HOME
SEARCH
MUSIC & MANTRAS
ON-LINE HOROSCOPE
DEITIES & TEMPLES
INDIA - HOLY PLACES
CONTACTS
GUEST BOOK
 
Gurukula jako zkouška
 
Martin Fárek


článek pro časopis Dingir, 2000

Proč chtěli členové hnutí Haré Kršna vlastní školu? Tříleté úsilí skončilo nakonec nezdarem celého projektu. Z jakých důvodů? Jak vypadala výuka v gurukule? V neposlední řadě je příběh Gurukuly Kršnův dvůr svědectvím o reakci českého prostředí na exotické menšinové náboženství.

O hnutí Haré Kršna (Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny - ISKCON) se už v Dingiru objevilo několik článků. Přesto neuškodí připomenout, že ISKCON představuje jednu z větví čaitanjovského* višnuismu, významné indické tradice bhakti (cesty lásky a oddanosti osobnímu Bohu).

Hnutí v zahraničí už od počátku sedmdesátých let zakládalo vlastní školy, ovšem v průběhu doby se ukázalo, že některé z nich byly velmi problematické. I s ohledem na zahraniční zkušenosti začal od léta 1994 na ekologické farmě Kršnův dvůr u Benešova projekt školy pro několik dětí. Vedení komunity i rodiče byli vedeni přáním zakladatele ISKCONu Bhaktivédánty Svámího Prabhupády, který považoval současné západní vzdělání za nedostatečné zejména v duchovní a etické oblasti.

Děti podle Čaitanji

Pokusme se podívat na samotného člověka a jeho vztah ke světu očima čaitanjovského učení. Především se v něm zdůrazňuje, že člověk zde na zemi je vlastně duší, jiskrou života, a tělo je jeho dočasným příbytkem. Dále učí o vztahu nesmrtelné duše k osobnímu Bohu, Kršnovi. Adept čaitanjovské bhakti k realizaci své skutečné duchovní identity používá zejména polohlasnou meditaci manter a zpěv.

Z učení také vyplývá praktická etika, která vyžaduje poctivost a pravdivost, cení si skromnosti a odříkavosti, zdůrazňuje vyhýbání se zbytečnému násilí a naopak vede k soucitu s ostatními a pomoci jim. Při tomto pohledu na svět čaitanjovci nezbytně musí považovat běžné západní školství za nepostačující.

Naše školství nepochybně poskytuje dětem množství informací v různých vědních oborech, dává jim nezbytnou jazykovou přípravu a také některé dovednosti. Prostor pro mravní a etickou výchovu je však velmi malý. Když připočteme důraz na individualismus a soutěživost se zřejmým směřováním žáků především k materiálnímu úspěchu, asi lépe pochopíme, že přesvědčený čaitanjovec chce pro své děti jiné vzdělání.

Projekt gurukuly (slovo doslova znamená ,,místo, kde je přítomen duchovní učitel") na Kršnově dvoře sliboval rodičům kromě vlastní náboženské výuky i další výhody. Především to byl malý počet dětí v poměru k učitelům, slovní hodnocení, výuka v druhém plánu a také zapojení do života komunity na ekologické farmě.

Den v gurukule

Děti vstávaly společně s rodiči k prvním bohoslužbám celé komunity na půl pátou ráno. Samozřejmě úměrně tomu chodily brzy spát a ranních bohoslužeb se účastnily jen tehdy, pokud byly dost odpočaté. Ranní ,,družina" gurukuly začínala po páté hodině, kdy se dospělí věnovali své meditaci manter. V ranním vyučovacím bloku se střídaly zpívání, hra na tradiční nástroje a výuka veršů z Bhagavadgíty (základního višnuistického textu) s kreslením, divadelními scénkami a hrami. Děti také dostaly svačinu. V sedm obvykle následoval opět chrámový program celé komunity se zpíváním a přednáškou. Další vyučování začínalo v devět hodin, po snídani. Na řadu přišly matematika, čtení, psaní a další předměty. Konec byl v jednu hodinu, poté šly děti i s učitelkou do přírody hrát hry nebo jen na procházku. Ve čtrnáct hodin býval společný oběd, kterým výuka končila.

