|
V Mahábháratě,  Rámajáně
a dalších indických spisech se dočteme o šlechetných vladařích, udatných
válečnících ovládající mystické zbraně a o kavalírském kodexu vedení
válek. Například bitva na Kuruovském bitevním poli se odehrávala na
odlehlém místě, aby nezasáhla civilisty, bojovali mezi sebou jen bojovníci
stejného kalibru a po západu slunce boj utichl a všichni se odebrali
do tábora. Porušení těchto pravidel se považovalo za podlost a necivilizovanost
a pokud k tomu došlo, dotyčný ztratil tvář a svůj status i mezi
svými. Králové a princové měli své mistry bojových umění - své guruy
(učitele), kteří je zasvěcovali do tajů všemožných technik i mystických
zbraní. Občas je poslali provádět tvrdá odříkání například do Himalájí,
aby získali speciální zbraně od polobohů, především poloboha Šivy. Tolik
historie 5000 let stará. Právem se můžeme ptát, co se z toho všeho dochovalo
do dnešních dnů.
Indický původ bojových umění
Dnes k nám patrně nejznámější bojová umění přicházejí
z Číny, Japonska a přilehlých oblastí. Tam se však podle většiny historiků
dostala společně se šířením buddhismu právě z Indie. Mnich Bódhidharma
sem z Indie v 6. století přinesl buddhismus a bojová umění ho
následovala. Slyšel jsem jednu z verzí, podle které mnichy v jednom
buddhistickém táboře navštívil jiný mnich a shledal, že jejich tělesný
stav a zdatnost byly katastrofální. Začal je tedy učit prvky bojových
umění, které upravil pro zvýšení tělesné odolnosti. Výcvik tak plnil
dvě funkce - měl zlepšil jejich tělesnou zdatnost a učil je, jak klášter
bránit.
Dodnes se u asijských bojových umění tyto dva cíle operativně
prolínají. Když je právě v módě cvičení pro zdraví, řekne vám čínský
mistr, že vás naučí zdravotním cvikům a když je poptávka po učení bojových
technik, bude vás učit, jak bojovat. Může to znít sice dost vypočítavě
(a v některých případech tomu tak skutečně může být), ale jak si povíme
dále, nemusí to být až tak úplně od věci...
Původ a účel
Původ bojového umění můžeme hledat v Dhanur-védě neboli
vědě o válce a boji, kterou se tradičně učili vládci a kšatrijové. Slovo
kšatrija se skládá ze dvou slov: „kša” znamená
„utrpení” a „trájaté” znamená „ochraňovat”. Kšatrija je tedy ten, který
má ochraňovat své občany z ostatních tříd (obchodníky, zemědělce a kněží)
od bolesti a utrpení způsobených lupiči a bandity, případně vnějšími
nepřáteli. Nežijeme v Satja-juze a nežádoucí elementy se zákonitě
objeví. Na jejich potlačení je pak potřeba násilí. Síla krále a kšatrijů
měla odradit a co nejvíce eliminovat všechny tyto elementy ve společnosti.
Nenásilí je výsadou bráhmanů a umění boje je tedy legitimní prostředek
k udržení pořádku. Kvalifikovanost takového vladaře je samozřejmě klíčová.
Pokud svého postavení zneužívá, pak je i jeho používání násilí neoprávněné.
Tento problém se v průběhu času ukázal tak velký, že se v dnešní
době většina hinduistických skupin přiklání raději k bráhmanskému
nenásilí než k oprávněnému použití násilí, neboť nekvalifikovanost
všech tříd společnosti včetně dnešních „kšatrijů” je vlivem Kali-jugy
značná. Ale pokud se na to podíváme z idealisticko-historického hlediska
- jestliže byl král šlechetný a udatný a jeho ctižádostí bylo chránit
své poddané a třeba za ně i padnout v boji - tomuto principu asi nelze
nic vytknout. Možná namítnete, že Ghándí vyhrál válku s Brity nenásilím,
ale i to nemusí být až tak úplně pravda. Nechci mu v žádném případě
ubírat jeho zásluhy, ale skutečný důvod, proč Angličané nakonec odešli,
mohl být trochu odlišný. Zde bychom však mohli zabřednout do historických
polemik a tak se raději vraťme zpátky k Dhanur-védě. Jejím snad nejznámějším
učitelem byl Parašurám - inkarnace Krišny, Jehož příběh najdeme ve Šrímad-Bhágavatamu.
Od Něj se tomuto umění naučilo 21 žáků, kteří měli udržet mír v keralské
zemi, kterou Parašurám získal z oceánu...
