HOME
SEARCH
MUSIC & MANTRAS
ON-LINE HOROSCOPE
DEITIES & TEMPLES
INDIA - HOLY PLACES
CONTACTS
GUEST BOOK
Our opinion:
Osobní výpovědi... ...a pěkná lekce.
 
Jak jsem se stal oddaným
 
Kršna-kšétra dás


Redaktor: Tato rubrika našeho časopisu má titulek „Jak jsem se stal oddaným”.... Byli bychom rádi, kdybyste se s námi mohl podělit o své realizace před tím, než jste potkal oddané z hnutí Haré Kršna a vyprávět nám také o tom, jak jste se poprvé setkal se Šrílou Prabhupádou.

Kršna-kšétra Prabhu: Můj příběh není příliš dramatický. Všechno vlastně začalo v roce 1967 v Berkely v Kalifornii, kde jsem oddané uviděl poprvé. Byl jsem navštívit univerzitu, na které jsem měl v budoucnosti studovat, a byl jsem velice překvapený, když jsem uviděl oddané, kteří s velkým nadšením zpívali na ulici. Nic takového jsem předtím neviděl. Pocházel jsem ze střední vrstvy americké společnosti a moje... skutečně to vůbec nezapadalo do mých představ o životě. Vidět oddané zpívat pro mě prostě byl velice silný zážitek. Za dva roky jsem se potom do Berkely přestěhoval a začal chodit na univerzitu. Oddané jsem mohl vidět každý den - měli v Berkely chrám a každý den dělali před univerzitou kírtan. Zpívali přímo před hlavním vchodem a strávili tam velkou část dne, obvykle tam byli alespoň od poledne až do večera. Zpívali několik hodin denně. Každý je tedy nevyhnutelně musel vidět. V té době jsem si myslel, že jsem student a musím studovat.

Redaktor: Promiňte, co jste studoval?

Kršna-kšétra Prabhu: Bylo to všeobecné univerzitní studium, ale mým oborem byla architektura. Chtěl jsem se stát architektem. Myslel jsem si, že musím co nejvíc studovat a mít co nejlepší známky, a tak jsem se vědomě i nevědomě vyhýbal bližší společnosti oddaných. Díval jsem se na ně zdálky - někdy jsem se zastavil a chvíli jsem poslouchal. Neměl jsem o jejich filozofii žádnou jasnou představu. Věděl jsem, že to jsou... nevěděl jsem víc, než že jsou náboženská skupina a že dělají nějakou meditaci, a že jejich filozofie pochází z Indie. To bylo všechno, co jsem věděl. I když jsem hledal nějaké duchovní poznání, v té době jsem si říkal: Ne, musíš především studovat a mít dobrý prospěch. Takže jsem... nikdy jsem nešel do chrámu, i když byl jen několik domů od místa, kde jsem bydlel. Nikdy jsem tam nešel. Oddaní před univerzitou vždy rozdávali časopisy Návrat k Bohu a možná jednou - ano, jednou, možná dvakrát - jsem si vzal časopis a dal jim příspěvek. Trochu jsem ho četl, ale ne moc. Jejich filozofie mi v té době připadala příliš fantastická - příliš dobrá na to, aby to byla pravda. Po dvou letech na koleji jsem se ale cítil zfrustrovaný. To zažil asi každý oddaný. Kalifornská univerzita v Berkely je ohromná. V té době tam studovalo třicet šest tisíc studentů. Bylo to velice neosobní místo. Studenti jí někdy říkali „továrna na diplomy”. Tahle univerzita byla opravdu jako velká továrna. Berkely byla také známá jako škola, kde zfrustrovaní studenti páchají sebevraždy, a také tam probíhal čilý politický život. Bylo to vlastně - alespoň na západním pobřeží Ameriky - hlavní středisko studentské politické činnosti během války ve Vietnamu. Amerika byla v té době zapojena do války ve Vietnamu, proti níž studenti velmi protestovali. Často se konaly demonstrace, protestní pochody a někdy i výtržnosti a skutečné srážky s policií. Policie někdy dokonce musela použít slzný plyn, aby studenty rozehnala. Někdy to byly velice napjaté situace, ale mohli jste si všimnout, že upřímnost studentů byla trochu smíšená s touhou vyhnout se... studenti nechtěli jít na vojnu a také se vyhýbali škole, tedy zkouškám a studiu. Když se konaly demonstrace, univerzita byla někdy dokonce na nějakou dobu zavřená. Vždy před závěrečnými zkouškami. Takže tu byly smíšené motivace. I když se mi důsledky studentského politického života také líbily, osobně jsem se do politiky nikdy nezapojoval, protože jsem to nepovažoval za východisko nebo za cestu k vyřešení problémů. V té době jsem také navštěvoval dvě nebo tři malé náboženské skupiny, které se věnovaly různým meditacím, ale všemi jsem byl brzy zklamán, protože jsem v jejich činnosti neviděl žádný filozofický smysl. Občas jsem četl populární knihy o meditaci nebo o józe. V té době byl mezi studenty velice populárním spisovatelem Alan Watts, májávádský buddhista. Každý jeho knihy četl a snažil se stát dobrým impersonalistou. Mě tyto myšlenky také trochu přitahovaly a zároveň jsem cítil, že i tahle filozofie něco postrádá.

