Když 1. května 1977 Džajánanda dás odešel z tohoto světa, Šríla Prabhupáda řekl, že bychom jeho odchod měli každý rok slavit stejně, jak to děláme při výročí odchodu velkých vaišnavů. V následujících řádcích se tedy pokusíme přiblížit čtenářům, jak Džajánanda vstoupil do hnutí, jak opustil tento svět a především jaký byl tento upřímný služebník pravého duchovního mistra, Šríly Prabhupády.

 Začátky

Džajánanda (James Kohr) byl urostlý Američan pocházející ze středních až vyšších společenských vrstev. Vystudoval strojírenství na Ohio State University a proto je možná zvláštní, že nakonec začal pracovat jako řidič taxíku. Karandhar se ho jednou zeptal, proč si nenašel lépe placenou práci. „Nezapadl jsem mezi vyšší společnost San Francisca,” odpověděl Džajánanda.

Díky své introspektivní povaze se celá léta na koleji cítil prázdný a nespokojený. Často říkal, že před tím, než potkal oddané, nebyl „nikdy šťastný”. Jeho pocit beznaděje byl až sebevražedný, když v roce 1967 četl v novinách malý článek o indickém svámím, který přišel do Bay Area šířit svaté jméno Boha. Byl to „paprsek naděje”, jak na to později vzpomínal. S přesvědčením, že Svámí může nabídnout něco hodnotného, se rozhodl navštívit jeho přednášku.

Na první přednášky Šríly Prabhupády chodili hlavně hippies a Džajánanda byl mezi nimi asi jediný „usedlý” člověk. Později vzpomínal, že nijak příliš nestudoval náboženství, ale že ho přitahoval Šríla Prabhupáda. Zvláště si oblíbil ranní přednášky, protože v té době byla většina hippies ještě v posteli. Někdy tam přišel jako jediný.

Šríla Prabhupáda Džajánandu vždy rád viděl a občas ho zval na prasádam do svého pokoje. „Šríla Prabhupáda uvařil prasádam a potom mě obsluhoval. Nic neříkal - jenom mi stále nandával a já jsem stále jedl.” Džajánanda daroval Šrílovi Prabhupádovi své životní úspory (5000$) na vydání Bhagavad-gíty. Do chrámu v San Franciscu začalo přicházet stále více oddaných. Džajánanda pracoval jako taxikář a ze svého platu držel na nohou chod celého chrámu. Mukunda nám o Džajánandovi řekl: „Džajánanda byl ze všech nejzodpovědnější a naprosto nesobecký. Nenašli byste u něj ani náznak touhy uspokojit své vlastní přání. Měl jednu úžasnou vlastnost - udělal všechno, co bylo třeba. Jezdil s taxíkem až 15 hodin denně, aby mohl z přesčasů zaplatit nájem a další výdaje, a přitom se ještě stihl starat o 15 až 20 brahmačárínů.”

 Džajánandova chuť do oddané služby

Například prasádam. Džajánanda prasádam uctíval. Když mu malý kousek ukápl na zem, Džajánanda ho vždy olíznul. Velice rád vařil, obětoval, rozdával a také jedl prasádam ve velkém stylu. Neustále s sebou nějaké nosil, aby ho mohl rozdávat na nákupech nebo při harinámu ve městě. Džajánanda dokonce i říkal slovo „prasádam” takovým způsobem, že člověk dostal okamžitě na nějaké chuť.

Dobře věděl, jak přitáhnout člověka k vědomí Kršny pomocí této tajné zbraně. Kdykoliv přišel nějaký nový oddaný, Džajánanda dohlédl na to, aby dostal hojně prasádam. Když se z Džambhavána právě stával oddaný, Džajánanda mu přinesl tak velký talíř plný prasádam, že si Džambhaván myslel, že to nikdy nesní. A když nakonec přece jen dojedl, Džajánanda před něj postavil ještě jeden talíř, který byl právě tak velký. „To nesním,” řekl Džambhaván. „Šríla Prabhupáda říkal, že máme jíst, až se budeme kolíbat jako kachny,” odpověděl Džajánanda a Džambhaván snědl i druhý talíř.

Samotný Džajánanda mohl přijímat hory prasádam kdykoliv, ve dne i v noci. Byl jedním z těch oddaných, kteří k vám přijdou v jedenáct večer s arašídovou halvou a řeknou: „Prabhu, hoď to do sebe.”

