NOVINKY
ARCHIV ČLÁNKŮ
ON-LINE HOROSKOP
FOTKY
BOŽSTVA A CHRÁMY
INDIE-svatá místa
RECEPTY 
ČASTÉ OTÁZKY
INZERCE a SEZNAMKA
KE STAŽENÍ
KNIHY A PŘEKLADY
HUDBA A MANTRY
ODKAZY
KNIHA HOSTŮ
KONTAKTY A LIDI
Náš názor:
Fakta zajímavě podána - člověku otevřou úplně jiný pohled na svět kolem.
 
Origins Magazine
 
Sadapúta dás


U vzniku Bhaktivédantova institutu (BI) stál A. Č. Bhaktivédanta Swami Prabhupáda, zakladatel-áčárja Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny (ISKCON), který přinesl vaišnavskou filozofii na Západ a zpřístupnil ji celému světu ve svých knihách. Tyto knihy odhalují úžasnou pokladnici poznání, kterou představují védská písma, nejobsáhlejší a nejpodrobnější zjevená písma na Zemi. Šríla Prabhupáda věděl, že problémy současného světa zmítaného všeobecnou krizí může vyřešit pouze duchovní poznání, dokonale předložené ve védských písmech.

Chtěl proto, aby v rámci ISKCONu vznikl vědecký institut, který by se zabýval studiem védských písem a předkládal své poznatky světové veřejnosti. Aby k tomu mohlo dojít, je třeba připravit podmínky. Cílem vědců v Bhaktivédantově institutu je oponovat materialistickým vědcům, odhalit je jako spekulanty a vyvrátit široce propagovaný materialisticko-ateistický světový názor (především to, že život pochází z hmoty) moderními vědeckými metodami. Lidé v současné době nejenže nepřijímají autoritu zjevených písem (šáster), ale naopak nekriticky věří všemu, co jim věda předloží k věření. Je tedy třeba je přesvědčit o tom, že písma hovoří pravdu.

Naše základní argumenty zní, že život není hmotný a Bůh existuje. Řád v člověku, v přírodě a vesmíru musí pocházet od vyšší inteligence. Abychom se dozvěděli pravdu, je třeba se obrátit na tuto inteligenci, Boha. V hmotné vědě vždy nalezneme velké množství důkazů pro nějaké tvrzení a stejně velké množství proti němu - tímto způsobem se nikdy nedobereme konce. Proto potřebujeme skutečné poznání. Skutečné poznání vede k odevzdání se Bohu, Kršnovi: využití všeho ve službě Jemu. Vzdělání je třeba využít k poražení ateistických teorií. Nevyužít je znamená s nimi souhlasit.  Naším cílem je dokázat, že vesmír má svého Tvůrce, že tělo není pouhý shluk hmotných prvků, že vědomí je nehmotné, [AA] že existuje duše a předložit základní myšlenky Bhagavad-gíty moderním jazykem.

Současná věda

Základem všech moderních vědeckých teorií je matematické modelování. Fyzika byla první vědou, která se vyvinula na základě matematiky. Tento trend začal v době Galileiho a Newton jej rozvinul ve velkém měřítku (tzv. newtonovská mechanika). Za jeho éry také vznikl materialistický světový názor. Po Newtonovi se matematika stala základním, výchozím bodem vědeckého myšlení, jež požaduje, aby bylo vše vysvětleno na jejím základě. V biologii je to však velmi obtížné, protože se v ní pracuje s velmi složitými systémy. Biologie tedy měla dlouho jen popisný charakter. Potom ale vyvstala snaha ji více „zmatematičtit” - na základě představy, že za vším je mechanický systém, který lze vysvětlit Newtonovými zákony.

Dnes například existuje odvětví fyziky zvané chronomechanika, které tvrdí, že dokáže všechno vysvětlit v rámci svých pojmů. To se nazývá redukcionismus, teorie, že všechno lze vysvětlit na základě matematiky, fyziky a chemie. Hlavními příklady redukcionismu jsou Darwinova vývojová teorie a teorie Velkého třesku. Co se týče této zcela matematické teorie, chceme poukázat na některá její omezení. Je založena na Einsteinově obecné teorii relativity a na kvantové teorii. Existuje však jen jedna realita a proto je třeba jediné teorie, dokonale sjednocené. Obecná teorie relativity a kvantová teorie jsou však neslučitelné, jsou v příkrém rozporu. Teorie Velkého třesku tedy ještě neexistuje; existuje pouze naděje na její budoucí existenci.

Vědci tvrdí: „Udělali jsme velký pokrok a brzy dosáhneme konečného poznání. Vlastně jsme ho již dosáhli, ale časem bude ještě, konečnější`; není zde žádná hranice, vědecké poznání se neustále expanduje...” Einstein mimochodem kvantovou teorii nikdy nepřijal. Tezi o náhlých a náhodných změnách stavu (kvantových skocích) komentoval slovy: „Bůh nehraje v kostky.”

Védské pojetí vesmíru

Vesmír je stvořen Bohem. Země je středem relativně malé oblasti a různé planety jako Slunce, Měsíc atd. kolem ní obíhají. V určité vzdálenosti začíná vrstva sedmi obalů, která vesmír pokrývá. Takových vesmírů je v Oceánu příčin nekonečné množství.

V oblasti Středomoří, ve starověkých civilizacích Řeků, Římanů a dalších, existovalo téměř stejné pojetí (až na nekonečné vesmíry v Oceánu příčin). V pátém zpěvu Šrímad Bhágavatamu je popis vesmíru s mnoha jedinečnými rysy, jako je například vesmírná hora Méru (Suméru). Představy o této hoře existovaly ve velmi starých dobách v různých částech světa. Řekové ji například nazývali Olymp a umístili ji do Řecka, kde žili (a kde tedy muselo být vše). Popis Olympu se velmi shoduje s horou Méru: na vrcholku Olympu žijí bozi (Zeus atd.), na hoře Méru žijí různí polobozi. Stejnou představu mají Skandinávci. Existuje mapa vesmíru starých Norů, Vikingů. Zobrazuje centrální ostrov s mořem okolo, v jehož středu stojí velká hora. Na jejím vrcholku je Asgard, příbytek bohů - Thora aj. Toto pojetí vesmíru lze vystopovat v různých kulturách po celém světě.