Na konci roku 1971 jsem toho všeho nechal. Přestal jsem studovat, protože v té době se změnila politika americké vlády. Tehdy se mi příliš nechtělo jít bojovat do Vietnamu a proto jsem šel do školy. Když jste šli studovat na univerzitu, nemuseli jste jít na vojnu. Pak se to ale změnilo a již nebylo potřeba vyhýbat se vojně studiem. Nemusel jsem se tedy bát, že půjdu do války, a rozhodl jsem se dát si prázdniny a trochu cestovat. Všichni mladí Američané, univerzitní studenti, zvláště v tehdejší době, chtěli cestovat do Evropy a poznávat nějakou kulturu, protože Amerika je místo... všechno je tam nové a nazývá se to kultura žvýkaček a Mickey Mouse. A potom se tam vyvíjejí rakety a zbraně. To je celá kultura. Takže všichni touží poznat skutečnou kulturu. Rozhodl jsem se proto odjet sám do Evropy. Chtěl jsem... měl jsem pocit, že bude dobré, když odejdu od rodiny, přátel a všeho a budu dělat něco úplně nového.

Než jsem odjel do Evropy, myslel jsem si, že pokud se chci stát více... neznal jsem správné slovo... více duchovně pokročilý, budu potřebovat duchovního učitele. Chápal jsem, že takový učitel musí být něco jako nadlidská bytost, dokonalý v každém ohledu. Měl jsem tedy nějakou neurčitou představu o guruovi, i když tehdy jsem ani slovo „guru” neznal. Byl jsem vychován v křesťanské rodině, která žila podle jedné americké křesťanské sekty, která se nazývala „Křesťanská věda”. Měli některé zajímavé myšlenky, které odrážely vědomí Kršny. Řídili se dokonce také nějakými omezeními. V naší rodině jsme například nepožívali omamné látky, nehazardovali a také jsme odsuzovali nedovolený pohlavní život, ale... i když moje matka chtěla být vegetariánka, můj otec s tím nesouhlasil, a tak jsme naneštěstí v naší rodině jedli maso. V jejich filozofii se ale nějakým způsobem objevovala myšlenka, že nejsme toto tělo, ale duše, a hlásali i nějaké jiné věci, které trochu odrážely vědomí Kršny. Já jsem byl ale vždycky zfrustrovaný, protože celá tahle filozofie se mi zdála prázdná a sentimentální. Byla to velice sentimentální cesta duchovního života.

Odejel jsem tedy do Evropy. Když jsem cestoval, četl jsem o aštánga-józe. Byl to překlad Pataňdžaliho Jóga-súter. Knížku vydala nějaká teozofická společnost a byla uspořádána stejným způsobem jako Prabhupádovy knihy - sanskrtský verš, překlad verše i každého slova a výklad. Přesně jako v Prabhupádových knihách. Nevím, kdo napsal výklady, ale bylo tam vysvětleno, že systém aštánga-jógy je velice složitý, prakticky nemožný. V knize se také psalo o bhakti-józe. To bylo poprvé, co jsem o ní slyšel. Popisovali ji jako velice... jako jógu oddanosti, kterou je velice snadné vykonávat, neboť splňuje přirozené potřeby duše. I když to byla kniha neosobní filozofie, získal jsem touhu dozvědět se o bhakti-józe více, neboť jsem se dočetl, že je to jediná možná cesta, že všechno ostatní je nemožné. Logicky bychom měli dělat to, co je možné.