Dalším příkladem je kírtan. Zvláště se mu líbilo zpívání na ulicích. Džajánanda se vždy snažil dostat celý chrám ven na harinám, ale ať už byl kírtan v chrámu nebo venku, vždy tancoval a zpíval s velkým nadšením. Když se Mahárádž dás začínal zajímat o hnutí, Džajánanda chodil k němu domů a dělali spolu velké kírtany. I když byli jen dva, skákali do vzduchu a zpívali „Nitái Gaura Hari Ból.” Karandhar vzpomínal, jak jednou pracovali bez přestání deset hodin a Džajánanda najednou oznámil: „Hej, je za deset sedm. Jde se na árati.” Všichni byli tak unavení, že árati bylo to poslední, na co by pomysleli, ale Džajánanda rychle skočil do sprchy a pak vyrazil na árati.

Ze všeho nejraději Džajánanda kázal. Vždy a za všech okolností hledal někoho, s kým by se mohl podělit o svoji extázi vědomí Kršny - během nedělní hostiny, když prodával vonné tyčinky, když stavěl vůz na Ratha-játru... Jeho kázání bylo jednoduché a snadno se poslouchalo. „Musíme jen pokračovat ve zpívání a mít víru ve svaté jméno.” „Musíme jenom zpívat a přijímat prasádam. Šríla Prabhupáda je tak laskavý, že nám dal tak jednoduchou metodu.” Karandhar vzpomíná, jak mu Džajánanda kázal, když byl první den v chrámu. Společně připravovali malou zahrádku pro Šrílu Prabhupádu ve starém chrámu v Los Angeles a Džajánanda mu říkal: „Víš, ne vždycky je ve vědomí Kršny všechno tak, jak by mělo, ale nesmíš přestávat se zpíváním.” V té době si Karandhar nedokázal představit, že by něco mohlo jít ve službě Kršnovi špatně. Po letech zjistil, že si stále znovu připomínal ta slova a teprve tehdy mohl ocenit jejich skutečnou sílu. „Tolik věcí může přijít a odejít, ale ty musíš mít víru ve svaté jméno.”

Džajánandovo kázání bylo velice přitažlivé i pro neoddané. Čandan-áčárja si vzpomíná, jak Džajánanda kázal dlouho do noci. Bylo půl dvanácté a Džajánanda spravoval rozbité sankírtanové auto. Ležel na zádech pod autem a koukaly mu jen nohy. Nad ním stáli dva hippies a zcela okouzleni ho poslouchali.

Jakmile Džajánanda cítil, že je někdo alespoň trochu připravený, začal mu kázat o svatém jménu a o Šrílovi Prabhupádovi. Nebylo to nic upjatého nebo strojeně úředního, ale prosté a upřímné opěvování Kršny. Džajánanda kázal hostům i z invalidního vozíku v posledních dnech svého života. Oddaní, kteří ho znali, věděli přesně, co jim říká: „Musíte věřit svatému jménu.”

 Džajánandova pokora

Pokora byla jednou z jeho nejvýraznějších vlastností. Ke každému se choval jako k pokročilejšímu - dokonce i k novým bhaktům. Mahárádž dás si vzpomíná, jak vždy žádal o radu: „Bhakto Miku, co si myslíš o tomhle?” Jeho služba byla ohromná, ale nikdy nechtěl slávu pro sebe. Chvále se vyhýbal jako moru. Oddaní se naučili, že chtějí-li zůstat v jeho blízkosti, je lepší ho nechválit, protože jinak jednoduše odejde. Jednou někdo přišel k Džajánandovi a začal ho vychvalovat, ale Džajánanda to jen ignoroval. Později se obrátil na Danavira a řekl mu: „Víš, když je člověk pár roků v hnutí, ostatní mu přirozeně začnou prokazovat úctu.” Jako by chtěl říci, že vlastně nic tak úžasného nedělá, ani jeho vlastnosti nestojí za řeč - bylo to jen tím, že je v hnutí už nějaký ten rok. Když mluvil o sobě (mluvil-li vůbec), bylo to s takovou pokorou, že „bylo dost těžké si nemyslet, že jsem lepší než on,” vzpomíná Lóčan. „Džajánanda vždy z člověka vytáhl něco, na co mohl být ten dotyčný pyšný.” Necítil se kvalifikovaný, a proto vždy nechal ostatní vést kírtan, dávat přednášky nebo dělat árati. Místo toho jste ho mohli vidět jak opravuje auta, proplachuje ucpané záchody, myje nádobí a vyváží odpadky.