Jiné starověké pojetí tvrdí, že Země je kulatá a planety kolem ní obíhají po různých oběžných drahách. Nachází se ve spise Súrja-siddhánta, s podrobnými matematickými vzorci pro výpočet okamžitých poloh planet (což zajímá hlavně astrology). Vztah mezi těmito dvěma pojetími je předmětem diskuse.

Naše snaha dokázat pravost védského pojetí znamená zvrácení celé historie vědy za posledních třista let. Podobá se návratu zpět do středověku. Lidé si budou myslet, že se jedná o nanejvýš nevědomé, zpátečnické a zcela zbytečné zavržení celého vědeckého pokroku, o návrat do doby, kdy lidé věřili, že planetami pohybují andělé (posledním učencem s tímto názorem byl Kepler). Je to ale názor Véd. Obvykle se o těchto věcech příliš nehovoří, ale chceme-li pro filozofii vědomí Kršny vybudovat pevnou pozici, je to nutné. Zatím máme několik bodů, ale na to, abychom se mohli pustit do sporu s vědci, potřebujeme mnohem pevnější základnu.

Kritizujeme například teorii Velkého třesku, k němuž došlo údajně před 16-20 miliardami let. Tato teorie zahrnuje pozorování velmi vzdálených objektů - kvasarů aj. (prý kolem 10 miliard světelných let). Tvrdíme, že takové vzdálenosti jsou spekulace. Další otázka může znít, zda i hvězdy jsou skutečně tak vzdálené. Nebo heliocentrická teorie. A lze jít ještě dál, k hoře Méru atd. Každým krokem tímto směrem se naše tvrzení stává z pohledu veřejnosti stále fantastičtějším. Je proto nutná mnohem pevnější prezentace. Není to však beznadějné. Diskutujeme zde (v časopise Origins) kvantovou teorii, která mj. tvrdí, že existují četné, pro nás neviditelné, paralelní vesmíry s různými minulostmi. Někteří vědci to v rámci kvantové teorie opravdu navrhují. Mluví o celých světech, které s námi koexistují, ale pro nás zůstávají neviditelné. S tím se pojí také myšlenka chybějící hmoty ve vesmíru: naše Galaxie představuje jen zlomek hmoty vesmíru. Obrovskou část této hmoty (asi 99 procent) však nejsme schopni vidět a zjistit žádným způsobem. V této souvislosti se uvažuje o neviditelné hmotě organizované v podobě planet, živých bytostí atd. Védská písma tuto skutečnost velmi podrobně popisují. Nemůžeme sice vidět horu Méru, Oceán mléka atd. a neznáme ani směr, kterým se dívat, ale tyto objekty existují, přestože je našimi smysly nemůžeme vnímat. V tomto případě tedy s empirickými metodami nevystačíme. Pomocí sestupného procesu, který je pro filozofii vědomí Kršny typický, se však s těmito skutečnostmi seznámit lze. Dále je možné zkoumat různé empirické záležitosti, které nezapadají do současných vědeckých teorií. Je jich mnoho.

Pojetí Boha

Podle moderních představ Bůh pouze udržuje hmotu, vesmír, a vše ve vesmíru se odehrává podle přírodních zákonů stvořených Bohem. To ve skutečnosti znamená potlačení náboženství přírodními zákony. Bůh prý nemůže odpovídat na modlitby, neboť by tak zasahoval do přírodních zákonů. Člověk prý navíc nemá s Bohem nic společného, protože je pouhým seskupením atomů. To je deismus („Bůh je pouze stvořitelem vesmíru”).

Podle Véd jsou zákony hmoty vytvořené Kršnou spíše vyjádřením stavu, kde může docházet k různým jevům. Liší se tedy od fyzikálních zákonů, kdy vše plyne nenáhodně od příčiny k důsledku: Kršna do nich může libovolně zasahovat. Vesmíry existují v Kršnovi a Kršna je zároveň přítomen v každém vesmíru, v každém atomu. To je skutečná všudypřítomnost. Brahma-sanhita (verš 35) říká, že každý bod je spojený se všemi ostatními body prostřednictvím Kršny. Jedná se o prostor s nekonečným počtem rozměrů.

Předpokládejme, že se můžeme natolik zmenšit, abychom mohli vstoupit do Kršny v atomu a dostat se tak do kteréhokoliv vesmíru. Něco podobného je popsáno v desátém (matka Jašódá vidí nekonečné vesmíry v Kršnových ústech) a dvanáctém (zážitek Márkandéji Ršiho) zpěvu Šrímad Bhágavatamu. Kršnu tedy nelze považovat za součást tří- nebo čtyřrozměrného prostoru, neboť tyto případy se tomu vymykají. Kršna má, na rozdíl od obyčejných živých bytostí, neomezenou smyslovou kapacitu - může být v každém bodu. Je všude zároveň a nelze Ho proto dělit na části. Je nepředstavitelný. Prostor se projevuje z Kršny, tvoří jej nekonečné množství rozměrů a pro různé živé bytosti je rozdělen podle kapacity jejich smyslů. Člověk je omezen na třírozměrný prostor, ale vyšší bytosti ne. Proto se mohou polobozi, jogíni atd. z našeho hlediska zjevovat a mizet. Z jejich hlediska jde o cestování. Jogín například vstoupí do řeky Gangy v Hardwaru a vynoří se v Alláhabadu, aby se zúčastnil festivalu Kumbha-mela. Neplave pod vodou se zadrženým dechem - pro něho jsou jednotlivá místa spojena jiným způsobem než pro nás.