Asi pět měsíců jsem cestoval po Evropě a poznával různé lidi. Setkal jsem se se skutečnou tváří světa, ve kterém lidé jen pracují. Nějaký čas jsem pracoval v kanceláři jedné velké společnosti v severním Německu. Mohl jsem vidět celý společenský systém a to, jak lidé v kancelářích jeden s druhým jednají. Nikdy předtím jsem to nezažil. Zdálo se mi to odporné. Brzo jsem byl takovým životem zfrustrovaný a nechtěl jsem se vrátit do školy... Neměl jsem žádný cíl a ptal jsem se sám sebe: „Co chceš dělat teď?” Stále jsem měl ten pocit, že se něco musí zlomit, že musím dělat něco jiného než předtím, že musím začít znovu, nějak se pohnout dopředu a všechno nechat za sebou. Jednou jsem si vzpomněl na oddané, kteří zpívali každý den před univerzitou. Vzpomínal jsem, jak byli vždy šťastní a upřímní, že nic jen tak nepředstírali. I když jsem moc nechápal jejich filozofii, tohle jsem pochopil. Dělali to velice vážně a každý den. Něco na tom tedy muselo být. Rozhodl jsem se zjistit o oddaných něco víc. Chtěl jsem je někde najít a Kršna to všechno velice rychle zařídil. Myslel jsem si, že když oddaní rádi káží a jsou tam, kde je hodně mladých lidí, měl bych je jít hledat k nějaké velké univerzitě. Jel jsem tedy do Heidelbergu a první, koho jsem uviděl, byli dva oddaní, kteří zpívali Haré Kršna na náměstí: Šivánanda Prabhu, vůbec první oddaný, který přijel zcela sám do Evropy, a potom druhý oddaný, Prthu Prabhu. Vzali mě do svého bytu, kde tehdy žili. Neměli žádný chrám, protože v Heidelbergu sotva začali. Šivánanda Prabhu mi vysvětloval něco o vědomí Kršny a zmínil se o tom, že provozují bhakti-jógu.
To bylo přesně to, co jsem hledal!

Nehovořili jsme ale dlouho, cítil jsem, že... již povaha toho oddaného na mě udělala velký dojem. Jeho vážnost a jednoduchost. Cítil jsem, že ví, co dělá. A tak jsem se k nim jednoduše připojil. Druhý den jsem přišel do chrámu. Poslali mě do jiného kazatelského střediska, neboť v té době neměli v Heidelbergu žádný chrám. O několik týdnů později...

Redaktor: Do jakého střediska jste jel?

Kršna-kšétra Prabhu: Do Stuttgartu. Bylo tam asi pět nebo šest oddaných, kteří mi každý den kázali a stále více mě přesvědčovali o tom, že vědomí Kršny je ta správná věc, která má opravdu cenu. Za několik dní jsem mohl nosit dhótí a oholil jsem si hlavu. Se svojí lámanou němčinou jsem také na ulici rozdával časopisy.

Redaktor: Promiňte, kolik oddaných bylo tehdy v Německu?