Projekt Gurukuly Kršnův dvůr byl veden Agnetou Kempe (čaitanjovským jménem Alarkou déví dásí), absolventkou filozofie ve švédské Uppsale. Paní Kempe působila v letech 1979 až 1990 jako učitelka a ředitelka gurukuly ve Švédsku. Spoluvedoucím, autorem projektu a učitelem byl Martin Fárek a učitelkou Irena Hercíková. Gurukula se hlásila k projektu Obecné školy ministerstva školství a podle tohoto projektu byly upravovány vlastní materiály včetně učebnic, které vytvářela ředitelka s učitelkou ve spolupráci s rodiči a dalšími přáteli.

Hlavním konceptem školy byla výuka ve třech rovinách, inspirovaná myšlenkami Komenského. Základní rovinou a cílem výuky byla teologie hnutí, spjatá s rozvojem abstraktního filozofického myšlení na jedné straně, a s čaitanjovskou praxí (zpívání, recitace manter atd.) na straně druhé. Na této bázi stály další dvě roviny: výuka čaitanjovské etiky a morálky a rovina znalostí a dovedností běžných v sekulárních školách (čtení, psaní, počítání, základní poznatky o světě a lidech, v tělocviku navíc jógová cvičení).

Několikrát odmítnuti

Gurukula začala s přípravným ročníkem v počtu tří dětí ve školním roce 1994/95. V té době probíhala také příprava projektu a materiálů, hledání inspirace a zkušeností ve stávajících soukromých školách a také konzultšce s odborníky, např. PhDr. Karlem Rýdlem, CSc., tehdy působícím na katedře pedagogiky FFUK.

Žádost o zařazení Gurukuly Kršnův dvůr do sítě škol a školských zařízení byla zamítnuta s poukazem na malý počet dětí (toho času čtyři). Novelizovaný zákon sice tehdy požadoval minimálně třináct dětí na třídu, zároveň však umožňoval ve zvláštních případech udělení výjimky. Gurukule však ministr školství potřebnou výjimku neudělil ani v roce 1995, ani v roce následujícím.

Projekt gurukuly přitom získal podporu odboru základních škol samotného Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, který se vyslovil pro udělení výjimky z počtu dětí, stejně jako podporu Školského úřadu a pedagogicko-psychologické poradny v Benešově, benešovského starosty, obecního zastupitelstva obce Chotýšany (do jejíhož katastrálního území Kršnův dvůr spadá) a také odborníků v oblasti vzdělávání a výchovy (kromě již zmiňovaného dr. Rýdla např. prof. Jiřího Dunovského). Ostatně bez odkladu povinné školní docházky, poskytnutého kršnodvorským dětem pedagogicko-psychologickou poradnou v Benešově by těžko gurukula mohla své děti v letech 95 až 97 učit.

Na straně tehdejšího ministra školství Ivana Pilipa se kromě malého počtu dětí objevil následující argument: ,,Vaše iniciativa, jakkoliv dobře míněná, je svým charakterem velmi blízká modelu 'home-schooling' - vzdělávání v domácnosti, který je v rozporu s principem povinné školní docházky."1 Dále pan ministr vyslovil obavu, že děti by neměli na farmě dostatečný kontakt s okolním světem.

Tento argument byl do určité míry opodstatněný. Kršnův dvůr skutečně leží několik kilometrů od vesnice Chotýšany, takže děti z farmy s okolními dětmi nemohly být v každodenním styku. Gurukula však začala rozvíjet slibné kontakty s chotýšanskou malotřídkou. Její děti farmu několikrát navštívily a na oplátku děti z Kršnova dvora několikrát byly v chotýšanské škole. Děti navíc měly kontakt s rodinami přijíždějících hostů (v tehdejší době dva tisíce hostů ročně).

Ministr Pilip ve své argumentaci zcela opomíjel základní právo rodičů zvolit druh vzdělání pro své děti a rovněž právo na svobodu náboženství, která se projevuje i vyučováním (viz Všeobecná deklarace lidských práv, čl. 26.3 a čl. 18). V neformálním hovoru tehdejší ministrův poradce dr. Krátký augumentoval proti Kršnovým oddaným, že ,,zavrhli své původní vyznání". O malém počtu dětí v tomto rozhovoru nepadlo ani slovo, takže se lze domnívat, že skrytým důvodem mohla být obava z konkurence minoritního náboženství. K tomuto způsobu argumentace je navíc třeba zdůraznit, že většina tehdejších členů českého hnutí Hare Kršna byla před svou konverzí bez vyznání.

Ze strany vedení ministerstva školství zazněla také obava z precedentu, který by gurukula představovala pro jiná ,,nová náboženská hnutí". Zřejmě se zde mísily osobní konfesní zájmy vedení ministerstva školství s tehdejším unifikačním trendem ve školské politice.