Pomocí mystické síly zvané prápti-siddhi se může například dotknout rukou Měsíce nebo přinést čerstvé ovoce z Afghanistánu. Nárada Muni a jiné velké osobnosti jsou ještě mocnější než polobozi a mohou cestovat přímo na Vaikunthy, planety v duchovním nebi. Dhruva Mahárádž byl například přepraven duchovním letadlem přímo na Vaikunthu. Musel mít ale duchovní tělo.

V jednom prostoru se mohou nacházet různé oblasti existence. To je védské pojetí, ale podobnými myšlenkami se zaobírají i sami vědci. V chronomechanickém pojetí se vesmír neustále dělí na své vlastní kopie, které spolu neudržují další spojení. Podobá se to situaci, kdy malé dítě rozebírá hodinky a potom je zase skládá. Rozebrat lze však jen věci, které jsou na dosah. Není to však možné v případě, že jsou příliš vzdálené nebo příliš velké. Vědci jsou tedy omezeni středním dosahem. Šríla Prabhupáda vysvětlil, že všechny jejich výklady se odehrávají „uprostřed”: nemohou nalézt a vysvětlit počátek a konec. K tomu je třeba získat přístup k neomezeně malým a také k neomezeně velkým objektům. Existuje také rozměr času - musíme být schopni cestovat v čase nazpátek. Vědci se proto snaží své smysly zdokonalit prostřednictvím různých metod a přístrojů. Pro pozorování velkých objektů používají teleskopy a pro pozorování malých objektů zase mikroskopy. Aby poznali minulost, zkoumají skály a půdu datovacími metodami. Tyto metody jsou ale nedokonalé; čím dále v čase se chceme dostat, tím méně jsou užitečné. To, co je v dosahu, lze do určité míry ovládat. Jedná-li se ale o zjišťování konečné příčiny všeho, manipulace není možná.

Poznání Boha

Můžeme položit otázku: „Jak tedy poznat Boha?” Základním bodem naší filozofie je, že Boha nelze poznat prostřednictvím smyslů nebo mysli. Zůstáváme tak stále na světské úrovni. Pokud se však Kršnovi odevzdáme, může nám o Sobě povědět. Nemůžeme jít k Bohu, ale Bůh může (pokud chce) přijít k nám. Potěšíme-li Kršnu a On se rozhodne nám zjevit, může se nám představit pro nás pochopitelným způsobem. Nemůžeme Ho poznat plně, ale jen do určité míry; jsme omezení, zatímco On je neomezený. Předpokladem bhakti-jógy je, že Kršna se nám chce zjevit a udělá to, budeme-li ochotni spolupracovat - odevzdat se Mu. Že je to možné, si můžeme ověřit jedině tím, že to zkusíme. Jediná možnost je připustit existenci Boha - jak můžeme jinak doufat, že něco pochopíme? Jak si vědci ověří výsledky svého výzkumu? Naše poznání dále omezují tyto faktory:

- Možnosti vědy jsou omezené možnostmi individuálního vědce. Nejvyšší poznání dosažené jedním vědcem je stále (jeho) individuálním poznáním, není to kolektivní poznání mnoha vědců. Každý je ve svém individálním poznání omezenen tím, co je schopen pojmout během jednoho života.

Dejme tomu, že vědci po miliony let hromadili poznání a uložili je do jakéhosi superpočítače. Pouhým stisknutím tlačítka máme přístup ke kterékoliv jeho části. Stejně ale máme přístup jen k omezenénu množství poznání. Jak to? Omezení je dáno časem, který máme k dispozici ke studiu!

Existuje tedy hranice mentálního a smyslového poznání daná tělem. Poznání lze prohlubovat, ale ne donekonečna. Tento proces je tedy beznadějný. Existuje-li však Kršna, naděje zde existuje. Máme tedy dvě možnosti - „nic” a „možná něco.” Proč tedy nezvolit „možná něco”? Proč se tvrdohlavě držet „ničeho”?

- Sklon k dogmatismu. Je dán obtížností získat poznání pomocí smyslů. Přirozeným sklonem člověka je něčemu nebo v něco věřit, bez ohledu na to, co vidí. Je-li viděné v rozporu s vírou, myslí si: „To, co vidím není nějak v pořádku. Ale ať je to jak chce, nevěřím tomu.” Svou víru však nezmění. To je dogmatismus. Vědci ale z dogmatismu obviňují (částečně oprávněně) religionisty a staví se do pozice zachránců lidstva před náboženskými dogmaty. Jediné, co dělají, je však záměna dogmat. Fyzici mají například určitý teoretický obraz toho, co je v přírodě možné. Řekneme-li jim, že existují důkazy o tom, že si člověk pamatuje minulý život, odpoví: „Podle našeho obrazu světa to není možné. Fyzikálně k tomu nemůže dojít, a proto k tomu nikdy nedojde. Odmítáme se o tom bavit.”

Duše a vědomí

Proč ale nepoužít empirických metod, kterých používají sami vědci a dosáhli s jejich pomocí takového „pokroku”? Jejich prostřednictvím totiž můžeme získat mnohé důkazy, například o reinkarnaci. Co je reinkarnace? Její podstata spočívá v tom, že jakási „organizovaná bytost” s mentálními a pohybovými schopnostmi, pamětí atd., pro nás však zcela neviditelná, opouští umírající tělo a nějak se přemístí do jiného těla, které se má narodit.

Z toho vyplývá závěr, že existuje neviditelný svět, obývaný bytostmi s vyvinutým vnímáním. Tím okamžitě přijímáme jeden ze základních předpokladů (postulátů) náboženství. A dovedl nás k tomu empirismus.

Uvádíme zde případy tzv.  mimotělesných zážitků (out-of-body experience). Lidé se často probudili z komatu a uváděli, že v době, kdy byli (údajně) v bezvědomí, vnímali z různých pohledů dění kolem sebe. Podle lékařské vědy v té době mozek nepracuje (je to empirismus, ale přijměme tento vědecký poznatek). Pacient se však probudí a řekne: „Viděl jsem, co jste dělal, doktore, protože jsem se vznášel nad operačním stolem (ve své jemnohmotné podobě).” A prokáže se, že je to skutečně tak. To je empirický důkaz existence jemnohmotného těla. A když jej přijmete, znamená to, že na védském pojetí „něco je.”