Kršna-kšétra Prabhu: Tehdy možná dvacet, dvacet pět... Nemyslím, že více než třicet. Byli v mnoha malých střediscích po celém Německu, ale hlavní středisko bylo v Hamburku. Asi za čtyři týdny měl přijet do Evropy, do Paříže, Šríla Prabhupáda. Všichni oddaní z Německa se sjeli do Hamburku a z Hamburku jsme všichni jeli do Paříže, abychom se setkali se Šrílou Prabhupádou. Přijeli jsme ho přivítat na letiště. Když sto oddaných zpívalo bouřlivý kírtan, byl to pro mě velice extatický zážitek. Když jsem poprvé uviděl Šrílu Prabhupádu, bylo to, jako kdyby přiletěl z Vaikunthy a já jsem okamžitě poznal... bylo to, jako když jste potkáte někoho, koho jste dlouho neviděli... když jsem uviděl Prabhupádu, měl jsem pocit... možná jsem si to jen představoval, ale bylo to, jako kdybych poznal: to je on, můj učitel, to je můj guru. Bylo to velice krásné. Vždy trochu lituji oddané, že dnes nemohou přímo vidět Šrílu Prabhupádu. Někdy jsou zmateni, protože nevědí, jakého duchovního učitele přijmout, ale my jsme ten problém neměli. Byl tu jen Šríla Prabhupáda, který byl tak milostivý a odhodlaný šířit vědomí Kršny, že dával zasvěcení nehledě na mnoho chyb, které oddaní měli. Požadoval, aby oddaní žili v chrámu alespoň šest měsíců, než budou zasvěceni, ale ani to nebylo pevné pravidlo. Já jsem se věnoval vědomí Kršny mezi oddanými čtyři týdny a mohl jsem dostat zasvěcení. Na tomto zasvěcovacím obřadu se stala jedna zvláštní věc. Šríla Prabhupáda zasvěcoval ve veřejném parku Jardin de Luxembourg v Paříži. Prabhupáda rád pořádal zasvěcení jako veřejné programy, jako formu kázání. Všechno bylo připraveno pro oběť, byl tu Prabhupádův vjásasán, shromáždila se spousta lidí. Zasvěcení začalo tím, že Prabhupáda dal krátkou přednášku, kdy kázal ke shromážděným lidem o volnosti, rovnosti a bratrství (Francouzi mají takový slogan) - o tom, že kdo jich chce skutečně dosáhnout, musí se stát vědomým si Kršny.

Před udělováním duchovních jmen byla oběť s ohněm. Když byla již téměř u konce, začalo pršet. Zdálo se, že oběť má rychlý účinek. Začalo pršet a já jsem byl tak zabraný házením obilí do ohně„,sváhá” a opakováním manter, že když jsem se podíval na Šrílu Prabhupádu, byl pryč. Oddaní ho vzali s deštníkem do auta a odjeli. Myslel jsem si, že to není příliš příznivé, takhle uprostřed obřadu. Ani jsem nedostal jméno, růženec, neřekl jsem slib... co teď? Byl jsem trochu zmatený. Příští den po přednášce z Bhágavatamu... Šríla Prabhupáda spojil přednášku se zasvěcením. Udělil duchovní jména a všechno dokončil. Tahle událost mě tehdy rozrušila. Ne, že by to způsobil Šríla Prabhupáda, ale byl jsem zmatený. Takže takhle nějak jsem se stal oddaným.

Redaktor: Zdá se, že jste celou dobu jako oddaný strávil v Německu a nikdy jste nejel do Ameriky nebo někam jinam.

Kršna-kšétra Prabhu: Po několika dnech ve Stuttgartu jsem si myslel, že bych možná měl jet zpět do Ameriky a jít do chrámu tam. Myslel jsem si, že by to bylo pěkné. Slyšel jsem tolik o chrámu v San Franciscu, co se tam všechno děje, o velké Ratha-játře a podobně. Myslel jsem si, že bych tam měl jet, protože je to konec konců moje země. Pak jsem si ale řekl, že jsem tady, abych udělal tečku za svou minulostí, a měl bych tu tedy zůstat. Čtyři roky jsem se na škole učil německy, měl bych toho možná využít. Nakonec jsem zůstal a později jsem začal cestovat po východní Evropě. Během té doby jsem byl možná třikrát nebo čtyřikrát v Americe navštívit chrámy, ale nikdy jsem tam dlouho nezůstal.

Redaktor: Sloužil jste jen jako pudžárí (kněz), nebo jste dělal i jinou službu?

Kršna-kšétra Prabhu: Ne, několik let jsem každý den rozdával knihy a potom jsem dělal příležitostně službu Božstvům. Nejprve v Amsterodamu Božstvům Pána Džagannátha, které zasvětil Šríla Prabhupáda, a později v Německu malým Božstvům Rádhá-Kršny. To bylo v roce 1975 a asi po jednom roce jsem...

Redaktor: Božstva Rádhá-Madan-móhana tam byli, nebo...