Jednou se jeden mladý hoch vypravil do sanfranciského chrámu. Chtěl pomoci, a tak ho Kéšava poslal za Džajánandou, který se chystal odvést smetí. Džajánanda mu řekl: „Jsem zdejší popelář. Celé roky jsem se díval, jak to ti chlapi dělají a teď mi Kršna dal příležitost, abych to mohl udělat pro Něj.” Chlapec mu to pomohl nejen naložit, ale jel s ním i na smetiště. Později se z něj stal oddaný a vzpomínal si, jak uvažoval: „Když popelář v tomhle chrámu může být tak blažený, pak si představte, jací asi budou ostatní oddaní!”

Karandhar si vzpomíná na další příběh. „Jednoho dne před Ratha-játrou jsme s Džajánandou lítali celý den a když jsme se vrátili do chrámu, byla půlnoc. Všude bylo plno a my jsme ani nemohli najít místo, kam bychom se uložili. Nakonec jsme našli trochu místa v místnosti, která sloužila jako malé skladiště. Byl jsem tak unavený, že jediné, čeho jsem byl schopen, bylo hodit spacák na podlahu a zalehnout. Pak jsem uviděl Džajánandu vycházet z místnosti. Ptal jsem se, Co děláš? ` Odpověděl, že bude hned zpátky, ale já jsem na něj tak dlouho naléhal, až jsem z něj vytáhl, že mu zbývá ještě několik kol džapy. Nechtěl mě budit opakováním mantry a ani nechtěl, abych se cítil špatně kvůli tomu, že jde ještě dělat něco jiného. Chtěl jen najít nějaký kout, kde by mohl splnit svůj slib. Řekl jsem mu:, To je v pořádku, někdy má člověk tolik práce, že není možné dokončit všechna kola. `, Nejsem tak unavený, ` odpověděl Džajánanda. Ohromila mě nejen jeho ohleduplnost vůči mně, ale také jeho odevzdanost Šrílovi Prabhupádovi.”

Džajánanda byl dokonale kvalifikovaný, ale nikdy nechtěl být chrámovým vedoucím nebo přijmout sannjás. Nebylo to kvůli tomu, že by to nechtěl nebo nemohl dělat - udělal všechno, oč byl požádán. Byl šťastný, když mohl pracovat pod někým jako služebník. Takto byl po léta páteří ISKCONského chrámu v Bay Area. Chrámoví vedoucí se rychle střídali, ale on vždy věrně sloužil tomu, který byl právě vybrán. Byl zvláštní, ale přesto mu nikdo nevěnoval zvláštní pozornost, a právě tak se mu to líbilo.

 Džajánandův služebnický přístup

Džajánanda byl vždy připraven udělat vše, co bylo potřeba pro rozvoj hnutí. Uměl všechno: vařit, uctívat Božstva, sankírtan, prodávat vonné tyčinky, stýkat se s významnými lidmi a opravit nebo postavit, co bylo potřeba. Pracoval bezúnavně. Ráno byl první na nohách a spát chodil jako poslední. Sháněl květiny, umýval nádobí, uklízel kuchyň, povzbuzoval ostatní, aby šli kázat a sám byl nejlepším příkladem. Udělal jakoukoliv službu, kterou dostal, i kdyby to pro něj znamenalo osobní těžkosti. Bez ohledu na to, jak tvrdě pracoval, se přes den nikdy nezastavil, aby si zdříml. Zdálo se, že jeho energie je nevyčerpatelná.

Džambhaván Prabhu vzpomíná, jak oddaní ze San Francisca jezdili do Berkeley rozdávat prasádam, které zbylo po nedělní hostině. „Džajánanda šel uklízet do kuchyně a pak někdo řekl:, Co uděláme s tímhle prasádam? ` Džajánanda odpověděl:, Nejdřív uklidíme kuchyň. ` Zorganizoval úklidovou partu a pak pracoval dvakrát tolik, co ostatní. Přendal prasádam, naložil ho i s oddanými do auta, odvezl je do Berkeley, zorganizoval rozdávání a zatímco se prasádam rozdávalo, vedl kírtan.”