Empirický důkaz a filozofie na něm založená jsou nedokonalé, neboť závisí na hmotné mysli a smyslech. Příliš se na ně nespoléháme, ale chce-li je někdo znát, má možnost se o nich dočíst v našem časopise.

K důkazům o reinkarnaci existují protidůkazy založené na existenci mimosmyslového vnímání (ESP, extra sensory perception), možnosti získání dotyčných informací o minulých životech z mysli konkrétní osoby. Otázkou je, proč se tyto schopnosti projevují jen v tomto případě a ne jindy a proč by se dotyčná osoba snažila číst myšlenky lidí, jen aby získala informace o jednom konkrétním člověku v minulosti. Toto vysvětlení tedy není příliš uspokojivé.

Vědomí nelze pochopit z hmotného hlediska. V současné době se ale šíří názor, že vědomí je jakýsi „software” zpracovávaný v mozku-počítači, což se projevuje přenosem informací, vykonáváním pokynů, nervovými impulsy atd. Ve skutečnosti ovšem naše vědomí nemá s nervovými impulsy nic společného. Je to něco, co přímo vnímáme - vnímání - a vjemy se popisují pomocí tvaru, barvy atd. Nevnímáme žádné nervové impulsy či něco podobného.

Termíny pro popisování činnosti mysli se ale obtížně slučují s fyzikálními pojmy. Například barva - lze mluvit o světle a jeho vlnové délce, ale nemá to nic společného s vnímáním určité barvy. Slepého člověka tak nepoučíme. Spolu s vnímáním existují pocity, city, touhy atd. Tyto termíny ovšem nelze zredukovat na fyzikální pojmy. Například hněv doprovázejí určité tělesné příznaky, které se ale od hněvu samotného liší. Když se člověk rozhněvá, příznaky se objeví. Hněv představuje pocit, něco uvnitř. Někteří filozofové si to uvědomují a snaží se tyto termíny sprovodit ze světa jakožto nesmyslné - smysl má podle nich jen to, co lze posat fyzikálními pojmy. Tvrdí, že v raných stadiích vývoje lidstva, když člověk postupně opouštěl džungle a savany, vyvinul určité způsoby uvažování o světě, kterých se postupně díky vědeckému pokroku zbavuje (např. že nemoc je způsobena nějakým zlým duchem). Pocity bychom tedy podle nich měli popisovat fyzikálními pojmy. Je to absurdní, protože termíny týkající se stavů vědomí mají konkrétní význam, který každý (kromě těchto filozofů) zná. Z toho plyne poučení, že filozofickým rozborem je možné nepochopit dokonce i to, co chápe každé malé dítě. To je požehnání filozofie.

Je-li tedy vědomí skutečné (jako že je), existuje v přírodě něco, co nelze pochopit prostřednictvím fyziky. Okamžitě se ale vynoří námitka, že celé pojetí vědomí je subjektivní, protože si jsme vědomi jen svého vlastního vědomí a nevíme nic o vědomí ostatních. Jak tedy můžeme vědět, že existuje? „Není to něco objektivně existujícího, protože to nemohu měřit, vážit atd. Mluvit o vědomí je proto nevědecké a měli bychom to všechno pustit z hlavy.”

Rozvedeme-li ale toto uvažování dále, dojdeme k závěru, že přímo nemůžeme vlastně vnímat nic, ani hmotu, neboť nám vše zprostředkovávají poznávací a činné orgány. To, že vědomí nelze vysvětlit hmotnými pojmy, uznal i Thomas Huxley, velký zastánce darwinismu. Uznal také, že činnost hmoty ovlivňuje stav našeho vědomí. Došel k závěru, že hmota i vědomí jsou skutečné a hmota může ovlivňovat vědomí. Kdyby ale vědomí mohlo ovlivňovat hmotu, znamenalo by to, že fyzikálně nedefinovatelná věc může ovlivňovat činnost fyzikálních objektů. Neplatily by tedy Newtonovy zákony, protože vědomí se vymyká jejich působení. Prohlásil tedy, že existuje pouze jednosměrné spojení: hmota ovlivňuje vědomí, ale vědomí ani v nejmenším neovlivňuje hmotu (!). Proč by to ale nebylo možné? Jde jen o to, dokázat to.

Nadduše

Šríla Prabhupáda uvádí, že člověk může pouhým pečlivým pozorováním a rozborem dojít k závěru, že je nefyzikální vědomou bytostí a že není vládcem hmotné energie. Hmotná energie řídí mnoho činností v přírodě a v našem těle bez našeho pochopení a zároveň existuje spojení mezi děním v přírodě a našimi touhami - můžeme pohybovat rukama atd. Je tedy zřejmé, že musí existovat nějaká řídící inteligence, která zajišťuje různé činnosti hmotné energie a naše životní potřeby - Nadduše (lokalizovaný aspekt Boha v srdci). Příkladem její činnosti je inspirace u vědců, umělců atd.: najednou se v mysli zjeví celé řešení problému (případ matematika Poincaré) nebo umělecké dílo (Mozart). Je to dáno karmou (kvalifikací) a touhou. Nadduše umožní to, co chceme, ať je to dobré nebo špatné. Následky svého rozhodnutí si neseme sami.

Descartes považoval mysl a hmotu za dvě zcela odlišné skutečnosti, které se obousměrně ovlivňují. Jejich spojení ale nedokázal popsat. Vědci nedokázali mysl definovat, a proto prohlásili, že neexistuje.

Pojetí hmoty ve védské filozofii se liší od představy materialistické vědy. Kršna je původní vědomá bytost a hmota představuje jednu z jeho závislých energií. Spojení mezi hmotou a vědomím zajišťuje Nadduše, která doprovází duši v srdci a ovládá hmotnou energii.  Duše sama je nečinná, ale touží, aby tělo jednalo určitým způsobem. Nadduše pak podle toho manipuluje hmotnou energií. Vedle hmotné mysli má duše ještě svoji vlastní mysl (myšlení, cítění, chtění), která se na rozdíl od hmotné mysli, která je částí falešné osobnosti, od duše nikdy neodděluje. Nadduše tedy tvoří spojovací článek mezi hrubými a jemnými složkami těla.

