sri-caitanya-mano `bhistam sthapitam yena bhu-tale
svayam rupah kada mahyam dadati sva-padantikam

Toto je modlitba k Rúpovi Gósvámímu, ve které se říká: sri-caitanya-mano `bhistam, sthapitam yena bhu-tale. Ten, kdo naplnil touhu Šrí Čaitanji Maháprabhua na této planetě Zemi a je velice drahý Šrí Čaitanjovi - modlíme se, kdy nám tento Šríla Rúpa Gósvámí poskytne ochranu u svých lotosových nohou. Všichni jsme následovníci Rúpy Gósvámího, neboť jsme v učednické linii „rúpanugů”. Rupa je Rúpa Gósvámí a anuga znamená následovník.

Linie začíná u Šrí Čaitanji Maháprabhua, ale od Něj pochází mnoho větví učednické posloupnosti. Jedna pokračuje přes Nitjánandu, druhá přes Advaitu Áčárju, další přes Rámánandu Ráje, Sárvabhaumu Bhattáčárju. Ale větev přicházející přes Rúpu Gósvámího je ze všech nejzvláštnější. Začíná u Šrí Čaitanji Maháprabhua, pokračuje přes Svarúpa Dámódara Gósvámího, Rúpu a Sanátanu Gósvámího, pak Lokanátha Gósvámího a Kršnadáse Kavirádže Gósvámího, Naróttama dáse Thákura, atd. Proč je tato větev tak zvláštní? Šrí Čaitanja Maháprabhu předal různé aspekty Svého učení různým oddaným a prostřednictvím Rúpy Gósvámího vyjevil důvěrné nálady oddané služby, učení „rasy”. Učení o nejdůvěrnějších aspektech oddané služby bylo vyjeveno lidem této planety právě prostřednictvím Rúpy Gósvámího, a proto je Rúpa Gósvámí tak zvláštní osobností. Rúpa Gósvámí je označován jako rasacarya, „učitel transcendentálních nálad”. Nám, jakožto jeho následovníkům, se tedy dostalo velkého štěstí.

Jen uvažme: kolik živých bytostí dostane lidské tělo? Z 8 400 000 je jen 400 000 lidských druhů a většina z nich je ještě necivilizovaných. Z těch, kteří následují pravidla védského života jsou mnozí karmí, kteří se snaží užívat hmotného světa. Následují sice Védy, ale jejich konečným cílem užívat si hmotného života - to jsou karmí neboli karma-kándí. Mezi mnoha takovými lidmi se najde několik džňáních a mezi nimi je ještě méně jogínů, ale oddaní Pána jsou ze všech nejvzácnější. Mnoho oddaných Pána uctívá Višnua na Vaikuntě následujíce „viddhi-márgu” a jen někteří uctívají Kršnu. A mezi oddanými Kršny jsou následovníci Čaitanji Maháprabhua velice vzácní, neboť Maháprabhu vyjevil nejvyšší aspekt duchovního života - Vrndávan.

Vrndávan je nejvyšší oblastí duchovního nebe a bohatstvím tohoto místa jsou láskyplné zábavy Rádhy a Kršny. Před Jeho příchodem nebyly tyto láskyplné vztahy mezi Rádhou a Kršnou živým bytostem zjeveny. Pouze ojediněle některé vzácné osobnosti znaly tyto vznešené vztahy mezi Rádhou a Kršnou. Ale Čaitanja Maháprabhu po Svém příchodu vyjevil toto nejvznešenější duchovní tajemství. A z Jeho následovníků obdrželi speciální milost právě Svarúp Gósvámí a Rúpa Gósvámí a oddaní v jejich linii. Takže nám se dostalo ojedinělého štěstí, že jsme se dostali na tuto úroveň oddané služby a že jsme spojeni s touto vyjímečnou větví oddané služby. Tento dárek nám v posloupnosti od Rúpy Gósvámího přinesl právě Šríla Prabhupáda.

ISKCON je ve skutečnosti úžasným požehnáním pro nejpokleslejší věk Kali. My všichni jsme tedy dostali ohromnou milost, že můžeme být součástí této společnosti, a když v ní zůstaneme a budeme upřímně sloužit, pak se jednoho dne vrátíme zpátky k Bohu, a vlastně nejen zpátky k Bohu - přijdeme přímo do Vrndávanu a ve Vrndávanu budeme na velice zvláštním místě uprostřed duchovních zábav Rádhy a Kršny - samozřejmě pod vedením Rúpy Gósvámího, pod vedením Šríly Prabhupády. Šríla Prabhupáda je velice důvěrný společník Čaitanji Maháprabhua, velice důvěrný společník Rúpy Gósvámího a on nám dal toto požehnání. Jestliže zůstaneme věrní tomuto procesu, tak se vrátíme zpátky do nejvyšší oblasti duchovního světa a dostaneme úžasnou oddanou službu.

Rúpa Gósvámí se narodil ve velmi vznešené bráhmanské rodině. Když mluvíme o Rúpovi Gósvámímu, musíme se také zmínit o Sanátanovi Gósvámímu, který je jeho straším bratrem. Rúpa a Sanátana jsou neoddělitelní a oba jsou vůdčími Gósvámími z šesti Gósvámích z Vrndávanu. Sanátana Gósvámí byl sice starším bratrem Rúpy, ale Rúpa se přidal k Čaitanjovi Maháprabhuovi před Sanátanou, a proto se někdy uvádí jeho jméno dříve, říkáme Rúpa-Sanátana. Oba jsou velice důvěrní společníci Šrí Čaitanji Maháprabhua.

Pocházeli tedy ze vznešené bráhmanské rodiny. Byli to sice bráhmani, ale jejich rodina byla původně královská. Jeden z předků Rúpy Gósvámího byl král. Asi šest nebo sedm generací před ním žili dva bratři. Jeden z nich byl velice učený. Jeho jménu bylo Harihar a byl zcela ponořený do védských písem. Jeho bratr byl velký vojevůdce a jelikož byl prudký a vášnivý, vyhnal ho z království, i když Harihar byl straší než on. Harihar ale odešel a usadil se s rodinou poblíž Bengálska. Původně tedy pocházeli z Karnáttaku z Jižní Indie.

Otec Rúpy Gósvámího byl učený bráhman a jmenoval se Kumárdéva a měl mnoho dětí. Z nich byli tři velcí oddaní: Sanátana Gósvámí (tehdy se jmenoval Santóšdéva), Rúpa Gósvámí (tehdy Amaradéva) a Anupama, který byl otcem Džívy Gósvámího. Všichni byli mahá-bhágavatové a byli vyjímečně oddaní Pánu.

Rúpa a Sanátana se proslavili jako velice moudří a učení lidé. To se doneslo až k muslimskému panovníkovi Hussainovi Šáhovi, který chtěl, aby se stali ministry v jeho království. Ačkoliv byli oba bráhmani a bráhmani v té době nechtěli mít s muslimy nic společného, byli donuceni přijmout tato místa, neboť jinak by se dostali do velkých potíží. Muslimové byli v těch dobách velice agresivní a tyranští. Někdy hinduisty mučili a nezdráhali by se je ani zabít, kdyby odmítli vyhovět jejich žádostem.

Takže Rúpa a Sanátana byli okolnostmi nuceni stát se ministry Hussaina Šáha a jelikož takto sloužili muslimům, hinduistická společnost je vykázala ze svého středu. I když pocházeli z velice vznešené bráhmanské rodiny a byli nesmírně učení a znalí Véd, tak je hinduistická společnost odmítla a prohlásila je za bezkastovní. Začali se k nim chovat jako k muslimům.