Kršna-kšétra Prabhu: Ano, byli tam. Přišli v letech 1974-75. V několika dalších letech jsem různě kázal, hlavně ve východní Evropě. Cestoval jsem s různými oddanými a v letech 1979 a 1980 jsem asi rok nebo rok a půl cestoval s Harikéšou Swamim, když psal svou knihu o varnášrama-dharmě. Byl jsem jeho sekretář. Potom jsem sloužil jako pudžárí Pána Nrsinhadéva na německé farmě asi tři roky a potom jsem zase začal cestovat a kázat. Takže to se nyní snažíme dělat.

Redaktor: Děkuji vám mnohokrát.

Kršna-kšétra Prabhu: Šríla Prabhupáda k… jaya!
Původně uveřejněno v jugoslávském časopise hnutí Haré Kršna.


Kršna je vlastníkem všeho

Přednáška, kterou měl Kršna-kšétra Prabhu 5. dubna 1991
v Korsnas Gard ve Švédsku

sa vai ratnam tu tad drstva atmaisvaryatisayanam
tan
nadriyatagnihótryam sabhilasah sahaihayah
Kártavírjárdžuna si myslel, že Džamadagni je mocnější a bohatší než on, protože vlastnil drahokam v podobě kámadhénu. Proto si on a jeho muži, Haihajové, příliš nevážili Džamadagniho přivítání. Spíše naopak, chtěli vlastnit kámadhénu, která byla potřebná k vykonávání oběti agnihótra.

Šrímad-Bhágavatam 9.15.25

Výklad od Šríly Prabhupády: Džamadagni byl mocnější než Kártavírjárdžuna, protože prováděl agnihótra-jadžňu s přepuštěným máslem, které získal od krávy kámadhénu. Takovou krávu může vlastnit jen málokdo. Obyčejný člověk však může mít obyčejnou krávu, ochraňovat ji, dostávat od ní dostatečné množství mléka a použít ho k výrobě másla a přepuštěného ghí, potřebného zvláště pro provádění agnihótra-jadžni. To mohou dělat všichni. V Bhagavad-gítě se můžeme dočíst, že Šrí Kršna doporučuje gó-rakšju, ochranu krav. Ochrana krav je nutná, protože když se o krávy řádně staráme, budou nám dávat dostatečné množství mléka. V Americe na našich farmách ochraňujeme krávy a získáváme dostatečné množství mléka, zatímco na jiných farmách krávy tolik mléka nedávají. Naše krávy vědí velice dobře, že je nezabijeme, a jsou šťastné. Tento pokyn Šrí Kršny - go-raksya - je proto nesmírně důležitý. Celý svět se musí od Kršny naučit, jak žít šťastně jednoduše díky pěstování obilovin (annad bhavanti bhutanni) a ochrany krav (go-raksya). Krsi-goraksya-vanijyam vaisya-karma svabhavajam. Ti, kteří patří do skupiny třídy lidské společnosti, tedy obchodníci, musí udržovat pozemky, pěstovat obiloviny a ochraňovat krávy. Takový je pokyn Bhagavad-gíty. Masožravci s ochranou krav nebudou souhlasit. Můžeme jim ale říci, že Kršna zdůrazňuje ochranu krav a ti, kteří chtějí jíst maso, mohou jíst maso méně důležitých zvířat, jako jsou prasata, kozy, psi a ovce. Ale neměli by se dotknout života krav, protože to ničí duchovní pokrok lidské společnosti.

Kršna-kšétra Prabhu: Zde se říká drstva atmaisvaryatisayanam. Kártavírjárdžuna viděl, že Džamadagniho bohatství je větší než jeho vlastní, a záviděl mu. To je v hmotném světě přirozené. Všichni si navzájem závidí a myslí si, že druzí mají něco, co oni sami nemají. Chtíč a chamtivost jsou nemoci hmotné existence. Chamtivost je jednou z nejnebezpečnějších nemocí podmíněné duše, protože člověk pod jejím vlivem nemůže být nikdy uspokojen. Chtíč nemůže být nikdy plně uspokojen a hněv také nemůže být nikdy zcela utlumen, ale chamtivost je zvláště nebezpečná, protože člověk chce vždycky víc, bez ohledu na to, kolik hmotného bohatství má. Protože člověk nemůže vlastnit všechno, přirozeně se porovnává s ostatními, kteří mají více než on. Tak vzniká závist. Někdo má majetek v hrubé podobě - peníze, pozemky nebo něco jiného, a někdo má krásu, dobrý původ, inteligenci, slávu. I takové věci jeden druhému závidí. „Tento člověk je uznávanější než já. Tento člověk má větší inteligenci než já, ale já chci ukázat, že jsem inteligentnější.” Oddaní Pána však takto neuvažují, protože vědí, že všechno patří Kršnovi. I když má někdo něčeho více, vědí, že je to jenom dočasná situace, že člověk si všechno jen půjčuje. Veškeré bohatství pochází od Kršny a všechno Mu opravdu patří. Oddaného proto neovlivňuje závist a chamtivost. Nezávidí a není chamtivý, protože ví, že všechno patří Kršnovi. Nepotřebuje tedy sám něco získat. Oddaný chápe: „Kršna mi dá určitě všechno, co potřebuji k oddané službě.”

