|
Rozhovor s duchovním učitelem Kundalí dásem
původně uveřejněno v časopise Dingir Dingir 3/2000
Kundalí dás (*1948) je Američan, který se po setkání
se Šrílou Prábhupádou, zakladatelem hnutí Haré Krišna, stal jeho žákem a jedním
z vedoucích v Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny (ISKCON). V různých
komunitách tohoto hnutí prožil více než 22 let. Roku 1995 však ISKCON opustil.
Často cestuje, šíří vědomí Krišny a pečuje o své žáky a příznivce v mnoha zemích.
U nás mu pravidelně naslouchá asi 20 oddaných především z Brna a jižních Čech.
Některé z jeho knih (Nektar rozlišování, Naše mise, Realizace Nadduše) vyšly
ve slovenském překladu. Rozhovor se konal v brněnské vegetariánské restauraci
Avatár, jejíž majitelé Kundalí dáse pozvali při příležitosti slavnostního otevření.
S komunitním způsobem života máte bohaté zkušenosti.
Jak ho hodnotíte?
Jako v mnoha jiných věcech jsou i zde pozitiva i negativa. Mezi pozitiva
samozřejmě patří přátelství, které se rozvíjí mezi podobně smýšlejícími
lidmi. Jinou hodnotou komunity je vhodné využití možností a schopností
jejích členů. Hlavním negativem je ale to, že když chcete do komunity
patřit, jste často vystaven tendenci vzdát se vlastního kritického myšlení.
Proč myslíte, že se člověk v komunitě musí
vzdát kritického myšlení?
Není to tak, že byste musel. Je to jemný, nevědomý a téměř neznatelný
tlak, který je způsoben vaší touhou patřit do komunity a být přijat
ostatními členy. A pak musíme vzít v úvahu skupinové myšlení, které
tak hezky analyzoval Erich Fromm. Jemu se člověk přizpůsobí, aby ho
komunita přijala. V komunitě také existují nepsaná očekávání, tzn. věci,
které musíte dělat, aby se komunita před vámi neuzavřela a nezpůsobila
vaši společenskou a ekonomickou izolaci. Tímto způsobem skupina může
i trestat.
Jak to je v hnutí Haré Krišna?
Například dodržování usměrňujících zásad, které často od člověka vyžaduje
velké úsilí, může hrát roli při vytváření závislosti na komunitě. Komunita
dokáže člověka izolovat od prostředí současné kultury, ve které je vystaven
mnoha vlivům svádějícím uvedené sliby porušit. Haré Krišna oddaní jsou
proto někdy silně motivováni k sebezapření a tolerování nedostatků uvnitř
komunity v obavě, že mimo ni nebudou schopni své sliby dodržet a podlehnou
vnějším negativním vlivům. Takže je to vlastně určité vězení bez mříží.
Jednotlivý člen v takovém vězení snad může
být. Ale vedoucí přece může vězeňské brány otevřít.
Někteří vedoucí komunit této slabosti nevědomky využívají. Ve skutečnosti
by měli jednotlivcům pomáhat, aby se z nich staly silnější osobnosti,
protože silnější individuality tvoří silnější komunitu. Ale někteří
z nich si myslí, že to budou mít v komunitě snadnější, když z jednotlivců
udělají více závislé jedince.
Dělají to tedy opravdu nevědomě?
V některých případech ano, v jiných ne. Myslím, že je menšina těch,
kdo této slabosti využívají vědomě. Většina to činí, aniž by si uvědomovala,
co dělá. Sami to také prožili. Vyrostli v určitém systému podrývajícím
zdravé sebevědomí a dělají to také tak. Tedy nikoli ze zlé vůle nebo
špatných motivů, ale proto, že nikdy kriticky nepřemýšleli o tom, co
sami zažili.
A také je to asi pohodlnější.
Může se to zdát pohodlnější. Nakonec to ale vůbec pohodlné není. Vede
to k tomu, že se člověk odcizí sám sobě. A pokud usilujete o seberealizaci,
tak je to cesta zcela opačným směrem. Ale zpočátku to vypadá bezpečně.