Muslimští Nawabové (panovníci) v té době dávali svým vysokým úředníkům jména. Rúpa Gósvámí dostal jméno Sákar Mallik a Sanátana Gósvámí se jmenoval Dabira Khása. Byli to typická muslimská jména a hindové si mysleli, že se z Rúpy a Sanátany stali muslimové. Dabira Khása znamená „hlavní ministr”, „ministerský předseda” neboli „premiér” a Sákara Mallik znamená „ministr financí”. „Kar” znamená „daně” a „mallik” znamená „správce”. Rúpa a Sanátana byli tak pokorní, že přijali toto ponížení a nesnažili se znovu si vydobít pověst velkých hinduistických bráhmanů. Nezanechali však védského života, i když je hinduistická společnost odvrhla ze svého kruhu. Zvali do svých domů bráhmany, kteří nebyli tak malicherní a nezdráhali se za nimi chodit, i když byli považováni za téměř muslimy. Oba bratři měli paláce poblíž Gangy a této oblasti se dodnes říká bhatta-palli. Bhatta znamená bráhman a jelikož tam bydleli Rúpa a Sanátana se svými rodinami, na jejich počest se této oblasti dodnes říká „místo bráhmanů”.

Oba byli ve skutečnosti čistí oddaní Kršny. Rúpa Gósvámí je důvěrnou společnicí Šrímatí Rádhárání jménem Rúpa Mandžarí a v zábavách Šrí Čaitanji Maháprabhua přišel jako Rúpa Gósvámí. Musíme si uvědomit, že všechno, co se stane v jejich životech, řídí Kršna Osobně. Maháprabhu nás přišel učit a dát nám velkou lekci. Jakou? Že ve věku Kali je jediným útočištěm svaté jméno. Proto se zdálo, že se z Jeho oddaných, Rúpy a Sanátany, stali muslimové, ale přesto v Jeho zábavách hráli nejdůležitější úlohu. Maháprabhu nás tím chtěl učit, že to, co nám přinesl, není omezeno hranicemi hinduismu. Maháprabhu nám přišel dát všezahrnující lásku a proces, který platí všude na světě. Není to jen pro hinduisty, muslimy, křesťany, je to pro všechny. Podle Jeho plánu se tedy z Rúpy a Sanátany stali „muslimové” a pak se z nich milostí Čaitanji Maháprabhua stali největší kazatelé vědomí Kršny všech dob.

Hinduisté sice Rúpu a Sanátanu odmítli, ale oni neodmítli védskou kulturu. Sanátana Gósvámí měl jednou sen, že k němu přišel bráhman, daroval mu Šrímad-Bhágavatam a požádal ho, ať ho každý den čte. Sanátana Gósvámí měl ohromnou radost, ale pak se probudil a zjistil, že to byl jen sen. Ale příštího rána, právě když Sanátana Gósvámí dokončil púdžu Božstvům ve svém domě, k němu přišel bráhman a opravdu mu daroval Šrímad-Bhágavatam a od té doby se Bhágavatam stal jeho nejdražším přítelem. Napsal dokonce následující verš:

mad-eka-bandho mat-sangin
mad-guro man-maha-dhana
man-nistaraka mad-bhagya
mad-ananda namo`stu te

„Šrímad-Bhágavatam je mad-eka-bandho, můj jediný přítel, mat-sangin, můj stálý průvodce, mad-guro, můj učitel, man-maha-dhana, mé velké bohatství, man-nistaraka, můj vysvoboditel, mad-bhagya, moje štěstí a mad-ananda, má blaženost. Proto se hluboce klaním tomuto Šrímad-Bhágavatamu.”

Můžeme tedy vidět, jak vznešené to byli osobnosti. Již od mládí se u nich projevovaly známky čisté oddanosti. Když se dověděli o Šrí Čaitanjovi Maháprabhuovi, měli ohromnou radost a vyvinuli k Němu velkou náklonnost a toužebně očekávali den, kdy Ho budou moci vidět. Poté ale Šrí Čaitanja Maháprabhu přijal sannjás. Sannjásí v té době zpřetrhal všechny svazky se všemi blízkými i vzdálenými v tomto světě. Když někdo vstoupil do řádu odříkání, nikdo nevěděl, kde se zdržuje a kde bude. Dnes je k dispozici mnoho komunikačních prostředků a sannjásíni často cestují od chrámu k chrámu jako je tomu u nás v ISKCONu. Každý chrám má telefon, telex a mnoho ostatních věcí pomocí kterých jde snadno zjistit, kde sannjásíni právě jsou, ale v té době to bylo jiné. Když člověk odešel z domova, odešel nadobro a nikdo o něm nevěděl. Když se Rúpa a Sanátana Gósvámí doslechli, že Šrí Čaitanja přijal sannjás, mysleli si, že Ho již nikdy znovu neuvidí, a oba v intenzivní agónii omdleli.

Můžeme uvést příklad, jak bylo těžké se o sannjásínech dovědět. Starší bratr Šrí Čaitanji Maháprabhua se jmenoval Višvarúpa a když přijal sannjás, nikdo nevěděl, kam odešel. Až později, když Šrí Čaitanja cestoval po Západní Indii, se doslechl, že Višvarúpa opustil tento svět. Někteří říkají, že to byl právě Višvarúpa, který odvedl Nitjánandu z domova, ale neexistuje o tom jediný záznam v písmech. Jsem si jistý, že ten příběh znáte. Jednoho dne přišel do domu Hadáie Pandita sannjásí a Nitjánanda byl v té době malý chlapec. Sannjásí zůstal přes noc v domě a Nitjánandovi rodiče se o něj pěkně postarali. Při odchodu se ho Nitjánandův otec se zeptal, jestli by mu mohl dát nějaký dárek nebo jestli by pro něj mohl něco udělat. Sannjásí odpověděl: „Jestli mi opravdu chceš něco dát, tak mi dej svého syna.” Nitjánanda byl v té době ještě malý chlapec, byl jeho jediným synem, ale Hadái Pandit souhlasil a řekl: „Dobře vezmi si Ho.” Sannjásí Ho tedy odvedl a někteří oddaní říkají, že ten sannjásí byl právě starší bratr Šrí Čaitanji, Višvarúpa.

Rúpa a Sanátana byli zcela zlomení, ale po čase se doslechli, že Čaitanja Maháprabhu je v Džagannáth Purí a začali Mu psát dopisy a prosili Ho, aby jim dal milost Svých lotosových nohou a vysvobodil je. Čaitanja Maháprabhu se nejprve vrátil do Bengálska, do Navadvípu, kde bydlel v domě Advaity Áčárji a Sačímata a všichni lidé z druhé strany řeky, z Májápuru, se za Ním přišli podívat. Poté se Čaitanja rozhodl jít do Vrndávanu. Na cestě se zastavil v Rámakéli, hlavním městě Hussaina Šáha, kde žil Rúpa a Sanátana. Dodnes se na tom místě zachovali nějaké památky. Bylo to jistě krásné město (a rostou tam výborná manga!).