Vědci považují toto vysvětlení buď za primitivní nebo příliš neuvěřitelné. Ateisté totiž nechtějí připustit, že by Bůh mohl být tak mocný. Vědec Paul Davies uvažoval o tom, je-li Bůh v čase nebo mimo čas: je-li v čase, musí podléhat zničení a tedy hmotné energii a je-li mimo čas, nemůže prý být osoba, protože myšlení a činnosti osoby vyžadují čas. Jeho představa o existenci mimo čas však byla zcela mylná. I my říkáme, že je mimo čas: je transcendentální, tj. zná a plně ovládá minulost, přítomnost a budoucnost. Všechen prostor a čas je v Kršnovi (příklad: sklenice obsahuje vodu, ale je mimo ni), který má neomezený přístup do všech dimenzí času. Podle védských písem to dokáží i někteří mudrci jako například Nárada Muni, který vidí minulost, přítomnost i budoucnost.

Stejný problém jako Paul Davies mají i někteří májávádíni (zastánci neosobního pojetí Boha), kteří tvrdí, že Bůh je dokonale jednotný. Kdyby měl části, byl by relativní a nejednotný. Uvažují takto: snížení počtu částí vede k jednotě, k bodu. Ale kde je bod, existuje i prostor kolem něj, čili stále dualita. Eliminace okolí vede k „ničemu”, nule. To je májávádské pojetí „od Jednoty k Ničemu.”

Filozofie acintya-bhedábheda-tattva Pána Čaitanji říká, že Bůh je Jeden, ale zahrnuje Všechno. Vně a uvnitř všeho existuje dokonalá jednota. Zkusme si představit, jak neuvěřitelně velké vědomí to musí být, když zahrnuje všechno. To je všemohoucnost. Lidé s ateistickými sklony to ale nedokáží pochopit, je to na ně příliš velké sousto.

Je-li Kršna všemocný, je možné přijmout skutečnost, že Nadduše jedná jako spojovací článek mezi individuální (ne hmotnou) myslí duše a fyzickým tělem, které zahrnuje hmotnou mysl. To otvírá empirické možnosti. Vědci stále říkají, že náboženství je jen slepá víra, nic, co by se dalo dokázat, pouhé výroky písem, jimž buď věříme nebo ne. Nic však podle nich nelze ověřit. Můžeme se tedy pokusit tyto představy vyvrátit.

Pokud existuje spojení mezi duší a Nadduší, jsme Bohu velice blízko. Proč nemůžeme Nadduši vidět? Protože jsme příliš zahloubaní do dění v těle, o němž nás Nadduše informuje. V Upanišadách je příklad dvou ptáků na stromě: jeden je tak zaměstnaný pojídáním ovoce stromu, že si nevšímá ptáka sedícího vedle něho jako svědek. Mohl by ho ale spatřit, kdyby na chvíli přestal jíst. Celý proces jógy slouží k obnovení sice neustále existujícího, ale zapomenutého spojení mezi individuální duší a Nadduší. Abychom zjistili, jestli jóga funguje, je třeba ji vyzkoušet. Existují různé druhy jógy, z nichž je v tomto věku pro většinu lidí nejpraktičtější bhakti-jóga. Výhodou současného věku je, že se lze k Bohu dostat velice rychle, během jednoho krátkého lidského života. Zkusili jste to a nefungovalo to? Zřejmě jste něco neudělali správně (vědec řekne, že jste nedodrželi nutné podmínky). Dokud však neprovedete pokus, nemůžete dokázat, že daná metoda nefunguje. Riziko neúspěchu existuje vždy, ale tato metoda obstála ve zkoušce času. Vědci sami něco prohlásí za pravdu teprve po provedení velkého množství úspěšných pokusů: „Ničemu nevěříme, ale jen zvažujeme pravděpodobné možnosti pomocí pokusů.” Ve skutečnosti však svým teoriím věří. Dnes například věří teorii Velkého třesku, přestože je velice chatrná.

Cílem není přesvědčit zatvrzelé vědce, ale přijít s takovou prezentací, která snese všechny námitky a kritiku, a tak neztratit přístup ke studentům a lidem, kteří věří vědě a všemu, co od vědců slyší. Nejdříve je třeba odstranit mylná pojetí a překonat ateistické filozofie. Potom mohou lidé pochopit filozofii vědomí Kršny.

Evoluce

Od časů Newtona je hlavním cílem vědy popsat svět pomocí fyzikálních zákonů. Biologové se již dlouho snaží aplikovat tyto zákony také na vysvětlení života. Přesvědčení, že život je jen hmota, ale již nestačí. S vývojem kvantové mechaniky si někteří vědci (Schroedinger, Heisenberg, Van Neumann, Wigner a jiní) uvědomili, že pro pochopení hmoty je třeba vzít v úvahu i vědomí jako nefyzikální skutečnost.

Biochemik Horowitz z univerzity v Yale (U. S. A.) si povšiml zajímavého jevu. Biologové se snaží život zredukovat na hmotu a fyzikové zase redukují hmotu na vědomí. Psychologové, kteří by měli studovat vědomí, říkají, že vědomí lze pochopit z hlediska mozkových buněk, nervů atd. Biochemik, který tyto věci studuje, na to odpoví, že život lze pochopit z hlediska chemie. Chemik zase prohlásí, že chemii lze pochopit z hlediska fyziky. A fyzik tvrdí, že pochopit fyziku je možné z hlediska vědomí... Kruh se uzavřel. Je pravda, že takto uvažují jen někteří fyzici. Ostatní tyto úvahy zavrhují jako nesmysl. My říkáme, že vědomí lze pochopit z hlediska života, jako život samotný.