Později, když Džajánanda jezdil se sankírtanovou skupinou Rádhá-Dámódara, pomáhal organizovat a udržovat v chodu celý autobusový program a současně chodil denně na sankírtan společně s brahmačáríny, kteří byli asi o polovinu mladší než on. Přestože byl starší oddaný, nikdy nežádal o nějaké zvláštní zacházení či výhody. Tamál Kršna Gósvámí, kterému Džajánanda před lety kázal, o něm řekl, že je „nejpokročilejší oddaný v našem hnutí.”

 Džajánandova nechuť k vyhledávání chyb druhých

Ti, kteří ho znali, si vždy všimli jedné jeho pozoruhodné vlastnosti: Džajánanda nedokázal kritizovat druhé. Příčilo se to jeho povaze. Dokonce i když nějaký oddaný udělal něco, co si zasloužilo kritiku, Džajánanda obvykle mlčel nebo řekl něco na vysvětlenou tak, že ta chyba vypadala zcela pochopitelně. Nezáleželo na tom, kdo přednášel nebo vedl kírtan - Džajánanda to vždy oceňoval. Nikdy nemluvil hrubě, ani nikoho netrestal. Jestliže nějaký oddaný v jeho blízkosti kritizoval jiného oddaného, Džajánanda jednoduše odešel.

Místo kritizování kolem sebe šířil pozitivní energii plnou vědomí Kršny - a to v jakékoliv situaci. Oddaní někdy přicházeli se svými nápady a plány jak rozšířit vědomí Kršny a Džajánanda je vždy podpořil, byť byly jejich plány sebezvláštnější. Přitom však nebyl hlupák. Přesně věděl, o co jde, a pokaždé uměl vybrat správného člověka pro ten který úkol.

Chrámoví vedoucí zjistili, že dokáže povzbudit ostatní, a proto nechávali nové lidi pracovat u Džajánandy. Džajánanda nedělal rozdíly mezi novým oddaným a starším oddaným - všechny bral jako své nadřízené. Nově příchozím dokázal dát pocit sounáležitosti, pomoci jim najít své místo a cítit se v Haré Kršna hnutí doma. Jako každý skutečný vaišnava dokonale uměl v člověku rozfoukat i sebemenší jiskru vědomí Kršny. Asi jen málokdo by nesouhlasil s tím, že Džajánanda přivedl do hnutí a podržel více lidí než kdokoliv jiný.

 Oblíben všemi

Podobně jako šest Gósvámích byl Džajánanda „drahý jak lidem jemným tak i hrubým”. Byl jako doma s Italy na tržišti i s brahmačáríny v chrámu. Na sankírtanu se spřátelil s mnoha lidmi a oni mu často říkali: „Dlouho jsem tě neviděl.” V San Franciscu se k oddaným jednou přimotal opilec. Podíval se na jejich dhótí a zeptal se: „Hej vy, kde je můj starý přítel Džajánanda?”

Danavir a Čandan-áčárja měli podobné zážitky, když přebírali Džajánandovu oblast na prodávání tyčinek nebo nakupování. Lidé často říkali: „Kde je Johnny Ánanda?” nebo „Byl to nejlepší a nejčistší člověk, kterého jsem kdy potkal.” Kdosi řekl Čandan-áčárjovi: „Nevím toho o vaší filozofii moc, ale jestli v tom jede ten Džajánanda, tak to musí být v pořádku.”

Jednou, během prací na Džagannáthově voze, Džajánanda pozval Kéšavu, aby se s ním šel podívat za jeho přáteli do jednoho baru. Když vstoupili, okamžitě se na ně podívalo pětadvacet rozzářených obličejů. Jeden z nich řekl: „To musí být ten tvůj kámoš, o kterém jsi nám vyprávěl - ten chrámový prezident!” A pak dali oběma oddaným dárek - balíček vegetariánských pochutin, na který se předtím složili.

Pro oddané byl Džajánanda jako velký bratr, vždy soucitný a ochotný každého vyslechnout, ale oddaní ho jen zřídka obtěžovali se svými problémy. „Když jsi byl s Džajánandou,” říkal Karandhar, „neměl jsi žádné problémy.”