Maháprabhu přišel do Rámakéli a za Ním následovaly tisíce lidí. Když se Nawab Hussain dověděl, že hinduistický světec přišel do Rámakéli a následují Ho tisíce lidí, vzbudilo to jeho zvědavost a poslal svého generála, aby zjistil, kdo to je a co dělá. Ale generál, který byl také hinduista, se vrátil s tím, že to je jen chudý poutník a tři, čtyři lidi jdou s ním. Hussain Šáh řekl: „Co se ti stalo? Nemáš oči? Nevidíš, že za Ním jdou tisíce lidí? A ty mi říkáš, že Ho následuje jen pár lidí!”

Generál měl totiž strach, aby Hussain Šáh nezpůsobil Čaitanjovi nějaké nepříjemnosti a proto mu lhal. Hussain se proto zeptal Sanátany Gósvámího: „Kdo je ten světec?”

Sanátana Gósvámí odpověděl: „Díky tvému dobrému osudu se ten, kdo ti dal tvé království a kdo ti umožnil stát se králem, nyní objevil v tvé zemi.”

Naznačil tím, že Čaitanja Maháprabhu, který přišel do Rámakéli, není obyčejný člověk a dokonce ani velký světec, ale Nejvyšší Pán Osobně. Hussain Šáh, který byl inteligentní a moudrý člověk, pochopil, že Sanátanova slova jsou pravdivá. Řekl: „Tento člověk nikomu nedává žádné peníze ani nic hmotného, ale přesto Ho následuje tolik lidí. Z toho je vidět, že je to Nejvyšší Osobnost Božství.”

Pak vydal nařízení, aby tento světec mohl zůstat tak dlouho, jak chce, a aby Mu nikdo nebránil.

Rúpa a Sanátana se však neodvažovali přijít za Čaitanjou Maháprabhuem během dne, protože byli velice slaví lidé - byli to ministři. Kdyby šli navštívit nějakého sannjásína, tak by si lidé o tom povídali, protože sannjásí se nemá sdružovat se světskými lidmi. Nechtěli riskovat a vydali se za Šrí Čaitanjou Maháprabhuem až v noci. Přišli pokorně se stéblem trávy v puse a odevzdali se Mu. Čaitanja Maháprabhu je přijal, dal jim jména Rúpa a Sanátana a oba ujistil, že je Kršna brzy vysvobodí z jejich hmotného zapletení.

Džíva Gósvámí byl v té době ještě malý a Čaitanja Maháprabhu dal Svou lotosovou nohu na Džívou hlavu a Džíva mohl cucat palec na Jeho noze, jak to malé děti dělají. Z tohoto gesta můžeme vidět, že z Džívy Gósvámího se v budoucnosti stane velký vaišnavský áčárja.

Následujícího dne Šrí Čaitanja vyrazil do Vrndávanu, ale v půli cesty se vrátil zpátky do Džagannáth Purí. Po setkání s Čaitanjou byli Rúpa i Sanátana tak duchovní povzbuzení, že začali plánovat svůj odchod. Poslali své rodiny do Báklá Čandradvípu a rozdělili svůj majetek. Polovinu věnovali bráhmanům a vaišnavům, čtvrtinu dali svým rodinám a zbytek uložili pro nenadálé výdaje. Byli tak bohatí, že jejich jmění naplnilo celou loď. Jen si to představte: loď plná zlatých mincí!

Nejprve odešel Rúpa se svým bratrem Anupamem a potkali Čaitanju Maháprabhua v Allahabadu, v Prajágu, asi 600 km od Bengálska. Celou cestu šli pěšky. V té době bylo kolem Čaitanji Maháprabhua mnoho lidí a Rúpa a Anupama za Ním nemohli jít ve dne, a proto za Ním šli opět v noci, když všichni lidé odešli. Maháprabhu měl velkou radost, když přišli. Bydlel právě v domě Vallabháčárji, který sice přišel do styku se Šrí Čaitanjou Maháprabhuem, ale nebyl schopen akceptovat cestu čisté oddanosti a měl zvláštní vztah k oddným. Šrí Čaitanja byl ale k němu přesto uctivý.

Čaitanja Maháprabhu vzal oba bratry v noci na loď a uprostřed Gangy upadl do extáze. Začal tancovat, loď se houpala a Maháprabhu v extázi spadl do vody. Když Ho vytáhli na břeh a vzali Ho do Vallabhova domu, Šrí Čaitanja představil Rúpu a Sanátanu Vallabháčárjovi. Vallabháčárja je také velká osobnost a chtěl Rúpu obejmout, ale Rúpa se stáhl stranou a prosil, aby se ho nedotýkal, jelikož sloužil muslimům a je velmi pokleslý.

Rúpa a Sanátana se považovali se za velice pokleslé a nechodili dokonce ani do Džagannáthova chrámu.

Jednou Gadádhara Pandit pozval Čaitanja Maháprabhu a Sanátana Gósvámího na oběd. Maháprabhu čekal a Sanátana přišel později. Bylo to v létě a Maháprabhu se zeptal: „Kudy jsi přišel?”

„Po pláži,” odpověděl Sanátana.

Pláž byla rozpálená a chodit po rozžhaveném písku bylo ohromně bolestivé.

„Proč tudy,” zeptal se Maháprabhu a Sanátana odpověděl, že nechtěl jít po hlavní cestě, protože všichni púdžárí a bráhmani, kteří slouží Pánu Džagannáthovi, chodí touto cestou a kdyby se jich nějakou náhodou dotkl, tak by je znečistil. Proto šel po pláži.

Čaitanja Maháprabhu si všiml, že Sanátana má na chodidlech puchýře a že musel tolerovat velkou bolest. Z toho vidíme úžasný charakter vaišnavů. Vaišnava je přirozeně velice pokorný a nevyžaduje žádnou úctu od nikoho. Přirozeně se postaví do velice pokorné pozice a na příkladě Sanátana a Rúpy Gósvámího to můžeme vidět velice dobře. Ačkoliv to byli nejbližší společníci Nejvyšší Osobnosti Božství, nikdy si nemysleli, že jsou nějak zvláštní. Naopak, mysleli si, že svou přítomností všechno znečistí a tak nejenže nechodili do Džagannáthova chrámu, ale vyhýbali se i cestě před chrámem, aby neznečistili zdejší púdžárí.

Když tedy Vallabháčárja chtěl Rúpu obejmout, Rúpa ustoupil stranou, ale Vallabháčárja odpověděl: „Ne, ne. Ty jsi nejlepší ze všech. Svaté jméno je na tvém jazyku. Ty nemůžeš být pokleslý - jsi ze všech nejvznešenější.” Vallabháčárja takto rozpoznal skutečnou povahu Rúpy Gósvámího, ale přesto byl trochu zvláštní. Šrí Čaitanja například odmítal poslouchat jeho komentáře, protože Vallabháčárja nenásledoval Šrídhara Svámího, původního komentátora Šrímad-Bhágavatamu. Maháprabhu mu jednou dokonce řekl, že je jako prostitutka. Řekl: „Žena, která nenásleduje svého manžela, je prostitutka. Ty nepřijímáš autoritu Šrídhara Svámího, a proto jsi prostitutka.” Maháprabhu neposlouchal jeho komentáře a jelikož ho neposlouchal On, neposlouchal ho nikdo. Všichni společníci Čaitanji Maháprabhua ho nechtěli poslouchat, pouze Gadádhar Pandit byl velice mírnou osobností a měl velice laskavé srdce. Ostatní společníci Čaitanji Maháprabhua byli někdy přísní a tvrdí. Svarúp Damódar byl někdy extrémně tvrdý. On někdy káral dokonce i Čaitanju Maháprabhua. Ale Gadádhar Pandit byl velice mírný a pokorný a Vallábháčárja ho donutil, aby poslouchal jeho komentáře. Nakonec však Vallabháčárja přijal od Gadádhara zasvěcení a stal se jeho žákem.