Kártavírjárdžuna ale takto neuvažoval. Myslel si: „Tento světec Džamadagni je bráhmana a je mocnější než já. Já jsem mocný král. Jak je to možné? Chci být nejmocnější, aby ke mně všichni vzhlíželi. Proč je Džamadagni tak mocný?” Kártavírjárdžuna si myslel, že je to díky krávě kámadhénu. Logický závěr je: „Musím ji mít.” To si myslel i Višvámitra Muni, když byl v podobné situaci. Vasištha Muni měl také krávu kámadhénu. Protože byl kvalifikovaný k provádění obětí a potřeboval ji, byl požehnán krávou kámadhénu, která mu dávala veškeré obětiny nutné k oběti agnihótra. Když ji Višvámitra Muni viděl, nejdříve o ni požádal, což je alespoň o krůček lepší než to, co udělal Kártavírjárdžuna, který se Džamadagniho nezeptal. Višvámitra Muni se zeptal: „Proč mi svou krávu nedáš?” Vasištha Muni řekl: „Když s tebou půjde, vezmi si ji.” Kámadhénu však jít nechtěla a Vasištha Muni jen pokrčil rameny a řekl: „Co mám dělat?” Višvámitra Muni se rozzlobil a vyhlásil mu válku. Kártavírjárdžuna si myslel, že když bude mít kámadhénu, bude šťastný.

Taková je závistivá mentalita. Když získám určitou věc, budu šťastný. To je iluze, chybná logika podmíněné duše. Nyní cítím nějakou neúplnost, ale když získám určitou věc, budu úplný. Až budu úplný, budu šťastný. Podmíněná duše nechápe, že duše je jako nedílná součást Kršny sama o sobě úplná, protože má vztah ke Kršnovi a Kršna je vlastníkem všeho a je úplný. Kršna v Bhagavad-gítě vysvětluje, že vysvobozená duše je úplně spokojena sama v sobě. Protože je spokojena s poznáním, jak teoretickým, tak realizovaným, plně ovládá své smysly a nikdy se neodchýlí od správného chápání oddané služby. Kártavírjárdžuna takto nepřemýšlel, a proto se dostal do potíží.

Šríla Prabhupáda se zde na mnoha místech zmiňuje o ochraně krav. Pro lidskou civilizaci je nutná ochrana krav, volů a býků. Krsi znamená „orání”. Ačkoliv se to zde přímo neříká, znamená to, že i volům musíme poskytnout ochranu. V posledním čísle BTG (anglickém Návratu k Bohu) vyšel zajímavý článek o ochraně krav a volů. Autor v něm zdůrazňuje velmi zajímavou věc, že ochrana krav je vlastně dokonalostí syntézy vědy a náboženství, protože ve vědecko-technologickém pojetí potřebujeme určité věci k zachování společnosti. Podle materialistického vědeckého pojetí toho nejlépe dosáhneme zabíjením krav a používáním traktorů namísto volů. Na druhé straně existuje náboženské hledisko, kdy lidé říkají, že zvířata musí dostat ochranu. Moderní pojetí ochrany zvířat jde do zajímavého extrému, kdy se mluví o právech zvířat. Zvířata mají svá práva, a lidé by je proto neměli vykořisťovat. Stoupenci této myšlenky tvrdí, že zvířata by neměla být používána ani k práci. Vůl by neměl orat, neboť i to je vykořisťování, nemluvě o zabíjení zvířat kvůli masu. Docházejí k závěru, že vykořisťování je také krávu dojit, brát od ní mléko. To je výsledkem - pochopitelně - spekulace. Nechápou, že existuje princip gó-rakšji, podle které je lidská společnost zbožná a vědecká zároveň, když jsou krávy nejen ochraňovány, ale také uctívány. Lidská společnost bude velice zdravá, když krávy, bráhmani a Nejvyšší Osobnost Božství budou řádně uctíváni. To je všeobecný princip.