Oddaní milovali Džajánandu a často o něm mluvili na dlouhých cestách na sankírtanu. Měli ho rádi také proto, že měl smysl pro humor. Džambhaván vzpomíná, jak ho jednou Džajánanda vzbudil uprostřed noci: „Vstávej,” řekl Džajánanda, „mám pro tebe požehnání,” a nacpal ospalému Džambhavánovi do pusy velkou samósu.

Nepřítel Džajánandy (stejně jako Mahárádže Judhišthira) se nikdy nenarodil.

 Každého dokonale zaměstnal

Džajánanda chtěl každého zaměstnat ve službě Kršnovi. Jednou napsal: „Když si představím, jak by to vypadalo, kdybych neměl společnost Šríly Prabhupády a oddaných, s hrůzou si uvědomuji, v jakém zlém snu bych se potácel. Kdybychom byli jen trochu víc odevzdanější v rozdávání milosti ostatním, mohli bychom zachránit před utrpením tolik lidí.”

Díky jeho nepředstíranému soucitu mu Kršna dal jedinečnou schopnost probudit v lidech zájem o oddanou službu ať už tak či onak. Kdykoliv přišel nějaký nový bhakta, Džajánanda mu dal pocit, že dělá něco velice důležitého. Byl starší, větší a silnější než ostatní, ale přesto pod ním všichni rádi pracovali. Nechával ostatní, aby věci udělali podle svého a nedělal rozruch kvůli detailům, pokud jejich práce měla praktické výsledky a neomezovala v činnosti druhé. Nový oddaný nebo starý - všichni se cítili spokojeně po každém dni práce s Džajánandou.

Zvláště to bylo vidět během Ratha-játry. Džajánanda zorganizoval skupinu cyniků, odpadlíků, nespolupráce schopných případů a neoddaných a společně stavěli vozy na Ratha-játru. Mnozí sice během přestávek odcházeli na cigáro, ale i tak je přiměl pracovat 10, 12 nebo i 14 hodin denně. Neustále chválil druhé a sám pracoval dvakrát víc než kdo jiný. Všechny tyto vlastnosti z něho učinily člověka, se kterým bylo potěšení něco dělat.

Navíc měl jakési osobní kouzlo, které na ostatní působilo tak, že mu chtěli stále pomáhat. Jednou se s Mahárádžem marně snažili naložit těžký mrazící box na náklaďák. Po cestě se k nim blížili dva opilci a Džajánanda řekl: „Dám jim příležitost, aby mohli udělat nějakou oddanou službu.” Jeho nadšení do služby bylo nakažlivé a tato situace nebyla výjimkou. Oba opilci přiložili ruku k dílu a za chvíli byly boxy naložené. Potom jim jako obvykle Džajánanda řekl: „Teď řekněte, Haré”` a „teď řekněte, Kršna`.” „Teď řekněte, Haré Kršna`.” „Haré Kršna.” „Džáj, Hariból, díky chlapíci. Sláva Šrílovi Prabhupádovi!”

 Džajánandova šetrnost

Džajánanda byl známý jako transcendentální lakomec. Nechtěl utratit ani korunu z Prabhupádových peněz. Sám neměl téměř nic, dokonce i když žil jako hospodář. Když byl na cestách a prodával vonné tyčinky, spal v autě nebo na lavičce a nebo u nějakého přítele, se kterým se právě seznámil. (Mnozí z těchto přátel, jako například Mahárádž a Džíva, se později stali oddanými.)

Džajánanda užíval svého osobního šarmu k tomu, aby všechno dostal se slevou a nebo úplně zadarmo. Nepotřeboval mnoho peněz, a přesto nakoupil téměř všechny květiny, dřevo, barvu, bhogu a všechno ostatní, co bylo každý rok potřeba na Ratha-játru. Jednou těsně před festivalem se do chrámu sjely stovky oddaných a bylo potřeba zajistit pro všechny prasádam. Džajánanda zašel za svým slavným přítelem - banánovým králem Louiem. Zpátky se vracel se čtyřmi náklaďáky plnými banánů a ananasů - vše zadarmo. Pak sehnal nějaké mléčné výrobky a oddaní mohli jíst banánů, ananasů a šlehačky co hrdlo ráčí.