Další zvláštní příhoda týkající se Vallabháčárji se stala později, když Rúpa Gósvámí psal úvod k Bhakti-rasámrta-sindhu (Nektaru oddanosti). Vallabháčárja přišel k Rúpovi a Rúpa mu dal přečíst svůj úvod a požádal ho o komentář. Vallabháčárja řekl, že tam je jedna malá chyba a že jí později opraví.

Džíva Gósvámí přitom ovíval Rúpu Gósvámího a v duchu se na Vallabháčárju velice nahněval. Věděl, že Rúpa je věčně osvobozenou duší a nepřichází v úvahu, aby se dopustil nějaké chyby ve své kompozici. Nemohl však nic dělat, protože Rúpa byl jeho guru a před ním se nemohl rozčilovat a vyzívat někoho. Když Vallabháčárja odešel, Džíva ho pod záminkou, že jde přinést vodu z Gangy následoval a dohnal ho na břehu řeky. Vyzval Vallabháčárju: „Řekni mi, jaká tam byla chyba?” a po krátké diskuzi ho porazil.

Vallabháčárja se později zeptal Rúpy: „Kdo je ten mladík? Je neuvěřitelně učený.” A Rúpa Gósvámí pochopil, že mu asi Džíva dal co proto a zavolal si Džívu: „Podívej, nyní jsi ve Vrndávanu a v téhle náladě tady nemůžeš zůstat. Ještě stále jsi tak arogantní. Tak nafoukaný a pyšný na své poznání. Bude lepší, když půjdeš zpátky domů.”

Džíva Gósvámí v slzách odešel na břeh Rádhá-kundu, přestal jíst a jen naříkal a rozhodl se opustit tělo. Všimli si toho místní obyvatelé a doneslo se až k Sanátanovi Gósvámímu, že na Rádhá-kundu se k smrti postí jeden mladík a jen stále naříká. Dovtípil se, že je to Džíva a přivedl ho k Rúpovi. Sanátana Rúpu pokáral. Jeden bengálský básník, který byl velice ovlivněný Bhaktisiddhántou Sarasvatím Thákurem, o této příhodě napsal báseň. Rúpa Sanátanovi vysvětloval, že Džíva je stále příliš pyšný: „Vaišnava má být pokorný, trnad api sunicena taror iva sahisnuna. Kde je jeho pokora? Kde je trnad api sunicena?” Ale Sanátana Gósvámí odpověděl: „Jive daya. Jako vaišnava bys měl být milostivý k živým bytostem, k džívům. Ale kde je tvůj soucit k Džívovi?” Rúpa Gósvámí poznal svou chybu a objal Džívu Gósvámího a znovu ho přijal.

To se však všechno přihodilo mnohem později.

V Prajágu Čaitanja Maháprabhu poučoval Rúpu Gósvámí deset dní na Dašášvamédha-ghátu. Ghát je místo, kde jsou postaveny schody do vody - do řeky nebo nějakého jezera. Jak by se to dalo přeložit? Ani nijak. Nevadí, jsou to schody do vody, kde se lidé koupají, myjí a podobně. Dašášvamédha-ghát stojí na břehu Gangy dodnes. Dašášvamédha-ghát znamená „ghát, na kterém bylo provedeno deset obětí koně”.

Esence toho učení je, že existuje nekonečné množství živých bytostí a všechny jsou jako duchovní jiskry. Některé z nich se pohybují a jiné jsou nehybné. Nehybné jsou rostliny, stromy, kameny, hory. Mezi pohybující se živé bytosti patří ty, které žijí ve vodě, na souši a ve vzduchu. Celkem existuje 8 400 000 životních druhů a pouze 400 000 druhů je lidských. Někteří jsou civilizovaní a někteří necivilizovaní. Čaitanja uvedl jako kritérium civilizovanosti to, jestli následují védskou kulturu. Civilizovanost nezávisí na rychlých autech, vysokých budovách a atomových zbraních. Civilizovanost se pozná podle toho, jestli člověk žije podle védských zásad. Civilizovaní lidé se dělí na karmí, džňání, jogíny a oddané. Jeden džňání je lepší než milion karmích a z milionu džňáních je těžké najít jednoho oddaného.

Oddaní jsou tak vzácní. Proč jsou oddaní tak vzácní a jejich postavení je tak vznešené? Krsna bhakta-- niskama, ataeva `santa`, bhukti-mukti-siddhi-kami--sakali `asanta`. Oddaný je niskama nemá žádné sobecké touhy a proto je dokonale vyrovnaný. Ale ti, kteří chtějí hmotný požitek, osvobození nebo jógové dokonalosti, mají nějaké hmotné touhy, a proto jsou stále rozrušení. Čaitanja Maháprabhu tedy naznačil, že oddaný se pozná podle toho, že netouží po ničem z hmotného světa. Niskama - jeho jedinou touhou by mělo být potěšit Kršnu. Jenom pak může být člověk dokonale vyrovnaný a klidný. To je základní, předběžné stádium oddané služby.

Měli bychom se snažit zjistit, jestli chceme nějaké hmotné věci, jestli jsme poutáni k nějakým věcem, jestli je vůbec něco, co nám stojí za to v hmotném světě. Musíme jít hluboko do svého srdce a zeptat se. Jestli tam nějakou takovou touhu najdeme, mělo by nám být jasné, že se jí musíme snažit zbavit. Nechci to - na dhanam na janam na sundarim. To je přístup oddaného. Můžeme se ptát sami sebe - čeho chceme dosáhnout na hmotné úrovni? Chceme peníze? Chceme slávu a uznání? A jestliže ano, pak musíme pokárat svou mysl. Má drahá mysli - z tebe se stal takový darebák, vydáváš se za oddaného a přitom toužíš po všech těchto věcech. Proto Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákur řekl, že každé ráno musíme bít svou mysl botou stokrát, abychom se správně probudili a na konci dne ji musíme zbít tyčí. Protože během dne naše mysl nasbírala zase spoustu odpadků a tak ji zbijeme tyčí, abychom ji správně vycvičili.

Maháprabhu řekl, že oddaný netouží po ničem. Jak se člověk stane oddaným? Maháprabhu říká, že díky předešlým činnostem transcendentálního charakteru, sukrti, se člověk dostane do styku s oddaným nebo oddanými. Sukrti neboli transcendentální zbožnost vede člověka do společnosti oddaných. Ve styku s oddanými dostane semínko oddané služby. Brahmanda bhramite koha bhagyavan jiva guru-krsne prasade paye bhakti-lata-bija. Po dlouhé cestě vesmírem některé štěstím obdařené živé bytosti obdrží milostí Kršny a duchovního učitele semínko oddané služby. Když živá bytost zasadí toto semínko do svého srdce a zalévá ho nasloucháním o Kršnovi a opěvováním Jeho jména, potom semínko vyraší a bhakti-lata, rostlinka oddanosti, začne růst. S rozvojem oddané služby začne semínko oddanosti růst a nastává určité nebezpečí neboť společně s ní začne růst také mnoho plevele. Plevel roste rychleji než bhakti-lata a někdy rostlinku oddanosti úplně přeroste a zadusí.