Na jaře 1997 nabídl ředitel chotýšanské malotřídky výtečné řešení: kršnodvorská gurukula se mohla stát odloučeným pracovištěm a součástí školy v Chotýšanech. K tomuto kroku stačil souhlas Školského úřadu v Benešově. Vedení Školského úřadu - pánové Hřebíček a Labaj - projekt gurukuly podporovali, takže situace vypadala nadějně. V tu chvíli se však ukázala hlavní slabost celého projektu: nezralost samotné komunity Kršnova dvora.

Proč gurukula Kršnův dvůr neuspěla?

Viděli bychom hned několik příčin, které způsobily v roce 1997 krizi na Kršnově dvoře a vedly k odchodu mnoha lidí z komunity, včetně rodičů s dětmi, ředitelky a učitelky. Nezralost komunity se projevovala v určité naivitě, se kterou jsme přehlíželi fakt, že samotné nadšení vše nevyřeší. S tím úzce souvisí ne zcela ujasněná očekávání jednotlivých členů, včetně rodičů a učitelů. Chyběla společná vize do budoucna, která by byla dílem všech členů Kršnova dvora. Navíc mnoho členů jako mladí studenti či studentky v celibátu ještě příliš neuvažovalo o své budoucnosti. Ekonomika farmy také nebyla dotažena do konce, v případě gurukuly bylo sice dost darů od příznivců, nicméně se učitelé vzdali odpovědnosti za vlastní financování (souvisí to s formálním postavením obou učitelů jako studentů v celibátu) a spoléhali na vedení komunity. Nakonec morální selhání vedoucího farmy a jeho následný odchod otřásl důvěrou členů komunity a přispěl k odchodu dvou třetin členů z komunity. Za této situace gurukula přestala existovat.

K čemu byl celý projekt dobrý

Pokud bychom chtěli hodnotit výsledky pokusu hnutí Haré Kršna o náboženskou školu, měli bychom vzít nejprve v potaz gurukulské děti. Podle osobních svědectví rodičů žáci gurukuly zvládli vyrovnávací přípravu a přechod do běžné školy a prospívají s nadprůměrnými výsledky. Problém byl s přechodem na psací písmo, protože v gurukule se děti učily psát nejprve tiskacím (smyslem bylo pomoci pěknému vzhledu písma a teprve po fixování důležitých tvarů přejít na psací). K důkladnějšímu zhodnocení by bylo třeba více, než mohou poskytnout jen krátké rozhovory s rodiči.

V letech 1995 až 1996 vzbudilo úsilí o uznání gurukuly i zájem médií a snad alespoň upozornilo na existenci minoritních neobvyklých náboženství a přispělo tak k zamyšlení spoluobčanů nad různými pohledy na svět a životními styly, které z nich vyplývají. Ostatně přízeň většiny nižších stupňů úřadů ve školském systému, představitelů obcí v okolí Kršnova dvora, celebrit na poli vzdělání i dalších lidí, kteří písemně vyjadřovali Ministerstvu školství svou podporu gurukuly, svědčí o otevřenosti a toleranci mnoha českých lidí. Přestože jsme také naráželi na nepochopení a odsuzování špičkami ministerstva školství a některými novináři, celkově ,,případ gurukula" ukázal spíše dobré stránky našich rodáků. Ostatně v současném školském systému by gurukula existovat mohla jako forma domácího vyučování.

Nabízenou pomoc pana Kočího, ředitele chotýšanské malotřídky, jsme nemohli využít kvůli vlastní nezralosti. V tom bych viděl hlavní poučení našeho úsilí: pokud se opravdu snažíme, nějaká cesta se vždy najde. Ale my musíme být vnitřně pevní a zralí. V roce 1997 jsme evidentně na vlastní školu zralí nebyli. Otázkou zůstává, kdy čeští čaitanjovci dokážou vyřešit své vnitřní konflikty, dozrát a dospět do stádia opravdové komunity, založené na vzájemné podpoře, úctě a skutečném přátelství. Potom se třeba objeví i nová gurukula.

Poznámka
1 Dopis ministra Ivana Pilipa kršnodvorským rodičům ze 14. května 1996

 


Published:
2000
 
How did you like this article?
from 0 (min.) to 10 (max.)
How many readers expressed it: 9




The Hare Krishna inspiration
© 2001-2010