Také tisk, reklamu a kopírování plakátů na Ratha-játru zajistil Džajánanda zdarma. Co nemohl dostat bez peněz, získal alespoň se slevou a když platil, šetřil každou minci. Na konci festivalu například Džajánanda pronajal náklaďák na odvoz všech věcí do chrámu. Oddaní byli vyčerpáni po týdnech těžké práce, ale on naléhal, aby šli všichni pomoci vykládat věci z auta, aby nemusel platit dalších 50 dolarů za další den pronájmu auta.

Ačkoliv byl starší oddaný a mohl mít, co chtěl, oblékal se do starých dhótí a pracovních šatů, které koupil za dolar u Armády spásy.

 Král Ratha-játry

Džajánanda byl po léta páteří Ratha-játry na západním pobřeží. Jeho zkušenosti z každé z nich jsou shrnuty v rozhovoru uveřejněném v časopise Back to Godhead. Džajánanda byl v pozadí všech příprav na každý festival. Sháněl jídlo, květiny, finance a materiál na stavbu vozů, dělal propagaci, obstarával povolení, organizoval vaření a rozdávání prasádam. Třebaže situace bývala často napjatá a všechno vyšlo jen tak tak, Džajánanda dokázal každý rok splnit své plány. Po festivalu přinesl každému, kdo mu nějak pomohl, velký dort nebo koláč. Díky tomu se oddaní v Bay Area dodnes těší neobvykle harmonickým vztahům s místními úřady.

Pár týdnů před festivalem spával Džajánanda na staveništi, kde oddaní montovali vozy na Ratha-játru. Každé ráno vstával ve čtyři, i když to znamenalo, že spal jen tři hodiny nebo i méně. Na malém plynovém vařiči připravoval fantastické prasádam, a tak udržoval nadšení svých lidí. Všechna jídla pečlivě obětoval a byla tak plná bhakti, že se oddaní z chrámu pokaždé připlížili, jen aby nějaké dostali.

Džajánanda považoval svou poslední Ratha-játru v roce 1976 v New Yorku za „nejzdařilejší”. Celou událost popisoval v dopise Kéšavovi následovně: „Měl jsem štěstí a mohl jsem pracovat na newyorské Ratha-játře. Byla to úžasná příležitost. Přijel Prabhupáda, v Manhattanu bylo konečně prvotřídní středisko a Tóšan dostal povolení na průjezd pátou Avenue. Byl tu také Džambhaván a další dva chlapci s námi tvrdě pracovali. Modlil jsem se, abychom ty vozy nějak včas dokončili a díky Kršnově požehnání se nám to podařilo. Některým věcem, které se přihodily, bys asi nevěřil. V sobotu, den před festivalem, jsme asi v 5 nebo v 6 hodin nandávali Balarámův dóm a najednou se přihnal silný vítr a celá konstrukce spadla. Rámy byly prohnuté, tyče překroucené. Nevěděl jsem, jak bychom to mohli dát do pořádku. Zbývalo ještě spousty práce na dalších dvou vozech. Ale dva oddaní, kteří se v tom vyznali, slíbili, že to do rána dají nějak dohromady. Ti chlapci pracovali celou noc a s Kršnovou milostí všechny tři vozy ráno stály na rohu Páté avenue a 59. ulice.

Žádné jiné město se pro Ratha-játru nehodí tak jako New York. Festival byl úžasný a v parku jsme měli celou scénu. Dokonce když už všechno skončilo a my jsme táhli vozy zpátky, lidé vycházeli ze svých bytů a barů a zpívali Haré Kršna. Mám pocit, že to byla dokonalost mého života.”

 Džajánandův vztah ke Šrílovi Prabhupádovi

Džajánanda říkal o Šrílovi Prabhupádovi: „Věděl jsem, že mě nechce podvést, a tak jsem pro něj chtěl něco udělat.” Při jednání s Prabhupádou zachovával svůj obvyklý „nízký profil”. Když Prabhupáda přijel do San Francisca, Džajánanda byl většinou pryč a pracoval na nějakém projektu. Karandhar jejich vzájemný vztah popisoval jako „velice ekonomický” nebo jako „vztah dvou starých přátel”. Džajánanda nechodil za Prabhupádou na dlouhé porady, i když to všichni ostatní vedoucí dělali.