Co je tím plevelem. Tím plevelem jsou různé anarthy - překážky v oddané službě. Touha po slávě a jménu, touha být uctíván, přestupky proti vaišnavům. To všechno vadí rostlince oddanosti a v tomto období musí být oddaný velice opatrný, aby plevel nezadusil rostlinku oddanosti. Jakmile zjistíme, že se začne objevovat nějaký plevel, musíme ho okamžitě vytrhnout. Potom bude bhakti-lata růst výše a výše až k obalům vesmíru. Vesmír se skládá ze čtrnácti planetárních systémů a na jeho konci jsou obaly. První je obal prvku země, který je desetkrát větší než je celý vesmír. Druhý je obal vody a ten je desetkrát větší než předcházející obal země. Následuje obal ohně, vzduchu a éteru a každý je desetkrát větší než obal předcházející. Pak následuje obal prvotní mysli, inteligence, ega a prakrti. Rostlinka oddanosti má schopnost dorůst do takových rozměrů, že může prorazit všechny obaly vesmíru a dosáhnout až k řece Viradže, Oceánu příčin. Pronikne i Oceánem příčin a dostane se do Brahmalóky neboli brahmadžjóti. Roste dále a proniká až na Vaikunthu, na Dváraku, Mathuru a nakonec dospěje až do Vrndávanu. Ve Vrndávanu začne kvést a nést plody. Malli neboli zahradník - oddaný, který zasadil toto semínko, poté obětuje květy a plody této rostlinky lotosovým nohám Kršny.

To je nejvyšší dokonalost duchovního života. Čaitanja Maháprabhu dále Rúpu Gósvámího učil, že oddaná služba je dvojího druhu: sadhana bhakti a prema-bhakti. Sadhana znamená „praxe” nebo „výcvik”. Na začátku se z nás ve skutečnosti nestanou oddaní, pouze se cvičíme, jak se stát oddanými. Snažíme se stát oddanými. Rúpa Gósvámí v Bhakti-rasámrta-sindhu vysvětluje, že dítě ihned po narození není schopno chodit, ale má vrozenou možnoust naučit se chodit. Když ho matka vezme do ruky a ono začne dělat první kroky, může se postupně naučit chodit. Podobně má každý z nás schopnost vyvinout oddanost ke Kršnovi, ale nyní se neprojevuje, a proto nám duchovní mistr a ostaní oddaní pomáhají se cvičit v oddané službě. A poté začněme služit sami a spontánně.

To je druhá úroveň zvaná bhava-bhakti a nakonec přijde prema-bhakti láska k Bohu. Konečným cílem je tedy láska k Bohu a oddaná služba nakonec vyústí v lásku k Bohu.

Čaitanja Maháprabhu poté poučil Rúpu Gósvámího, že podle intenzity prémy, lásky, se objevuje sneha, mana, pranaya, raga, anuraga, bhava a mahabhava. Láska k Bohu se projevuje v těchto podobách podle intenzity nebo hustoty. Sneha znamená náklonnost a je předběžným stádiem. Jestliže ještě více zesílí, stane se z ní mana, kdy oddaný cítí, že Kršna je můj a cítí spontánní pocit vlastnictví Kršny. Pak přichází pranaya, láska, a oddaný cítí, že Kršna je jediným cílem mé lásky a poté následuje raga, anuraga, bhava a mahabhava, pro které nenajdeme v evropských jazycích odpovídající výrazy. Jsou to stále intenzivnější formy lásku k Bohu. Nejintenzivnější je mahábhava, a jejím ztělesněním je Šrímatí Rádhárání. Mahabhava svarupini radha thakurani.

Šrí Čaitanja Maháprabhu pak Rúpovi vysvětlil, že existuje pět základních nálad oddané služby: neutrální, služebnická, přátelská, rodičovská a milostná. Řekl Rúpovi: „Já jsem ti jen naznačil všechna tato témata týkající se vědy oddanosti. V mysli o nich medituj a pak se postupně Kršna zjeví v tvém srdci.” Milostí Kršny může dokonce i hlupák dosáhnout oceánu transcendentálních nálad.

Poté Maháprabhu nařídil Rúpovi, aby odešel do Vrndávanu. Rúpa Gósvámí zůstal nějakou dobu v Džagannáth Purí a potom se vydal společně s Anupamem do Vrndávanu, aby se tam setkal se Šrí Čaitanjou. Anupama cestou opustil tento svět na břehu Gangy. Pak se Rúpa Gósvámí ještě jednou vrátil do svého domu a uzavřel nějaké poslední rodinné záležitosti a poté se vydal zpátky do Džagannáth Purí.

Sanátana Gósvámí mezitím také chtěl zanechat materialistických činností a své služby a začal ve svém domě s bráhmany rozmlouvat o Kršnových zábavách ze Šrímad-Bhágavatamu. Přestal chodit do práce a poslal muslimskému králi zprávu, že je nemocný. Panovník ho měl ve velké oblibě a poslal za ním královského doktora, aby se na něj podíval.

Doktor zjistil, že s jeho zdravím je všechno v pořádku a informoval o tom Nawaba. Nawab byl rozzlobený a sám se šel podívat za Sanátanou. Uviděl ho jak v kruhu bráhmanů diskutuje o Šrímad-Bhágavatamu a rozčílil se: „Co to má znamenat. Předstíráš nemoc a místo abys plnil své vládní povinnosti tady sedíš!”

Sanátana odpověděl, že je nemocný z vládních povinností a chtěl podat demisi. Nawab ale ho měl tak rád, že řekl: „Podívej, tvůj starší bratr je bandita. Toulá se po kraji a krade. Ty jsi jediný člověk, který je schopen udržet tohle království pohromadě. Jestliže zanecháš své služby, co se s ním stane?”

Ale Sanátana Gósvámí se přesto nechtěl vrátit a Nawab ho dal zavřít. Krátce na to se Nawab vydal pokořit Orissu a Sanátana Gósvámí se snažil utéct z vězení. Podplatil žalářníky 7000 zlatými mincemi a utekl ze služebníkem jménem Íšán.

Po dvou dnech chůze se rozhodli přespat v domu u cesty. Byl to jakýsi tehdejší hotel - dům, ve kterém byla místnost pro hosty a cestující. Majitel byl však zloděj. Vydržoval si astrologa, který spočítal, kolik peněz poutníci u sebe mají, a když jich bylo dost, tak je zabil a okradl je.

Choval se k Sanátanovi Gósvámímu velice pěkně a řekl mu ať si odpočinou a uvaří. Sanátana Gósvámí měl zpočátku radost, ale když se sprchoval, začal přemýšlet: „Vypadám jen jako obyčejný chudák, jako žebrák. Proč se o mě ten člověk tak dobře stará?”

Sanátana byl ministr - byl odborníkem na jednání s lidmi a měl bystrou inteligenci. Zeptal se služebníka Íšána, jestli má s sebou nějaké peníze.

Íšán odpověděl: „Ano, mám sedm zlatých mincí.”

Sanátana vzal peníze a šel za majitelem domu: „Jsem velice rád, že se o mě tak staráte. Jdu do Vrndávanu, ale nemohou jít po hlavních cestách, protože jsem politický vězeň. Kdyby mě našli, dostal bych se do velkých potíží a zavřeli by mě. Mohl byste mi pomoci přejít hory? Mám ještě sedm zlatých mincí. Prosím, vezměte si je a pomozte mi.”

Na majitele to udělalo takový dojem, že odmítl peníze a řekl: „Vidím, že jste velice čestný muž. Pomohu vám přejít hory, ale peníze mi dávat nemusíte.”

