Před vánoci jsem dostal knížku - „Tajné dějiny hudby - zvuk a ticho jako stav vědomí”. Napsal ji Vlastimil Marek (možná někdo z vás bude znát jeho koncerty na tibetské mísy). Podle mě je to zajímavá kniha a rozhodně stojí za přečtení. Vždy jsem cítil, že hudba má obrovský duchovní potenciál, a že prostřednictvím ní k nám může nějakým záhadným způsobem promlouvat Bůh, že dokáže léčit tělo a být potravou pro duši. V této knize jsem našel zajímavé informace o tomto tématu a některá zajímavá vysvětlení. Pokusím se tedy stručně napsat, co jsem se tam dověděl.

Gour Govinda Swami hraje na kartály

Nejprve trocha teorie

Lidský mozek se může nacházet ve čtyřech hladinách podle frekvence mozkových vln.

V běžném bdělém stavu se mozek nachází ve stavu beta (13 - 30 Hz). Tato hladina představuje pro organismus vysokou energetickou zátěž, vyšší hladiny beta charakterizují podrážděnost, stresové situace.

Hladina alfa (7 - 12 Hz) odpovídá stavu zklidnění těsně před usnutím, bývá spojen s produkcí tzv. endorfinů, přirozených opiátů. Setrvání ve stavu alfa posiluje imunitní systém a regeneruje všechny životní funkce.

Hladina theta (4 - 7 Hz) je stavem útlumu všech funkcí. Často dochází k uvolňování obrazových informací z podvědomí (vize, mystické stavy).

Při dosažení hladiny delta (0.5 - 3 Hz) dochází k naprostému útlumu všech funkcí, dále k úplné regeneraci organismu a hromaděni energetických rezerv. Je nutné podotknout, že současná „západní” medicína považuje stavy theta a delta za nebezpečné až patologické.

Rezonance zvuku a mozkových vln - FFR

Doktor Robert Monroe si roku 1975 nechal patentovat fenomén zvaný FFR (frequency following response). Zjistil totiž, že určité zvukové frekvence vyvolávají odpovídající reakci mozkových vln. Přišel na to při léčení svých pacientů, trpících psychickými poruchami a emočními potížemi. Použijeme-li dva nezávislé zvukové zdroje, např. ladičku o frekvenci 100 Hz a 107 Hz, produkují dohromady pulzující tón, jehož rychlost pulsace závisí na rozdílu frekvencí původních tónů (v našem případě je to 7 Hz). Při použití sluchátek je možno pustit do každého ucha jinou frekvenci a „akustický počítač” v našem mozku zpracuje jen rozdílové vlnění (binaurální rytmus). V současné době moderních počítačů pak není problém „přepočítat” relaxační hudbu (např. šumění příboje) a docílit tak při jejím poslechu k rezonanci mozkových vln na požadovanou hladinu. Domnívám se, že na tomto principu fungují tzv. „psychowalkmeny”. Přestože objev principu je nový, různé staré kultury ho využívají téměř od pradávna.

Příklady stimulace mozku hudbou (zvukem)

Asi nejvíce rozšířeným hudebním nástrojem je buben. Hraje-li více hráčů na jeden buben, dochází díky nepatrným rytmickým rozdílům k dosažení změněných stavů vědomí („tzv. šamanské vědomí”). Zvuk bubnu aktivuje mozek na frekvencích 4 - 7 Hz (podle EEG theta hladina).

Podobně fungují tzv. tibetské mísy. Při úderu na mísu je zvuk zpočátku chaotický, ale vzápětí se díky tvaru, materiálu a malým nepravidelnostem okrajů začne jakoby čistit sám od sebe. Mísy autora knihy pulzují frekvencí 4 - 7 Hz.

Tibetské činelky tingšá jsou vyráběny ručně a tudíž o maličko nestejně velké a nepravidelné. Při úderu o sebe vydávají pronikavý zvuk, který se ale u každého zvlášť nepatrné frekvenčně liší, rozdíl je 4 - 7 Hz.

K podobným efektům dochází při troubení na dlouhé skládací tibetské trumpety dung, (hraje se na ně v páru - hádejte proč?), na různé druhy píšťal (peruánské hliněné píšťaly) či chřestidel. A nemusíme hledat jen exotické příklady, v křesťanství jsou to třeba gregoriánské chóry.

