysly - může dát svým žákům skutečný duchovní život. A my jsme věděli, že máme za duchovního učitele gósvámího.

Badarínárájana dása