Co proti této tendenci může komunita dělat?
Každá zdravá komunita musí mít stálou potřebu reformy. Vezměte si třeba
křesťanského mnicha. Ten se setkává se stálou reflexí sebe samého. Díky
této sebeanalýze duchovně roste. Myslím, že to, co platí pro jednotlivce,
platí i pro komunitu. I komunita by měla být schopna sebereflexe a sebekritiky
s cílem členy nikoliv obvinit, ale umožnit jim duchovní růst. K tomu
ale potřebujete vedoucí, kteří jsou si toho vědomi a kteří vás směřují
správným směrem. Ale v hnutí Haré Krišna je v současnosti tak silný
prvek snahy o misii, že se některé základní vnitřní potřeby přehlížejí.
Misie a rozšíření mají takovou prioritu, že se velká část užitku z komunitního
způsobu života ztrácí. Přitom by byla potřeba rovnováha mezi zaměřením
ven a dovnitř komunity.
Krišnovým dvorem u Postupic prošlo poměrně
hodně lidí. Při takovém střídání asi není snadné utvořit stálou komunitu.
Jestliže filozofie v Prábhupádových knihách je dobrá, a já jsem o tom
přesvědčen, pak se musíme ptát, proč tolik lidí přichází a zase odchází.
Kdyby měli s komunitou dobrou zkušenost, jistě by neodcházeli. Problém
ovšem není ve filozofii jako takové, ale ve způsobu, jakým je aplikována.
Takže v zásadě neodmítáte komunity, ale voláte
po lepších vedoucích.
Volám po lepším poznání a uvědomění si všech pozitivních i negativních
stránek komunity. Myslím, že v komunitě je nutné vytvořit systém pro
vyučování jejích členů právě o těchto tématech. Měli by vědět, čeho
si v této souvislosti všímat. K obraně duchovních hodnot komunity můžeme
využít sociální psychologie a psychologie skupin.
Podstata problému je asi následující. V náboženských
komunitách všechno spočívá na vysokých ideálech - takových jako lidskost,
láska, spolupráce, tolerance, respekt pro druhého, nehledání chyb na
druhém, atd. a když jsou všechny tyto ideály přivedeny do extrému, mohou
vás úplně oslepit a zbavit kritického myšlení! Když přicházíte do náboženské
komunity, tyto ideály snižují vaše kritické schopnosti. A když pak všechno
nejde úplně ideálně, nikdo to nechce přiznat, protože každý chce být
pokorný, každý chce respektovat druhé, spolupracovat atd. A tak to jde
pořád dolů a prostředí začne být nezdravé. Až může být pozdě. Když začnete
léčit rakovinu včas, máte dobrou naději, že ji zastavíte.
A pak je tu druhý problém - pokud poukážete na
některé nedostatky, vedoucí se cítí obviněni, protože jsou za komunitu
odpovědni. Proto se brání jakýkoli problém přiznat a stojí v cestě reformám.
Znamenalo by to pro ně si uvědomit, že udělali něco špatně. Scott Peck
dává v jedné ze svých knih na tuto situaci pěkný příklad: když máte
bolavý prst, jdete k lékaři, který ho ošetří, a prst samotný je šťastný,
protože se uzdravuje. Ale když je něco v nepořádku ve skupině a zjistí
se, co to je, pak je někdo nešťastný, protože se za to cítí vinen.
Ovšem přes toto všechno jsou komunity nepostradatelné.
Potřebujeme se sdružovat s lidmi podobného smýšlení. V komunitách získáváme
sílu.
Myslíte, že by mělo smysl vedoucí nějak školit?
Určitě. Vedoucí se musí učit rozumět samozřejmě sami sobě, ale také
jistým širším principům. Jeden příklad: Erich Fromm píše o demokratickém
a autoritativním typu vedení. Už jenom díky porozumění těmto typům a
rozdílům mezi nimi si vedoucí mohou uvědomit, že mají na výběr. Mnoho
lidí si osvojí autoritativní přístup, aniž by se vůbec zamyslelo nad
tím, že to není jediná možnost. To se děje zvláště v náboženských skupinách,
protože tam vedoucí cítí, že reprezentuje Boha.