Sanátana Gósvámí však odpověděl: „Ty peníze jsou pro mě jen překážkou. Vezměte si moje peníze, protože jinak by mě kvůli nim mohl někdo třeba i zabít.”

Majitel domu byl pohnutý a řekl Sanátanovi: „Věděl jsem, že máte osm zlatých mincí a kvůli nim jsem vás chtěl dnes v noci zabít. Měl jsem však štěstí, že jsem vás před tím mohl lépe poznat a vyhnout se takovému hříchu.”

Sanátana se tímto způsobem dověděl, že Íšán má osm zlatých mincí. Sedm mincí vnutil majiteli a společně se čtyřmi průvodci přešel na druhou stranu hor. Potom poslal s poslední zlatou mincí svého služebníka zpátky domů a pokračoval sám.

Když dorazil do Hádžipuru, na břehu Gangy, přišel za ním jeho švagr, Šríkánta, který byl také vysokým vládním úředníkem. Šel právě nakupovat pro krále koně, protože Hádžipur byl vyhlášeným tržištěm koní. Sanátana Gósvámí vypadal jako muslimský žebrák, jako derviš nebo fakír, ale Šríkántha ho poznal. Pozval ho do svého domu na několik dní, ale Sanátana mu vyprávěl, jak utekl z vězení a nechtěl se tam zdržet. Jelikož byla zima a Sanátana Gósvámí neměl žádné teplé oblečení, Šríkántha mu dal drahou prošívanou deku.

V Bénaresu se Sanátana Gósvámí dověděl, že Čaitanja Maháprabhu je právě v domě Tapana-mišry a tak se tam ihned vydal. Nechtěl však jít dovnitř a čekal venku. Velice pokorně seděl před dveřmi a čekal až Čaitanja Maháprabhua vyjde, aby se Mu poklonil.

Maháprabhu poznal, že Sanátana přišel a poslal Tapana-mišru: „Venku je velký vaišnava. Jdi a přiveď ho dovnitř.”

Tapana-mišra vyšel ven, ale žádného vaišnavu neviděl. Viděl jen nějakého fousatého žebráka a vrátil se s tím, že tam nikdo takový není. Maháprabhu se zeptal: „Je venku někdo?”

„Ano, je tam nějaký muslimský derviš.”

„Zavolej ho dovnitř,” nařídil Šrí Čaitanja a když Sanátana přišel, Čaitanja Maháprabhu ho okamžitě obejmul.

„Prosím, Pane, nedotýkej se mně. Jsem tak nečistý a pokleslý,” ale Maháprabhu odpověděl: „Dotýkám se tě, abych se očistil. Svou oddaností dokážeš vysvobodit celý vesmír.”

Čaitanja Maháprabhu pak představil Sanátanu Čandrašékharovi a Tapana-mišrovi. Řekl, ať s ním jdou ke Ganze a oholí ho, dají mu tilak a kanti-málu. Čandrašékahr mu dal nové dhótí, ale Sanátana ho nechtěl přijmout a požádal o staré. Pak se vrátil k Čaitanjovi Maháprabhuovi, který měl velkou radost, když viděl Sanátanu Gósvámího oblečeného jako vaišnavu. Sanátana však ještě stále měl tu drahou deku a jenom z jediného Čaitanjova pohledu Sanátana pochopil, že se Čaitanjovi nelíbí. Okamžitě odešel k řece, kde právě jeden bengálský vaišnava pral svou starou deku, která byla sešitá ze starých hadrů. Takové dece se říká kantha. Sanátana se zeptal, jestli by ji nevyměnil za jeho, ale ten člověk si myslel, že si z něj Sanátana tropí žerty.

„Vypadáte jako džentlmen, tak proč si ze mě děláte legraci?”

„Nežertuji,” odpověděl Sanátana a vyměnil mu svou deku.

Když Čaitanja Maháprabhu znovu uviděl Sanátanu, měl velkou radost: „Sanátano, Kršna tě velice milostivě zbavil poslední nitky tvého hmotného pouta. Kršna je velký doktor. Vyléčil tě. I ty poslední zbytky nemoci jsou nyní Kršnovou milostí pryč.”

Pak se Sanátana zeptal Šrí Čaitanji: „Kdo jsem a proč na mě doléhá trojí utrpení hmotné existence?”

Čaitanja Maháprabhu odpověděl: „Sanátano, ty znáš odpovědi, ale ptáš se jen proto, abys přesvědčil ostatní,” a poté ho začal učit. Jivera `svarupa` haya--krsnera `nitya-dasa`, krsnera `tatastha-sakti`, `bhedabheda-prakasa`. Živá bytost je duchovní jiskrou, duší, a je věčným služebníkem Kršny. Patří do okrajové energie Pána, a proto je současně totožná s Kršnovu z zároveň se od Něj liší. Krsna surya sama... Kršna je jako slunce a májá je jako temnota. Kde je Kršna, slunce, tam nemůže zůstat temnota. Když si je džíva, živá bytost vědomá Kršny, pak se okamžitě zbaví vlivu máji, nevědomosti.

Dále vysvětlil, že existují tři hlavní kategorie: živé bytosti, Nejvyšší Osobnost Božství a Kršnova vnější enrgie - cit sakti, jiva sakti a maya sakti. Duchovní energie, živé bytosti a hmotná energie. Cit sakti je vnitřní energie, maya sakti je vnější energie a mezi nimi je jiva sakti, okrajová energie, živé bytosti.

Čaitanja Maháprabhu dále vysvětlil, co je sambandha, abhideya a prayojana - vztah k Nejvyšší Osobnosti Božství, způsob, jak ho navázat (oddaná služba), a naše věčná potřeba, krsna-prema, láska ke Kršnovi.

Popsal 64 částí oddané služby, z nichž je pět nejdůležitějších: žít ve společnosti oddaných, zpívat svaté jméno Pána, naslouchat Šrímad-Bhágavatamu, žít v Mathuře a uctívat Božstva.

Vysvětlil mu také mnoho dalších aspektů vědy oddanosti, které jsou podrobně popsány ve Zlatém avatáru a Čaitanja-čaritámrtě. Poté mu nařídil, aby odešel do Vrndávanu, psal knihy o oddané službě a znovu objevil ztracená místa Kršnových zábav.

Sanátana Gósvámí dorazil do Vrndávanu, ale Rúpa a Anupama mezitím odešli z Vrndávanu do Džagannáth Purí, aby se znovu setkali s Čaitanjou Maháprabhuem.

Sanátana nějakou dobu zůstal ve Vrndávanu, ale pak se i on vydal do Džagannáth Purí. Cestou se vykoupal v nějakém jezírku s otrávenou vodou a udělali se mu po těle mokvavé hnisavé rány. Když dorazil do Purí, Čaitanja Maháprabhu k němu běžel, aby ho objal, ale Sanátana utekl pryč. Kdykoliv se objevil před Šrí Čaitanjou, Maháprabhu ho chtěl obejmout a Sanátana Gósvámí nesl velice těžce, že se hnis z jeho těla dotýká Pánova těla a rozhodl se, že spáchá sebevraždu. Ale Maháprabhu, který je Nadduší v srdci, poznal jeho úmysly a pokáral ho: „Sanátano, ty jsi dal své tělo Mě. Nemáš právo své tělo zničit, protože patří Mně.” Pak Sanátanu objal a v té chvíli se všechny boláky zahojily.