Stanley Miller provedl slavný pokus, který měl dokázat, že život pochází z hmoty. Ve velké nádobě smíchal čpavek, metan a vodní páru a po určitou dobu nechal směsí procházet elektrický proud. Vznikla jakási hnědá sloučenina, složená z tzv. aminokyselin. Je jich dvacet druhů a tvoří základní stavební jednotky bílkovin, velmi důležitých molekul v těle. Okamžitě se ozvaly hlasy, že život lze vytvořit pouhým náhodným smícháním molekul v zárodečné hmotě.

Vědci tvrdí, že před miliardami let údajně existovala zárodečná (neživá) hmota („polévka”), která prý zkondenzovala z původního zárodečného plynného mraku obklopujícího Slunce. Dokonce i samo Slunce je prý výsledkem kondenzace plynného mraku, který má být zase kondenzátem zlomků pocházejících z Velkého třesku. A Velký třesk - ten nastal z ničeho... Na počátku prý byly náhodně se pohybující atomy v zárodečné hmotě. Mělo docházet k bouřím s blesky v atmosféře plné různých atomů a reakcí elektřiny s atomy prý vznikly aminokyseliny. Pokud prý můžeme takto vytvořit aminokyseliny (po miliardě let či podobně dlouhé době), vytvoříme život a o všechno ostatní (včetně nás samotných) se postará evoluce. Vše jen díky chemii!

Získat prostřednictvím čpavku, metanu, vodní páry a elektrického proudu aminokyseliny však není nic překvapivého, protože se jedná o velmi jednoduché molekuly. Když ale dojde na vytvoření buňky, třeba jen bakterie, je zde problém. Jedná se totiž o velice složitou strukturu. Podobá se stroji, ale mnohem složitějšímu než vše, co člověk dosud vytvořil. Superpočítač Cray je proti bakterii ničím. Čím důkladněji se díváme, tím je složitější. A navíc má schopnost růst.

Dalším příkladem velké složitosti jsou molekuly DNA, desoxyribonukleové kyseliny. Jedná se o velmi dlouhý řetězec, tvořený čtyřmi druhy spojů, které dohromady v různých kombinacích nesou genetickou informaci. Existují v něm miliony článků přenášející velmi obsáhlou informaci. Délka DNA jedné bakterie několika tisíckrát přesahuje délku samotné bakterie. Když se bakterie rozmnožuje, vytvoří přesnou kopii své DNA. Používá k tomu zvláštní systém dělení a spojování. Bakterie se dělením velice rychle množí, některé již během dvaceti minut. Jejich počet roste podle řady: 1, 2, 4, 8, 16 atd. Pokud se nerozmnoží, zahyne. Jak získala tuto schopnost? Můžeme říci, že se do tohoto stadia vyvinula. Ale dokud se nerozmnožuje, nemůže se vyvíjet. Je možné argumentovat, že dřívější druhy bakterií byly jednodušší, ale to neobjasňuje otázku rozmnožování.

Podobá se to snaze dělat náhodné změny v počítačovém programu výrobní linky a sledovat, za jak dlouhou dobu se automobily začnou samy zdokonalovat. A nejen to, ale také vytvářet nové typy strojů... Nebo kdy začnou výrobní roboty vyrábět stejné roboty. Von Neumann na počátku 50. let vyrobil stroj, který dokázal vyrobit svoji přesnou kopii. Jeho popis zabral celou knihu. Uvažme, zda může takový stroj náhodně získat novou funkci.

Organismy vypadají zpovzdálí „měkce a poddajně”, ale podíváme-li se na ně zblízka, z úrovně molekul, zjistíme, že na nich nic poddajného není. Spojují se ve velmi pevně ustálených vzorcích, jako normalizované součásti.

Bakterie E. colii mají zvláštní druh pohybového orgánu, bičík, poháněný jakýmsi „organickým motorem.” Podobá se poněkud elektrickému motoru, má hřídel a diskové zařízení s pevnými a otočnými disky. Mají také určitou inteligenci: pohybují se směrem ke zvýšené koncentraci tekutiny, kterou mají „rády” a směrem k nižší koncentraci neoblíbené tekutiny. Jak probíhá vývoj od bakterií „bezmotorových” k „motorovým”? „Motorová” bakterie vytváří určité proteiny, které se spolu musí sloučit, aby vytvořily motor. Bylo by jej možné vyrobit, ale jak mohl vzniknout pouhou náhodou? Lze odpovědět, že se to stalo posloupností náhodných kroků. Ale jakých? A jak dlouho by to trvalo?

T = (1: p) ^n p = pravděpodobnost, n = počet částí, T = výsledná doba.

Dosazením již relativně malého počtu částí zjistíme, že náhodně k tomu dojít nemůže, odhadovaná doba trvání celého vesmíru (asi 20 miliard let) je na to příliš krátká. Vědci říkají, že k tomu nedochází pouhou náhodou, ale přes posloupnost meziforem a každý následující krok při vytváření nové formy je „dosti pravděpodobný”. Ale otázka zůstává: jaké kroky to jsou? Aby celek plnil svoji (velmi složitou) funkci, musí být všechny části spojené určitým způsobem. Změna jedné části nutně vyžaduje současnou změnu řady ostatních, neboť jinak celek nebude fungovat. Po propočtech získáme tak malou hodnotu pravděpodobnosti, že by se živočišné druhy mohly vyvinout tímto způsobem, že tuto možnost můžeme zcela vyloučit.

Tvrdíme, že za existencí rozmanitých druhů stojí inteligence. Lidská inteligence dala vznik hmotným strojům a tyto biologické stroje vznikly díky vyšší, nehmotné inteligenci, která musela existovat dříve než fyzické organismy. Filozof Hume říká, že to nutně nemusela být nekonečná a všemohoucí inteligence, stačila by jen trochu vyspělejší. Ano, je třeba hledat něco jemnějšího než hmota - pouhé pozorování hmoty k poznání Boha nestačí. Bhagavad-gítá praví, že po mnoha zrozeních se džňání (ten, kdo se snaží vše pochopit vlastní myslí) nakonec odevzdá Kršnovi, a tak se mu dostane skutečného poznání o Bohu. Prostřednictvím nahromaděné intuitivní zkušenosti za mnoho životů (která existuje, přestože si minulé životy obvykle nepamatujeme) nakonec zjistíme, že jediné rozumné rozhodnutí je odevzdat se Bohu a dostat poznání od Něho.

