HOME
SEARCH
MUSIC & MANTRAS
ON-LINE HOROSCOPE
DEITIES & TEMPLES
INDIA - HOLY PLACES
CONTACTS
GUEST BOOK
Our opinion:
Osobní výpovědi...
 
Jak jsem se stal oddaným
 
Džajagurudéva dás


Bylo nás tehdá na Silvestr asi osm. Seděli jsme kolem stolu, na kterém se válely láhve od vypitého vína, zahaleni v omamných výparech, třískali jsme na kytary a hlaholili „rock and roll” až se celá chalupa třásla. Když už nám došly hlasivky, pustili jsme rádio. „A nyní”, řekl hlasatel rádia Luxemburgu, „vám ohlašuji the top of the pops: nejnovější nahrávku Johna, George, Paula a Ringa - The Hare Krishna Temple”. Z rádia zazněly indické nástroje, jemně a melodicky, a poté něžný dívčí hlas začal zpívat: HARÉ KRŠNA, HARÉ KRŠNA, KRŠNA KRŠNA, HARÉ HARÉ, HARÉ RÁMA, HARÉ RÁMA, RÁMA RÁMA, HARÉ HARÉ. Znovu a znovu, stále stejná slova, opakovaná sborem. Rytmus se zrychloval, slova nabývala na intensitě. Konečně píseň skončila zvukem gongu. „To přeci nejsou Beatlesáci”, poznamenal trochu trpce přítel Alan a dodal: „co si ti vo...vé zase vymysleli. Já teda radši Rolling Stony...”. V podnapilém stavu jsem si tu melodii z rádia začal brnkat na kytaru. „Kluci”, řekl jsem, „ta melodie je jednoduchá, zkusme si to” a začal jsem krkolomně zpívat nejnovější hit Beatlesáků - Haré Kršna, Haré Kršna, Kršna Kršna, Haré Haré... Asi hodinu poté se celá chalupa naplnila naším řevem „Haré Kršna” až okna řinčela a z hor se nám ozývalo echo.

Byl jsem už ve Švýcarsku čtyři roky. Emigrace nebyla tak špatná, jak jsem si ji na začátku představoval. Přes vánoční prázdniny jsem si ve švýcarských Alpách trochu přivydělal, a tak jsem si už v osmnácti mohl koupit skůtr. (Který můj přítel Jaques později rozmlátil v zatáčce blízko horské chalupy). „Ty se máš!” říkal mi kamarád ze školy v Praze, když mne po čtyřech letech poprvé navštívil. „Asi má pravdu” pomyslel jsem si nahlas, sedajíc u stolu s pivem před panoramatem alpského ráje...

Autobusové nádraží v Chicagu. Je jedna hodina ráno a na lavičkách dřímají cestující. Je mi smutno, ačkoliv vysněná cesta do Ameriky začala poměrně dobře: autobusovou jízdenku po celé síti v USA mi zaplatil strýček v Americe (ano, něco takového vskutku existuje) a letenku Švýcarsko - USA a zpět jsem dostal za odměnu od otce, za to, že jsem vcelku úspěšně maturoval. Takže jsem si pouze musel vydělat na kapesné, vzít kytaru a batoh, jak se na zkušeného dobrodruha sluší a patří, a vydat se hledat „nový svět za velkou louží”.

Teď tu však sedím v přeplněné čekárně Čikágského autobusového nádraží a marně se snažím zapomenout na ztracenou kytaru a ukradené peníze. „Mám smůlu. Tahle země je plná zlodějů. Chci domů. Ale kde domov můj...?” Na druhém konci čekárny se procházeli dva holohlaví hoši v oranžových prostěradlech sem a tam. Měli ruku zastrčenou v pytlíčcích a stále něco drmolili. „Asi nějací mniši z Indie, ačkoliv nevypadají jako Indové”, uvažoval jsem a zvídavě zkoumal tyto exotické osobnosti, které byly vítaným kontrastem oproti nudné atmosféře přeplněné čekárny. „Ti se mají” řekl jsem si. „Nic nepotřebují, pořád se jen modlí, peníze jim nikdo neukradne a navíc nemají kytaru, která se jim může ztratit.”