Tajemství indické hudby

Jedna tajná indická nauka se jmenuje náda-jóga (jóga zvuku). Jogín se snaží proposlouchat přes různé zvuky svého těla až ke zvukům myšlení. Sanskrt, posvátný jazyk, prý také symbolizuje posvátná vibrace kosmu. Zvuk jednotlivých písmen sanskrtu se prý váže k jednotlivým částem těla, které pak je možno patřičným zvukem energetizovat podle prastaré metody anga-njása. Každá planeta má svůj zvuk - svou vibraci a tudíž i vliv na lidské tělo. Indové mají tak silné vnímání hudby, že dokonce své skladby rozlišují i podle období dne, kdy se mohou hrát. Nepřišlo by jim na mysl hrát či poslouchat večerní rágu ráno. Jenže lidské bytost není jen tělo, má duchovní podstatu. Tělo sytíme potravou a duše je sycena zvukovou vibrací.

Základem působení indické hudby jsou drone, rezonance, alap, pozitivní motivace a absence harmonie. Drone (z angličtiny, čti droun) v „naší” evropské hudbě zcela chybí. Je to nepřerušovaný základní zvuk skladby v základní tónině, který pomáhá posluchači vibračně se harmonizovat v dané frekvenci. K tomu je ovšem třeba, aby skladba měla dostatečnou délku trvání. To je v Indii splněno, neboť koncert klasické indické hudby trvá v zemi svého původu 4 - 5 hodin. (V délce skladeb vzniká problém při pokusech o vydaní těchto indických skladeb na „západě”, neboť hudební nosiče nemají dostatečnou délku.)

K naladění posluchačů slouží úvodní meditativní část hudební produkce - alap. Hráč se při něm snaží naladit publikum na tutéž rasu, rágou zprostředkovávanou emoci či náladu. Celé dlouhé minuty přehrává hráč tytéž tóny a melodické postupy, aby tělům a myslím posluchačů umožnil se vzájemně vyladit a sladit. (Mimochodem, sitár, indický strunný nástroj, má pohyblivé pražce, což umožňuje nástroj vyladit podle příslušné rágy na příslušnou denní nebo roční dobu.) Teprve když hráč cítí, že došlo k patřičnému vyladění publika, začne hrát ústřední melodii rágy a po chvíli se přidají i bubínky.

Nejdokonalejším nástrojem podle Indů je lidský hlas. Původní styl zpěvu, vycházející z recitace staroindických Véd, se nazývá dhrúpád. Je to velmi sofistikované a teprve dlouhodobou zkušeností nabyté umění pracovat s hlasem a melodií tak, aby došlo k předání určitých vjemů a hodnot. Při zpěvu nízkých nebo pomalých tónů dochází ke zklidňování tělesných i duševních procesů.

Typické indické hudební nástroje - sitár, vína, santur, sarangi - velmi důmyslně využívají rezonance. Hráč hraje melodii na několik hlavních strun, které rezonančně rozeznívají mnoho dalších strun, na které se většinou nehraje. Takto vzniklé tóny jsou velmi čisté. Když se takto rozezní více strun dochází k jemnému interferenčnímu ovlivňování a výsledný zvuk „pulzuje” v určité výsledné frekvenci (u indických nástrojů je to světe div se již několikráte zmíněných 7 Hz).

Hudební náměty jsou v Indii vždy zásadně pozitivní. Některé tónové postupy jsou Indy považovány za posvátné. (Uvědomme si častý rozdíl v námětech našich populárních skladbách).

Indické rituály, při kterých se snaží věřící oslavovat Boha (Višnua), např. půdža, byly vždy neoddělitelně spojeny s hudbou (bubnováním a zpěvem) a tancem. Zvláště lidovější styl zpěvu badžanů, kírtanů a manter dokáže navodit určitý stupeň transu, změněného stavu vědomí. Při zpěvu manter guru předzpěvuje krátké části mantry a celá vesnice píseň opakuje za stálého rytmického tleskání, bubnování na mridangy a hraní na činelky - kartály. Tempo se neustále zrychluje a po hodině je každý nabitý energií, optimismem a s ohledem na cíl svého uctívání se cítí také duchovně povznesený.

mridanga

Indové vždy považovali hudbu za duchovní cestu a náda-brahma je zvuková reprezentace Boha.