V dnešní době převládá májávádská filozofie, která hlásá špatné pojetí, že každý si může najít iluzi, která se mu líbí. Védská májávádská filozofie, kterou šířil Šankaráčárja, říká: existují Védy, existuje Nejvyšší Osobnost Božství a existují pokyny Véd. Uctíváním Nejvyšší Osobnosti Božství se může člověk povýšit a transcendovat všechnu iluzi a vzdát se všech pojetí Boha a splynout s Brahmanem. To je jejich představa. Šankaráčárja měl takové pojetí iluze. Nyní je populární myšlenka, která se zakládá na stejném principu. Všechno, co má jméno a podobu, je iluze, a ty si můžeš vybrat jakoukoliv iluzi, která se ti zlíbí. Můžeš si vybrat svůj vlastní systém iluze. Když kážeme vědomí Kršny, často se setkáváme s lidmi, kteří říkají: „Vaše pojetí je velice krásné.” Pak jim řeknete: „Ano, je krásné, protože Kršna, který je svrchovaně krásný, je Absolutní Pravda.” A oni řeknou: „Ano, pro vás, pro vás je Kršna Absolutní Pravda, ale já mám svou pravdu, své pojetí, svou vlastní iluzi.” Každý může mít své vlastní pojetí, svou vlastní iluzi a pak všichni mohou být v tomto světě šťastní. S tím však vzniká problém. Můžete mít své vlastní pojetí, ale jelikož jste v tomto světě, musíte jednat, a každá akce má svoji reakci. Reakce znamená trest. Šríla Prabhupáda dával mnohokrát tento příklad: „Můžete mít své vlastní představy o dopravních zákonech a ve svém vlastním pojetí si můžete myslet, že raději jezdíte po levé straně.” Tak se to ve Švédsku dělalo dříve. V těch dobách jste nemohli jezdit vpravo. Před 20 lety to jednoho dne změnili. Toho dne musel být asi pěkný zmatek! Můžete mít svůj názor a chtít jezdit vlevo. To je velice pěkné, můžete to udělat, ale ne ve Švédsku. Když to ve Švédsku uděláte a budete-li mít štěstí, že nenarazíte do druhého auta, velice rychle vás policie chytí, vezmou vám řidičský průkaz, vezmou vám auto, dají vám pokutu a možná vás dají i do vězení. Je tedy velice pěkné mít vlastní iluzi, ale v určitém okamžiku budete potrestáni za porušování Božích zákonů. Švédské zákony, americké zákony atd. jsou pochopitelně relativní a neustále se mění. To je jenom příklad. Nyní se jezdí vpravo, předtím se jezdilo vlevo. Jsou to zákony uměle vytvořené člověkem, nejsou to absolutní zákony.