Sanátana Gósvámí jednou řekl Džaganánandovi Panditovi, že ho Maháprabhu chce obejmout, a že mu to způsobuje bolest. Zeptal se ho, co má dělat a Džagadánanda odpověděl: „V tom případě si myslím, že bys měl jít zpátky do Vrndávanu.”

Čaitanja Maháprabhu se o tom dověděl a Džagadánandu pokáral: „Džaga! Ty jsi darebák. Ty se odvažuješ radit Sanátanovi Gósvámí, který je po všech stránkách starší a zkušenější než ty.”

Sanátana Gósvámí však řekl Šrí Čaitanjovi: „Považuješ Džagadánandu za velice důvěrného oddaného, a proto ho káráš. Ale pro mě máš jen samou chválu.”

Pouze důvěrné přátele člověk kárá a říká jim tvrdší slova, ale pro neznámé a vzdálené lidi má člověk jen sladká slova a zdvořilostní fráze. Čaitanja Maháprabhu ho ale pak ujistil, že to tak není a poslal Džagadánandu do Navadvípu a později do Vrndávanu. Než ale odešel, řekl mu, aby nikoho nekritizoval, protože Džagadánanda měl ve zvyku stále někoho kritizovat.

„Jdi do Vrndávanu, ale buď opatrný ve svém chování k vradža-vásím, obyvatelům Vradži.”

Rúpa Gósvámí se na cestě do Džagannáth Purí právě chystal napsat drama o Kršnových zábavách ve Vrndávanu a ve Dvárace. Na cestě do Džagannáth Purí dorazil do města jménem Stajabhámapur neboli „město Satjabhámy”. V noci se mu ve snu zjevila božsky vypadající paní a řekla mu, aby nepsal Kršnovy zábavy ve Dvárace společně s Jeho zábavami ve Vrndávanu, ale aby je napsal zvlášť do dvou dramat.

Ráno Rúpa Gósvámí pochopil, že ta paní musela být Satjabháma samotná, a tak začal psát dva úvody ke dvěma divadelním hrám. Lalita-mádhava pojednává o Kršnových zábavách ve Dvárace a Vidagdha-mádhava je o Jeho zábavách ve Vrndávanu.

V Džagannáth Purí navštívil Haridáse Thákura. Haridás ho již znal a měl obrovskou radost, že za ním Rúpa přišel a objal ho. Čaitanja Maháprabhu také chodil každý den za Haridásem a potkal tam Rúpu. Řekl Rúpovi Gósvámímu, aby zůstal s Haridásem Thákurem.

Jednoho dne také řekl Rúpovi: „Neber Kršnu pryč z Vrndávanu, z Vradži. Protože Kršna nikdy neopouští Vrndávan.”

Možná se nám může zdát, že Kršna odešel do Dváraky a Mathury, ale On přesto ve Vrndávanu zůstal. Jeden sanskrtský verš říká, že Kršna z jaduovské dynastie se liší od Kršny z Vrndávanu, protože vrndávanský Kršna se nikdy nevzdaluje z Vrndávanu, dokonce ani na krok. Džíva Gósvámí to velice podrobně popisuje. Nyní nebudeme zabíhat příliš do všech těchto detailů. Rúpa tak poznal, že Čaitanja Maháprabhu potvrzuje, co mu Satjabhámá řekla, a viděl, že Maháprabhu zná jeho srdce.

V Džagannáth Purí se konalo mnoho krásných zábav. Čaitanja Maháprabhu tančil před vozy na Ratha-játře během festivalu a zpíval jeden sanskrtský verš.

yah kaumara-harah sa eva hi varas ta eva caitra-ksapas
te conmilita-malati-surabhayah praudhah kadambanilah
sa caivasmi tathapi tatra surata-vyapara-lila-vidhau
reva-rodhasi vetasi-taru-tale cetah samutkanthate

„Ten, který ukradl Mé srdce, když jsem byla mladá dívka, se nyní stal Mým pánem, mým manželem. Je stejná jarní noc, vzduchem se šíří stejná vůně květů malati a od kadambových stromů vane vlahý vánek. Já jsem zde také. Ale mé srdce se touží vrátit pod strom vetasi na břehu řeky Révy.” (Čaitanja-čaritámrta, Madhja, 13.121)

Nikdo nedokázal pochopit, proč Čaitanja Maháprabhu zpívá právě tuto píseň, tento verš, neboť to připomínalo podobně pocity jaké má obyčejná dívka toužící po svém milém. Pouze Svarúp Dámódar mohl pochopit, proč Maháprabhu zpíval tento verš, a jen on znal jeho skutečný význam.

Po Ratha-játře se jednou Čaitanja vypravil do Rúpovy chatrče. Rúpa se byl právě umýt v oceánu a Maháprabhu na něj čekal. Pak uviděl něco napsaného na palmovém listě, jenž se sušil zavěšený u stropu jeho chatrče. Sundal ten list a přečetl si, co na něm bylo. Byl to verš, který vysvětloval význam písně, kterou Čaitanja Maháprabhu zpíval během Ratha-játry.

priyah so `yam krsnah sahacari kuru-ksetra-militas
tathaham sa radha tad idam ubhayoh sangama-sukham
tathapy antah-khelan-madhura-murali-pancama-juse
mano me kalindi-pulina-vipinaya sprhayati

„Má drahá přítelkyně, potkala jsem Kršnu znovu na Kurukšétře. Jsem stejná Rádhá a měla bych mít velkou radost, že jsem potkala Kršnu znovu, ale mé srdce touží vrndávanském lese na břehu Jamuny, kde je atmosféra prosycena Kršnovou flétnou.” (Čč., Antja, 1.114)

Festival Ratha-játra je festivalem opětovného setkání Rádhy a Kršny na Kurukšétře. Během zatmění slunce se Kršna vydal na Kurukšétru, na posvátné místo, a vradža-vásí (obyvatelé Vrndávanu) včetně Rádhárání se tam vydali také. Rádhárání potkala Kršnu, ale Kršna byl králem Dváraky a obklopovali Ho vojáci, ministři, jel na vozech tažených koňmi a slony. Rádhárání cítila, že to není Kršna, kterého zná Ona. Můj Kršna je pasáček, nikoliv král, nemá zbroj ani královský šat, ale jen prosté pastýřské šaty - žluté dhótí a girlandy. Nemá korunu na hlavě, ale paví pero, a kde má flétnu? On nemá v ruce flétnu! Má po boku meč, luk a šípy. Rádhárání nebyla spokojena a cítila, že takto Ona Kršnu vidět nechce. Společnice Šrímatí Rádhárání poznali Její myšlenky a okamžitě se chopily Kršnova vozu a začali ho táhnout zpátky do Vrndávanu. To je festival Ratha-játra, kdy oddaní táhnou Kršnovy vozy zpátky do Vrndávanu.

Rúpa Gósvámí tak pěkně vysvětlil náladu festivalu Ratha-játra. Rádhárání naříkala, že osud je tak krutý, že ačkoliv jsem již mrtvá, Její životní vzduch Jí nedovolí opustit toto vyprahlé tělo. Cítila, že kdyby jí bylo dovoleno zemřít, ulevilo by se jí z bolesti, kterou cítila z odloučení od Kršny, a přirovnávala Svojí situaci postupnému upalování. Když oheň pomalu spaluje naše tělo, cítíme velkou bolest. Kdyby Ji spálil najednou, přestala by se trápit. Takto se Rádhárání cítila ve Vrndávanu v odloučení od Kršny. Měla by tedy být šťastná, že vidí Kršnu znovu, ale Její odloučení se jen prohloubilo, neboť toužila po Kršnovi ve Vrndávanu. Chtěla vidět Kršnu tak, jak Ho zná Ona.