Kalari, Kalarippajat
 „Kalari”
doslova znamená „aréna” a „Kalarippajat” znamená „cvičení bojového umění
uvnitř arény”. Jihoindický styl bojového umění Kalari je asi jedním
z mála, který se z původního bojového umění zachoval. Vzhledem
k tomu, že jeho praktikování bylo za britské koloniální vlády pod trestem
smrti zakázáno (A podívejme se, čeho se to Britové tak báli!), muselo
být poté znovuobnoveno; pravděpodobně prošlo také svým vývojem a od
původního stylu, který učil své žáky Parašurám, se zřejmě liší. Podle
některých zdrojů nese dokonce i některé prvky dalších asijských
umění, kterými bylo nejspíš zpětně ovlivněno. Jsou v něm patrné vlivy
jak hinduistických, tak i islámských i buddhistických bojových
i duchovních technik. Historikové udávají, že se tento styl vyvinul
mezi 9. a 12. stoletím, jiné studie tvrdí, že jeho počátek je již ve
4. století našeho letopočtu a existuje v dnešní podobě již alespoň 1500
let. Z deníků středověkých cestovatelů se dozvíme, že Kerala byla ve
14. až 16. století roztříštěna do mnoha malých feudálních knížectví,
která mezi sebou neustále bojovala a Kalari-aréna byla nedaleko
chrámu v každé vesnici.
I přes nejasnou historii je dodnes patrná souvislost
se systémem Dhanur-védy, ze které původně vychází. Kalari není ale jen
bojovým uměním. Má vztah i k hathja-józe vzhledem k tomu, že při tréninku
se tělo někdy natahuje do extrémních poloh, cvičí se soustředěnost na
jeden bod (ekagrata) a hojně se využívá dechu a ovládání energií
v těle (pránájama). Má spojitost i s ajur-védou (naukou
o dlouhověkosti a zdraví), neboť se případná zranění z tréninku a boje
léčí jejími metodami a jejích poznatků se používá i při boji.
Aréna
 Aréna
Kalari je vždy postavena od východu k západu asi 100 až 120 cm
pod úrovní země. Hlína z jejího středu je použita na vytvoření
valu kolem dokola. Je uzavřená a jen na východní straně má malý vchod.
Bývá 10, 13 nebo 19 metrů dlouhá a široká polovinu této vzdálenosti.
Případná střecha má patrně zastínit před prudkým jihoindickým sluncem
a možná chránit i před monzunovými dešti. Celá konstrukce také částečně
eliminuje velkou vlhkost vzduchu. Květina nebo rozsvícená lampa na nejvýše
umístěné platformě slouží jako terč ke cvičení očí. Aréna ale není jen
místem cvičení v boji. V jihozápadním rohu je oltář a hlavním Božstvem
bývá obvykle Šiva a jeho energie Šakti nebo Ganéš odstraňující překážky.
Jejich uctívání hraje velkou roli při vytváření charakterových vlastností
žáka. Kalari totiž není jen o boji a zabíjení, ale také to respektu
ke svému tělu, k protivníkovi, o umění ho znehybnit i vyléčit a o tom,
jak myslí ovládnout tělo - jak duchem ovládnout hmotu. 
Gurukkal - učitel
Cvičení může začít již ve věku osmi let, kdy je tělo
schopné odolávat jisté dávce fyzické a psychické zátěže. Výcvik má pod
dohledem „gurukkal”, učitel bojových umění. Škola v Kalari se tak může
stát součástí každodenního rozvrhu. Cvičení začíná tím, že si žák namaže
olej po celém těle, obleče si „kačču” neboli bederní roušku (ženy halenu
a kalhoty) a pokloní se v dandavátu gurukkalovi. Gurukkal stojí
v západní části Kalari a dává pokyny žákům, kteří jsou ve východní
části. Je zajímavé,  že
i cvičení se řídí podle světových stran, protože podle Ajur-védy by
příliš časté opakování některých cviků v určitém směru mohlo být nepříznivé.
Léčení
Gurukkal také plní funkci doktora a léčitele. Léčitelský
systém Kalari-čikitša vychází z Ajur-védy, ale liší se tím, že
gurukkal osobně napravuje své žáky a dává jim masáže z bylin a
olejů. Speciální masáže (ushičil) stimulují ohebnost svalů a
tělesnou cirkulaci a pomáhají žákům získat předpoklady pro další cvičení.