Takové rozšiřování obzoru má ale smysl jen
tam, kde jsou lidé zvyklí hájit své myšlenky a hovořit spolu otevřeně.
To je také pravda. Vyučování by mělo být pro všechny. Scott Peck ve
své knize "Lidé lži" vysvětluje, že cílem jeho skupinové terapie
je to, aby se všichni účastníci cítili za skupinu odpovědní. Tímto způsobem
se každý stává vedoucím. Když se tedy připojujete k nějaké skupině,
třeba k našemu hnutí Haré Krišna, měl byste projít nějakým začátečním
kurzem. Nikdy třeba nebudete mít titul vedoucího, ale získáte pocit
odpovědnosti, takže se ozvete, když pak něco nebude v pořádku, a naučíte
se klást otázky.
Existuje lidé, kteří jsou Krišnovi oddaní,
ale stojí mimo ISKCON. Myslíte na to vytvořit z těchto lidí komunitu?
Nemyslím na to, ale pokud se to stane, bude to v pořádku. V současné
době se spíše zaměřuji na jednotlivé oddané, aby byli více odpovědní
sami za sebe a současně aby se plně chopili hodnot vědomí Krišny a aplikovali
je ve svém životě. Když v tomto směru vyrostou, mohou vytvořit komunitu.
Musí to přijít samo. Nijak to neplánuji, ale bylo by to přirozené. Například
tady v Brně je asi 15 až 20 lidí. Až dospějí jako osobnosti i jako oddaní,
možná si řeknou, že by bylo výhodné vytvořit komunitu. A budou mít své
vedoucí a svou strukturu a budou si sami řešit své potíže. Současný
ISKCON je totiž tak velká organizace, že vedoucí často ani neznají oddané,
a o problémech s nimi hovoří třeba jen po telefonu. Podobné je to s
hospodařením: oddaní zde v Brně dokonale vědí, co si mohou dovolit a
jakou mají odpovědnost. V oficiálním ISKCONu jsme měli často problém
s tím, že hospodaření nebylo tak průhledné. Lidé podporující Hnutí Haré
Krišna mu například dali nějaké finanční prostředky, ale když pak neviděli,
co se s nimi vlastně stalo a na co byly použity, přirozeně je přestali
dávat a tak se rozpadla i struktura podporují mnoho projektů a komunit.
Vzrůstá počet oddaných mimo ISKCON?
Myslím si, že ano. Nejsem informován o aktuální situaci, ale můj dojem
je ten, že je stále více oddaných, kteří se od této organizaci distancují.
Oproti minulosti se však určitě něco mění: když dříve oddaný opustil
ISKCON, většinou se vzdal i vědomí Krišny a přestal ho praktikovat ve
svém osobním životě. To se dnes podle mého stává méně a méně. Když dnes
oddaní opouštějí ISKCON, nepřestávají být oddanými, nepřestávají džapovat**,
scházejí se, vytvářejí skupinky, a v některých případech dokonce začnou
sami kázat bez ohledu na hlavní proud. Zdá se, že toto je vývoj posledních
deseti let.
Děkuji za rozhovor.
Vysvětlivky:
* usměrňující zásady hnutí Haré Krišna, které slibuje člen dodržovat
při zasvěcení, jsou: 1. Nejíst maso, ryby, vejce, žádné produkty ze
zabitých zvířat, také cibuli, česnek. 2. Nepoužívat omamné látky jakéhokoliv
druhu, včetně alkoholu, tabáku, kávy, čaje, kakaa a samozřejmě všech
drog. 3. Neoddávat se zakázanému sexu - tj. jakýkoliv pohlavní styk,
kromě toho, který má muž se svou manželkou pouze jednou měsíčně, jehož
účelem je početí dětí, které rodiče vychovají jako oddané Krišny. 4.
Nehrát hazardní hry, zvláště o peníze a nespekulovat s nimi.
** džapa - polohlasná recitace mahá-mantry "Haré
Krišna" na růženci, typické pro Krišnovy oddané. |
|