Když se Rúpa vrátil od moře, Maháprabhu ho přátelsky poplácal po zádech a řekl: „Rúpo, jak jsi mohl poznat, co je v Mém srdci?”

A na totéž se se zeptal i Svarúpa Dámódara: „Jak mohl Rúpa pochopit, co se děje v Mém srdci?”

Savrúpa odpověděl: „Maháprabhu, Ty jsi musel Rúpu požehnat Svojí zvláštní milostí, protože kdo by jinak mohl poznat Tvé srdce?”

Čaitanja Maháprabhu souhlasil: „Máš pravdu, Rúpa je mi velice drahý.”

Po skončení Ratha-játry a čáturmásji poslal Čaitanja Maháprabhu všechny pryč. Rúpa tam nějakou dobu zůstal, ale pak i jeho Maháprabhu poslal do Vrndávanu.

Jednoho dne Rúpa Gósvámí seděl ve Vrndávanu na břehu Jamuny a meditoval o Maháprabhuových pokynech. Čaitanja Maháprabhu mu nařídil, aby znovu objevil ztracená místa Kršnových zábav a psal knihy, ale Rúpa toužil po tom, aby se Kršna znovu objevil a chtěl být znovu ve společnosti Čaitanji Maháprabhua.

V tomto stavu k němu přišel jeden člověk a ptal se: „Na co stále myslíte?”

Rúpa vysvětloval, že touží po daršanu Pána a přemýšlí o tom, jak splnit pokyny Čaitanji Maháprabhua.

„Pán je zde přítomný, právě na tomto malém poli,” odpověděl ten člověk. „Každé ráno sem přichází jedna kráva a nechá téci své mléko na tamtom vršku. Je tam Božstvo Pána.”

Rúpa se tam šel ráno podívat a zjistil, že je to pravda. Zavolal lidi z vesnice a požádal je, aby tam začali kopat. Objevili Božstvo Góvindadžího, které nechal Rúpa Gósvámí zasvětit. Byl to ohromný festival.

Rúpa Gósvámí pobýval na Rádhá-kundu a napsal verše oslavující Šrímatí Rádhárání. Jedna šlóka popisuje krásu Šrímatí Rádhárání a je tam řečeno, že cop jejích vlasů vypadá jako had. Za Rúpou přišel Sanátana Gósvámí a trochu se divil tomuto popisu. Přirovnávat vlasy Šrímatí Rádhárání k hadovi?

Sanátana Gósvámí se poklonil Rádhá-kundu a potom se šel vykoupat. Viděl, že na břehu si hrají nějaké dívky a najednou se mu zdálo, že po zádech jedné z nich se plazí had a zakřičel: „Pozor! Had vás chce uštknout!” Dívky si toho nevšímaly a tak vyběhl z vody a volal: „Pozor, had!” ale ty dívky najednou zmizely. Sanátana Gósvámí pochopil, že to byla Rádhárání a Její přítelkyně. Její cop opravdu připomínal hada a popis Rúpy Gósvámího byl úplně v pořádku.

Ještě mohu říci dvě zábavy týkající se Rúpy Gósvámího. Když Rúpa Gósvámí dokončil Lalita-mádhavu o Kršnových zábavách ve Dvárace, dal ji Raghunáthovi dásovi Gósvámímu, aby si ji přečetl. Raghunáth dás Gósvámí však po přečtení pocítil velkou bolest z odloučení od Kršny a přestal jíst a pít a jen stále naříkal. Rúpa o něj dostal starost a jen kvůli tomu, aby ho nějak utěšil, napsal další knížku o Kršnových zábavách ve Vrndávanu jménem Dána-kéli-kaumudhí. Je to jedna z jeho nejznámějších knih, kterou napsal, aby utěšil Raghunáthův nářek.

Také Sanátana Gósvámí se vrátil do Vrndávanu. V té době byl Vrndávan jen les a tak chodil každý třetí den do Mathury žebrat jako madhukárí. Přidal se k němu jeden malý chlapec: „Chtěl bych jít s vámi.”

„Nemám, kde být, nikde nebydlím a nemám ani žádné jídlo. Bude lepší, když zůstaneš u rodičů,” odpověděl Sanátana.

Chlapec naléhal: „Půjdu s tebou kamkoliv a cokoliv mi budeš schopen dát, s tím budu spokojený.” Sanátana nakonec chlapce přesvědčil a hoch odešel.

V noci se Sanátanovi Kršna zjevil ve snu a řekl mu: „Chci být s tebou. Proč mě odháníš?” Pak se mu zjevil v podobě Madana-gópála, jako Božstvo Madana-móhana. Sanátana Gósvámí však neměl, co by svému Božstvu nabídl - jen suché čapáty bez soli. Madana-móhan poznal, že Mu Sanátana Gósvámí chce bohatě sloužit a proto udělal následující aranžmá.

Jednoho dne uvízla na mělčině v Jamuně obchodnická loď. Kupec se dověděl, že v nedalekém lese žije jeden sádhu a tak se za ním vydal, jestli by mu nemohl pomoci. Požádal Sanátanu o pomoc, ale Sanátana odpověděl: „Já nemohu nic dělat, ale můžeš se pomodlit k Madana-gópálovi. On ti možná pomůže.”

Kupec to udělal a zakrátko se přihnala velká bouře. Voda stoupla a loď se uvolnila. Obchodník měl takovou radost, že slíbil věnovat veškerý zisk z této cesty na stavbu chrámu pro Madana-gópála. Kupec jménem Kršnadás Kapur tedy postavil chrám Madana-móhanadžího, který dodnes stojí ve Vrndávanu.

Sanátana Gósvámí jednou přišel za Rúpou Gósvámím a Rúpa mu chtěl nabídnout nějakou sladkou rýži. Když takto přemýšlel, objevila se před ním mladá dívka a řekla: „Bábádží, moje matka mě poslala, aby vám přinesla nějakou rýži, mléko a cukr.”

Rúpa to přijal, uvařil sladkou rýži a obětoval ji Góvindadžímu. Potom pozval Sanátanu na hostinu. Rúpa si myslel, že Kršna splnil jeho touhu a měl radost. Sanátana Gósvámí ochutnal trochu sladké rýže a ta chutnala tak božsky, že se začal divit, co se vlastně stalo. Zeptal se Rúpy Gósvámího: „Rúpo, kde jsi vzal tuhle rýži?” a Rúpa odpověděl, že ráno přemýšlel o tom, jak by bylo pěkné, kdybych ti mohl dnes nabídnout sladkou rýži. Krátce na to ke mně přišla jedna mladá dívka s rýží a mlékem. Přijal jsem to a uvařil rýži. Sanátana řekl: „Rúpo, víš, kdo to byl? To byla Samotná Šrímatí Rádhárání a dala ti mléko, rýži a cukr. Již nikdy Rádhárání neobtěžuj se svými tužbami!” Rúpa dostal takovéhle ponaučení: „Nikdy Ji nezatěžuj se svými touhami. Protože my máme sloužit Jí a nemáme přijímat službu od Ní.”

To bylo několik z mnoha zábav Rúpy a Sanátany. S tím bych se pro dnešek rozloučil.

Děkuji vám. Haré Kršna. Sláva Rúpovi a Sanátanovi Gósvámímu! Sláva Šrílovi Prabhupádovi!