Provádí se jak rukama tak i nohama a její správné provádění vyžaduje
dobrou znalost těla a nervového systému. Také znalost 107 nebo 108 „marem”
neboli energetických bodů spadá do výbavy gurukkala. Marmy se používají
při léčení, při tréninku i při boji.
Výcvik
 Před
samotným cvičením se provádí pozdrav, jehož pohyby a cviky spojené se
soustředěním myšlenek představují boj s negativními myšlenkami, světskými
touhami a strachem ze smrti. Jeho součástí mohou být i modlitby
k Bohu o kuráž, o ochranu a o přečkání dalšího dne.
Fáze Meithari se skládá z různých cviků na protažení
(především noh), na udržení rovnováhy, nácviku pozic těla, skoků, ohebnosti
a rychlosti očí. Ty tvoří základní abecedu systému. V pokročilém stupni
Meithari se žák učí ovládání těla, aby mohl lépe porozumět proudění
energie v těle. 
Zbraně
Druhá fáze Kolthari zahrnuje cvičení s různými
zbraněmi: krátkými a dlouhými tyčemi, dýkami, meči, sekerami, palcáty,
kyji a kopím. Při dokonale zvládnutém cvičení těla a mysli se zbraň
stává prodlouženou částí těla. K tomu je však zapotřebí mnohaletého
tréninku. Snad jediná část výzbroje, která zůstala stejná po staletí
a neprodělala většího vývoje, je kruhový štít označený znaky a
erby. Kvalitní mistrovský kousek při zásahu vydává zvuk podobný zvonu.
Špatný zaduní jako pytel cementu.
Dech a mantry
Třetí fází je Ankathari neboli trénink souboje
se zbraněmi. Jen několik málo studentů dospěje do takového stádia, že
mohou přistoupit k učení dechových cvičení a pronášení manter, které
mohou přinést bojovníkovi „šestý smysl” či válečnickou intuici. Může
například vyrozumět, že se blíží útok, i když ho očima nevidí a podobné
věci. Mistr však učí tyto techniky pouze vybrané žáky (což známe i z Mahábháraty)
a zůstávají jedním z tajemství tohoto umění. Po završení výcviku se
žák může stát mistrem a pokračovat v tradici tím, že si otevře svoji
školu.
 Tanec
Některé prvky cvičení Kalari zaujaly některé tradiční
i moderní taneční školy, které je zařazují do svých výukových systémů.
Proto často najdete vedle sebe školy Kalari i výuku tradičních
indických tanců. V Indii dnes najdeme asi 75 škol Kalaril s 3000
žáky, kteří se učí Severní nebo Jižní styl Kalari.
Proč se tím vším zabývat?
Ve světě střelných, paprskových, biologických, psychologických
a kdovíjakých dalších zbraní, kde se většina bitev odehrává ve
světě médií, financí a bankovnictví, je tato otázka opravdu nasnadě.
Ale své místo v každodenním životě anebo duchovním životě může mít i
bojové
umění.
Třeba už jen proto, že někteří z nás mohou po letech
strávených v meditativně a či sedavě laděném prostředí shledat, že náš
zdravotní stav je v podobně katastrofálním stavu jako u zmíněných buddhistických
mnichů. Já osobně jsem se i kvůli tomu rozhodl zapátrat v této
oblasti a do svého života zařadit některá cvičení, podle sokolského
hesla „ve zdravém těle zdravý duch.”
Pro zvídavé by bylo jistě zajímavé vypátrat, co vlastně
všechno mistři bojových umění dokáží a jestli je i dnes možné se naučit
ovládat alespoň náznak nějaké té mystické síly či zbraně, o kterých
se můžeme dočíst ve Védách.
A pro bhakty, oddané, je dobré znát alespoň základy
bojové etiky, protože Krišna se ve Své Dváraka-líle jako král účastnil
mnohých politických a vojenských záležitostí. Je to prostředí, ve kterém
se odehrávaly Jeho kšatrijské zábavy s velkými oddanými jako byli Pánduovci
a praotec Bhíšma. Pokud se v něm nebudeme alespoň trochu orientovat,
uniknou nám i jemné nuance jejich vzájemných vztahů a blažených zábav.
Čerpáno z materiálů:
C.V. Govindankutty Nair Gurukkal,
C.VN. Kalari Fort, Thiruvananthapuram, Kerala
a www.kalarippayat.com,
Fotky poskytl Radha-raman dás.
Pokud se chcete dovědět více, na internetu najdete v
angličtině vcelku dost informací. Stačí zadat do některého vyhledávače
(např. www.google.com)
heslo kalarippayat a začít studovat...
větší obrázek
|