Šríla Prabhupáda o Džajánandovi věděl a nechával si ho zavolat, když přijel do chrámu. Někdy musel žádat několikrát, a když Džajánandu nakonec našli, začal se zdráhat: „Ne. Já za ním nemůžu jít. Jsem příliš špinavý. Jsem příliš pokleslý.” Nechával ostatní ať jdou za Prabhupádou a sám pracoval i po festivalech. Džajánandův vztah ke Šrílovi Prabhupádovi se zakládal na službě. Služba Prabhupádovi byla Džajánandovým životem. Danavir se ho jednou zeptal: „Jak může člověk udělat duchovní pokrok?” Džajánanda odpověděl: „Nevím. Mám tolik práce, že nad tím ani nemám čas přemýšlet.”

Šríla Prabhupáda si vždy vážil jeho upřímné služby. V prosinci 1973 mu napsal: „Tvůj dopis mi udělal velkou radost. Stále na tebe myslím a modlím se ke Kršnovi, abys udělal další pokrok v oddané službě. Ano, pamatuji si na, staré časy` v San Franciscu. Kršna byl ke mně tak laskavý. Poslal mi tolik upřímných žáků, kteří mi pomohli šířit tohle hnutí podle přání mého guru mahárádže. Pokračuj v tom, co děláš v San Franciscu, dodržuj naše zásady a Kršnovou milostí si budeš stále více uvědomovat důležitost tohoto hnutí. Závisím na vás, na svých starších žácích. Pokračujte v tom, co jsem započal. Doufám, že tě můj dopis zastihne ve zdraví.”

Džajánandovo poslední setkání se Šrílou Prabhupádou bylo při Ratha-játře v New Yorku v roce 1976. Když Šríla Prabhupáda přiletěl na letiště, Džajánanda ho přijel odvézt. Prabhupáda seděl na zadním sedadle a zeptal se Tamála Kršny Gósvámího: „Kdo řídí?”

„Džajánanda,” odpověděl Tamál Kršna.

„Džajánandu znám,” řekl Prabhupáda, „dal mi 5000 dolarů na vytištění Bhagavad-gíty.”

 Džajánandova nebojácnost

Džajánanda byl nejen velký a silný tělesně, ale měl také pevnou víru v Kršnu. Nic ho nemohlo zviklat. Jednou, když hrál na mrdangu a vedl kírtan na sanfranciské obchodní třídě, se k nim začal přibližovat ohromný chlap. Měl asi dva metry a vážil určitě přes 100 kilo. Jeho hustá bradka a zanedbaný zevnějšek naznačovaly, že to byl nejspíš nějaký válečný veterán, žijící po barech ze své penze. Když se blížil k oddaným, zdejší kšatrijové, Kéšava dás a Guru Krpa dás, se připravovali k potyčce. To monstrum si to namířilo přímo k Džajánandovi a začalo hulákat: „Nechte toho zpívání!!” Džajánanda se mu podíval přímo do očí a řekl pevně: „Zpívej Haré Kršna! Jenom zpívej Haré Kršna!” Opilec se k údivu všech přítomných otočil a bez nějaké šarvátky odešel.

Největší ukázka Džajánandovy nebojácnosti přišla na konci jeho života. Dostal leukémii a rakovinu mízních žláz. Z nemocnice napsal: „Byl jsem venku a chodil jsem na kliniku a teď jsem znovu v intenzivní péči. Všechno je to pro mě vlastně požehnání, protože si uvědomuji, že smrt je na dosah. Vypadá to, že tyhle silné momenty potřebuji, aby mě pomohly udělat další pokrok. Po dobu, kdy jsem mohl být v chrámu, jsem si vážil všeho daleko více než před tím a to je pro mě velké požehnání.”

Dokonce i v posledních dnech svého života se nenechal ovlivnit strachem nebo sebelítostí. Když za ním přišli jeho staří známí a uviděli jeho vyzáblou postavu a chorobný zjev, jen stěží se mohli vyhnout řečem o jeho zdraví. Džajánanda však nejevil velký zájem o svůj zdravotní stav a rozhovorům na toto téma se vyhýbal. Místo toho plánoval, jak uspořádat Ratha-játru v Los Angeles. Seděl na trávě na svém invalidním vozíku a i když vypadal jako zosobněná smrt, nepřestal mluvit o Ratha-játře. Karandhar si vzpomíná, jak se na něj díval od svého stolu. Džajánanda tam seděl jako symbol vědomí Kršny a nebojácnosti před smrtí. Karandhar přemýšlel, proč nepociťuje nad Džajánandou žádnou zvláštní lítost. Pak začal chápat, že si je Džajánanda tak vědomý Kršny, že by spíše bylo divné, kdyby si ostatní nebyli vědomi Kršny v jeho přítomnosti. ratha de-han tara praptir, dhiras tatra na muhyati.