Tu kytaru jsem zase našel, ale zato jsem ztratil veškeré iluze o krásné Americe (ačkoliv země je vskutku překrásná!). Pro mne je Amerika jen obrovská lidská džungle. Všude čiší nebezpečí, že tě někdo okrade, stálá nevůle mezi bělochy a černochy, mezi chudými a bohatými. Opravdu: Amerika mne zklamala. Při poslední procházce večerním New Yorkem mne náhle z ponuřelého dumání vytrhla melodie, kterou jsem už někde slyšel: na rohu ulice stojí holohlaví mniši v oranžových a bílých prostěradlech a děvčata v pestrých „sárí”. Běloši, černoši, ba i číňané stojí vedle sebe a hrají na měděné činelky a na podlouhlé bubny, které mají zavěšené kolem krku. „HARÉ KRŠNA, HARÉ KRŠNA, KRŠNA KRŠNA, HARÉ HARÉ!!!” „Alespoň tito lidé se shodli”, řekl jsem si a začal tleskat do rytmu. Houf zvědavců se zvětšil, ale já musel jít. Nechtěl jsem propásnout letadlo.

Vyučování na universitě mě už dávno přestalo bavit. Při přednáškách jsem si pod stolem četl knížku „Kršna”, kterou jsem tehdá koupil v New Yorku. Kršna a Jeho oddaní, neboli bhaktové, byli mnohem zajímavější než učitelé, kteří mne i sebe nudili stále stejnou hatmatilkou a pedantismem hodným politické zvěřiny minulých staletí. Raději jsem studoval „Šrí Íšópanišadu”, ve které jsem nalezl dostatek potravy pro svůj hladový mozek. K vánocům jsem si pak dopřál v místním chrámu Bhagavadgítu - taková, jaká je. Učení Bhagavadgíty v podání Jeho Božské Milosti A.Č. Bhaktivédanty Swamiho Prabhupády mne natolik nadchlo, že jsem vážně začal uvažovat o tom stát se též bhaktou.

Avšak mé špatné zvyky a návyky ze mne nedělaly příliš dobrého kandidáta na svatost zasvěcence v posvátném rouchu bhakti. Naopak: byl jsem pevně zajat v iluzích tělesné identifikace, které mi zabraňovaly vstoupit do duchovních řádů. Začal jsem intenzívně meditovat mantru Haré Kršna, na kterou jsem si už zvykl před několika lety. A hle: iluze, jako mlha vlivem slunce, se víc a víc ztrácela. Začínal jsem si být vskutku vědom Kršny, vědom si skutečnosti, že pomíjivé tělo není má opravdová identita. Časem se mi materialismus zhnusil do takové míry, že má touha stát se bhaktou nabyla zcela konkrétní formy.

Po dlouhém váhání a hluboké modlitbě jsem se onoho osudného dne rozhodl oholit si hlavu, ošatit se jednoduchým oranžovým dhóti a vstoupit do duchovního řádu brahmacarya neboli celibátu. Poté jsem začal kázat jako ostatní Haré Kršna mniši ve městech a vesnicích. Prodej transcendentálních knížek mne tak zaujal, kázání a veřejné zpívání mne natolik naplnily duchovním štěstím, že jsem skoro zapomněl, že jsem vlastně jen ztroskotanec. Ano. Ztroskotal jsem na lodi zvané chtíč a vlny času a osudu mne vyplavily na rajský ostrov oddané služ-by Kršnovi. I když jsem možná jen ztroskotanec, připadám si jako zachráněný.

 


Published:
1991
 
How did you like this article?
from 0 (min.) to 10 (max.)
How many readers expressed it: 17




The Hare Krishna inspiration
© 2001-2010