Těla živých bytostí lze přirovnat ke složitým strojům: yantr€r™dh€ni m€yay€ (Bhagavad-gítá 18.61). Stroje jsou známy již dlouho. Středověký spis krále Bhódžadéva se zmiňuje o různých automatech v palácích indických králů. Příkladem je robot-vrátný, figurína vojáka, která otevírala a zavírala dveře na hydraulickém principu: našlápnutím na desku v podlaze se vypustila voda z nádrže a poháněla celé zařízení.

Bhagavad-gítá popisuje vedle hrubého ještě jemné tělo, duši a Nadduši. I jemné tělo je v podstatě neživý stroj, který bez duše sám nepracuje. Vědci se však zajímají jen o hrubé tělo a považují je za vše. Ale i samotné hrubé tělo je natolik složité, že nedokáží vyrobit ani jeho funkční model, natož pak zjistit, jak vzniklo. Nemají rádi negativní kritiku a říkají: „Nemůžete dokázat, že nemohu přeměnit secí stroj v automobil!” V čem ale spočívá důkaz? Nemáme žádnou zkušenost, že to lze a tedy žádný důvod tomu věřit. Je třeba ukázat, jak je to možné. Ten, kdo tvrdí, že to lze provést, musí podat důkaz. Odpůrce nemusí dokazovat, že to nelze. Z logického i právního hlediska je to čirý nesmysl.

Představme si postupnou evoluční přeměnu opičí lebky v lidskou. Zvětšujeme mozkovnu, zmenšujeme čelisti, odlehčujeme kosti atd. Problém však spočívá v tom, že nikdo neví, jak opice a člověk ve skutečnosti „fungují.” Obvykle si lidé myslí, že tělo je jakási amorfní tvárná hmota podobná jílu, kterou lze snadno přetvářet. Je to ale tak jednoduché? Vezměme například mozek. Jak funguje? Říká se, že podobně jako počítač. Nikdo to ale přesně neví, neboť jeho činnost nelze sledovat na úrovni interakcí buněk a podat o tom důkaz. Řekněme ale, že funguje jako počítač. Počítačový obvod tvoří mnoho součástek spojených ve funkční systém a jeho funkce závisí na způsobu zapojení. Je jasné, že opičí mozek funguje jinak než lidský, což vyplývá z rozdílného chování (například schopnost řeči). Naučit se mluvit pouhým odposlechem je velice obtížné, protože neznáme význam jednotlivých zvuků a sestavit počítačový program, který by to dokázal, je neuvěřitelně pracné. Dítě to ale umí automaticky, stejně jako rozlišovat předměty. Program na rozlišování složitějších předmětů je v současné době v nedohlednu.

Lze změnit opičí mozek v lidský prostřednictvím evolučních kroků? Podmínkou je, že každý z těchto evolučních kroků musí být funkční. Organismy musí být schopné žít generaci za generací ve svém prostředí. Nelze je rozebrat a složit jiným způsobem. S každou změnou je nutné zároveň provést mnoho dalších změn, protože každá část závisí na mnoha dalších. Mutacemi k tomu asi nedojde. Lépe je to vidět u složitějších systémů, jako jsou například počítačové programy. Zavést novou funkci vyžaduje velmi rozsáhlé přepracování programu, vytvoření nových procedur atd.

Problém evoluce spočívá v tom, že chcete-li skutečně přesně určit, k čemu při ní dochází, zjistíte, že je velice obtížné změnit jednu věc v jinou. Evolucionisté se rádi soustřeďují na věci, které není příliš obtížné změnit - např. barevné kresby na krovkách brouků. Jedna přechází prakticky plynule v druhou a tyto změny lze dobře pozorovat. Ale co například mnohačlánkové nohy nebo dělené oči hmyzu s tisíci čočkami vybavenými malými fotoreceptory, které spojuje jakási neuronová síť? Jednoduché věci se mohou měnit evolučně, ale co složité systémy? Nikdo z vědců si s tím neví rady. Raději si jich tedy nevšímají a zdůrazňují případy, kde mohlo dojít k postupné přeměně.

Diskuse o evoluci se odehrává v oblasti neurčitosti a mlhavosti, v níž se evolucionisté snaží najít přijatelné případy. (Někteří evolucionisté dokonce tvrdí, že v určitém období by se lidé určitě vyvinuli. I kdyby savci nedostali příležitost vyvinout se vlivem přežití dinosaurů, někteří dinosauři by se prý vyvinuli v lidské bytosti. Jiní tvrdí, že ne, ale nikdo nic neví najisto).

Proč nejsou známy chybějící vývojové články (např. lidské)? Před sto lety by odpověď zněla: jsou to nižší rasy a dodnes probíhá proces přirozeného výběru. V současné době jsou taková tvrzení společensky nepřijatelná, ale nedlouho po Darwinovi se objevil tzv. společenský darwinismus. Rozšířil se počátkem 20. století a chtěl odstranit nebo potlačit tzv. nižší lidské rasy, jak je přece při evoluci přirozené... Ospravedlňovalo se jím mnohé, včetně ozbrojených agresí („Porazili jsme je, protože jsou na nižším stupni vývoje!”)

Proč přežily opice spolu s člověkem? Jsou-li si dva druhy podobné, dochází mezi nimi ve stejném prostředí k silné konkurenci a nižší z nich bude rychle potlačen. Při větších tělesných rozdílech k tomu nedochází, protože takové druhy žijí v odlišných typech prostředí. Například gorily žijí v džungli stranou od lidí a nedochází tedy k větší konkurenci. Dnes ale člověk zasahuje do jejich prostředí a nebudou-li chráněny, budou brzy vybity. Konkurence mezi opicemi žijícími na stromech a člověkem žijícím na zemi není velká - proto mohly přežít.