Džajánanda připravoval Ratha-játru v Los Angeles až do okamžiku, kdy byl tak slabý, že již více nemohl zvednout ani telefon a obvolat své staré známé a požádat o příspěvky. Vždy sehnal dost peněz a našel způsob, jak festival uspořádat. Organizátoři Ratha-játry přiznávají, že bez Džajánandovy přítomnosti by se Ratha-játra v Los Angeles asi nekonala. Dokázal, že oddanou službou může člověk transcendovat i strach ze smrti.

 Závěr

Džajánanda přiložil do svého posledního dopisu Šrílovi Prabhupádovi 5000 dolarů, které dostal na léčení. Džajánanda tolik chtěl sloužit Šrílovi Prabhupádovi, že se vzdal i touhy vrátit se do duchovního světa. „Až odejdu,” řekl krátce před smrtí, „chtěl bych se vrátit zpátky a sloužit Šrílovi Prabhupádovi v tomto světě.” Takové pocity mají nejpokročilejší oddaní, o kterých Bhaktivinód Thákur napsal:

 Kdo říká, že vaišnava umírá, se mýlí,
neboť v učení svém žije dále.
Vaišnava umírá, aby žil, a živý
šíří kolem svaté jméno stále.

Za povšimnutí stojí, že Džajánanda odešel z tohoto světa ještě v době, kdy byl Šríla Prabhupáda přítomen. Prabhupáda tak mohl nám všem potvrdit, že „každý by měl následovat Džajánandova příkladu”. Ti, kteří Džajánandu znali, jistě chtějí všem říci o jeho skromnosti a pokoře, nadšení do služby, přátelskosti a oddanosti Kršnovi a Šrílovi Prabhupádovi. Hluboce se klaníme všem oddaným, kteří chápou tyto vlastnosti a snaží se s námi o ně podělit. Hluboce se klaníme Jeho Božské Milosti Šrílovi Prabhupádovi a Šrímánovi Džajánandovi, který nás svým příkladem učil umění oddané služby.

Tento dopis napsal Šríla Prabhupáda Džajánandovi 5. května 1976:

 Můj drahý Džajánando,

 Prosím přijmi má požehnání.

Cítím od Tebe velké odloučení. V roce 1976 jsi ke mně přišel v San Franciscu. Řídil jsi můj vůz a zpíval jsi Haré Kršna. Byl jsi první, kdo mi dal nějaký příspěvek (5000$) na vytištění Bhagavad-gíty. Mimo to jsi pro Kršnu udělal mnoho cenné služby. Doufám, že jsi v okamžiku smrti vzpomínal na Kršnu a dostal ses tak do Kršnovy osobní společnosti. Jestliže ne - jestli jsi měl ještě nějaké stopy hmotných tužeb, pak jsi jistě přišel na nebeské planety, kde budeš žít s polobohy po tisíce let a užívat si bohatství hmotné existence. Odtud se můžeš povýšit do duchovního světa. I když se člověk nepovýší do duchovního světa, pak se po vypršení své doby vrátí z nebeského království zpátky na Zem a narodí se v rodině bráhmanů nebo jogínů nebo v nějaké zámožné rodině, kde má nejlepší příležitost znovu rozvíjet své vědomí Kršny. Jelikož jsi zpíval kírtan (Haré Kršna), jsem si jistý, že ses dostal přímo na Kršnalóku. Janma karma ca me divyam evam yo vetti tattvatah / tyaktva deham punar janma naiti mam eti so 'rjuna. „Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činů, když opouští své tělo, nezrodí se znovu v tomto hmotném světě, nýbrž dosáhne Mého věčného sídla, ó Ardžuno.” (Bhagavad-gítá 4.9) Kršna Ti prokázal velkou přízeň. Neudržoval již dále Tvé nemocné tělo a dal Ti vhodné místo pro Tvou službu. Mnohokrát Ti děkuji.

Tvůj věčný příznivec
A. Č. Bhaktivédanta Swami