Májávádíni neuznávají, že existují absolutní zákony, které dává Nejvyšší Osobnost Božství, a že když tyto zákony člověk porušuje, bude potrestán. Podle zákonů Boha si člověk zaslouží trest nejen za zabití člověka, což uznává i většina lidských zákonů, ale podle Božích zákonů si člověk zaslouží trest i za zbytečné zabití mravence, nemluvě o zabití krávy. Reakce jsou pochopitelně velice těžké, zvláště za zabití krávy, protože pokrok lidské společnosti závisí na ochraně krav. Aby lidská společnost mohla dělat pokrok, musí tu být vzájemný vztah - když jsou ochraňovány krávy, lidská společnost se bude duchovně vyvíjet. Co to znamená prakticky? Když si lidé uvědomí, že krávy jsou překrásná zvířata, které Kršna ochraňuje, všichni zrealizují, že Bůh je osoba. Ochrana krav přispívá k odstranění impersonalismu. Může se zdát, že to spolu nesouvisí, ale tento vztah se objeví, když člověk pochopí, že Bůh je osoba, a že krávy jsou také osoby v kravích tělech. V duchovním světě mají všechny krávy jména. Kršna volá na Své krávy nekonečným množstvím jmen. Všechny mají jména, všechny mají různé barvy, různé tvary. Je popsáno, že některé mají hlavy jako mrdanga. Všechno je osobní. V duchovním světě je všechno osobní a v hmotném světě může být také všechno osobní, když budou lidé ochraňovat krávy. To je velice důležité. Lidé jsou neosobní, pokud si neuvědomují, co dělají. Když se snaží uspokojovat smysly a kvůli tomu zabíjejí krávy, nevědí, co dělají, nevědí jakého přestupku se dopouštějí vůči Kršnovi a neuvědomují si, jaký trest za to dostanou i v tomto životě. Dokonce i v tomto životě budou potrestáni. I když se může zdát, že jsou bohatí, dostávají velký trest v podobě mentální úzkosti. Protože žijí v neosobní společnosti, jsou velmi nešťastní. To jsou okamžité reakce, a nedá se pochopitelně ani spočítat, jak budou trpět za zabíjení krav v příštím životě. Nestačí však říci: „Dobře, vy Kršňáci si můžete ochraňovat své krávy.” Někdy se zdá, že ochraňovat krávy a udržovat farmy je velice obtížné. Ano, je to obtížné ve společnosti, kde lidé tyto věci nechápou a nectí. Pak je to obtížné. Tyto pokyny jsou ale určeny pro celou společnost, a oddaní z hnutí pro vědomí Kršny proto všude káží, že tyto zásady musí všichni přijmout. Pak lidé uvidí, že všechno může pěkně fungovat, a že lidský život může být velice pěkný, když se dbá na duchovní hodnoty. Jestliže se z takzvané „lidské” společnosti stane opravdu lidská společnost, pak je naděje, že vznikne „duchovní” společnost. Když existuje duchovní společnost, je to překrásné. Neexistují žádné problémy.
Haré Kršna!

* * *

Kršna-kšétra Prabhu přišel do hnutí pro vědomí Kršny ve 21 letech, po krátkém studiu architektury na univerzitě v Berkley. Do chrámu však nepřišel v Kalifornii, ale v Heidelbergu v Německu. Asi po čtyřech týdnech dostal spolu s dalšími oddanými zasvěcení v Paříži. Druhé zasvěcení dostal v Heidelbergu. Nejprve sloužil v chrámu jako řidič a nakupoval pro oddané. V letech 1973-75 rozdával knihy Šríly Prabhupády v Holandsku, Dánsku a v Německu. Pak sloužil jako pudžárí v Amsterodamu a později v chrámu Schloss Rettershof v Německu. Od roku 1976 se postupně začal více věnovat kázání vědomí Kršny. Spolu s Ghanéšham-dhámem Prabhu (nyní Bhaktitírtha Swami) rozdával v knihovnách a knihkupectvích v bývalé NDR. Jednou je Šríla Prabhupáda zavolal, aby přijeli do Londýna a vyprávěli mu o kázání v Německu. Když začali popisovat životní podmínky v NDR, Šríla Prabhupáda se ze soucitu rozplakal. To na Kršna-kšétru Prabhu hluboce zapůsobilo, neboť viděl, kolik soucitu má Šríla Prabhupáda k podmíněným duším. Do roku 1977 navštěvoval se Šrílou Harikéšou Swamim země východní Evropy (Polsko, Československo, Maďarsko) a do roku 1980 mu sloužil jako jeho osobní sekretář. Potom byl krátkou dobu v Káhiře a v Durbanu a v srpnu 1980 přijel na německou farmu, kde sloužil několik let jako pudžárí spolu se Šrílou Astaráthou Prabhu. V letech 1984-85 kázal se Šrílou Sačínandanou Swamim a pak cestoval po Evropě a pomáhal rozvíjet mnoho středisek Náma-hatta. V roce 1987 se stal zasvěcujícím duchovním učitelem a od roku 1991 je na žádost GBC poradcem pro uctívání Božstev. U nás jste ho mohli vidět při vystoupeních Gauranga Bhadžan Bandu v roce 1990 a 1991 a občas přijede na návštěvu některého z našich středisek.

 


Published:
1991
 
How did you like this article?
from 0 (min.) to 10 (max.)
How many readers expressed it: 3




The Hare Krishna inspiration
© 2001-2010