Celá věda je založená na hledání hmotných vysvětlení: „Samozřejmě, že ještě všechno nevíme, ale jdeme dál, objevujeme neznámé. Hledáme hmotná vysvětlení a nestaráme se o okultní nesmysly.” Tak se vědci snaží podpořit celý systém, který vytvořila představivost a který postrádá pevné základy. Tvrdí spoustu neověřitelných věcí, které nemají s vědou nic společného. Vědec musí předložit něco skutečně fungujícího a musí být schopen to dokázat. Evoluční teorie by například v chemii neuspěla, neboť pro podporu tvrzení je třeba předložit řadu jasných důkazů.

Maynard Smith, známý jako „papež darwinismu”, jednou položil otázku: „Co se stane v průběhu evoluce, když se změní stupeň mutace? Když se například sníží o polovinu nebo zvýší dvakrát? To nikdo neví.”

To je významná skutečnost. Když totiž skutečná vědecká teorie obsahuje nějaký parametr, je možné z ní odvodit, k čemu dojde v případě jeho změny. Např. co se stane, když změníme pH roztoku - mělo by to způsobit nějaký významný předpověditelný účinek. Nebo v elektrotechnice: co se stane se součástkou při zvýšení napětí (třeba o jediné procento)? Z tohoto pohledu je celá evoluční teorie čirá fantazie, protože ničeho podobného není schopna.

Obecně se tvrdí, že k mutaci dochází během přirozeného vývoje. Ale když se vědců zeptáme, jakým způsobem to probíhá, nikdo nic neví. Co z toho vyplývá? Že to jsou všechno jen dohady, jejichž cílem je obalamutit lidi. Řeknou vám: „To je vědecký názor a neuznáváte-li je, váš postoj je nevědecký.” A je to!

Zeptal jsem se jednoho známého vědce, jak vypadají některé přechodné články mezi jednotlivými druhy. Nemohl žádné uvést. Řekl jsem tedy: „Proč bychom měli přijímat teorii evoluce?” Jeho odpověď zněla: „Živé organismy jsou tak složité, že není vhodné ptát se na všechny mezičlánky. Nehledě na to, kolik vám jich uvedu, můžete se neustále ptát na další a další. To je nevhodné. Vy nerozumíte vědě! Až porozumíte vědě, pochopíte o co jde.” Co k tomu dodat?

Křížení má svoji hranici, po jejímž dosažení se organismy přirozeně vrací zpět do původní podoby (mutace časem slábnou) nebo odumřou. Potvrzují to pokusy Luthera Burbanka se švestkami, Ernesta Mayera s muškami octomilkami a další. Předci „divokých” králíků v Austrálii byli původně domácí králíci, kteří uprchli novým přistěhovalcům. Nový druh takto získat nelze. Křížením psů lze dostat různé rasy, ale nikdy ne kočku. Dalším důkazem evoluce mají být zuby u nenarozených kosticových kytovců (velryb), které se později vstřebají. Mohou ale existovat i jiná vysvětlení. Někteří evolucionisté (např. Stephen Jay Gould) mluví o tzv. regulačních genech, které řídí činnost celých skupin jiných genů. Změnou jednoho takového regulačního genu lze způsobit změnu nebo zastavení činnosti celé skupiny genů. Existují pro to důkazy. U výše zmíněných octomilek lze pomocí mutace docílit například toho, že místo tykadla jim vyroste noha atd. Musí tedy existovat celý „konstrukční program” a pokyny k jeho práci. Dojde-li v něm k chybě, může vyrůst noha místo tykadla. Toto organizování konstrukce těla je obdobou inženýrství. Stroje se také nesestavují z jednotlivých součástek, ale z konstrukčních dílů a lze si docela dobře představit, jak se jeden díl ocitne na místě jiného. Možná inteligentní stvořitel podobně navrhl i těla živých organismů. Měl univerzální program pro tvorbu zubů a když chtěl vytvořit kosticovou velrybu bez zubů, mohl zařídit, aby se „zubní program” v určitém bodě zastavil a rozběhl se „kosticový program”. To objasňuje částečný vývin zubů. Obměnou základního programu pro konstrukci těl mohly vzniknout různé druhy těl. Vysvětluje to také skutečný obraz přírody a otázku, proč jsou různé organismy navzájem příbuzné.

Někdy se předkládá tvrzení, že všechny živé organismy mají stejnou DNA a stejný genetický kód atd., a proto musí mít společného předka. Kdyby prý byly stvořeny odděleně, proč by měly stejné složení těl?

Zdá se, že tento názor automaticky předpokládá, že všechny byly stvořeny od začátku, od nuly, každý zcela novým způsobem. Proč ale tvořit zrovna takto? Člověk-inženýr postavený před úkol navrhnout různé druhy těl by jistě použil jeden základní druh tělesného mechanismu pro všechny; neobtěžoval by se vymýšlet pro každý druh těla něco úplně nového. Při konstrukci nového modelu automobilu se také nepočítá s vývojem zcela nového principu motoru, ale použije se již existující a vhodným způsobem se upraví.

Podobný tvar a kosti lidské ruky, psí nohy a ptačího křídla prý naznačují existenci společného předka a je to důkaz evoluce. Může to ale znamenat, že byly vyrobeny stejným návrhářem, který jen měnil základní plán. Tyto změny jsou často velmi výrazné (např. konstrukce koňského kopyta: síťová struktura zaručuje pevnost, mezikostní tekutinové „tlumiče” tlumí nárazy při běhu atd.) Oči hmyzu fascinovaly i Darwina, který je nepovažoval za výtvor přírodního výběru. Později ale změnil názor...

Védské pojetí stvoření

Védy popisují následující průběh stvoření. Višnu stvoří Brahmu, který má nejdokonalejší tělo ve vesmíru, a ten tvoří další bytosti. Prvními tvory jsou Pradžápatiové (vyšší forma polobohů), kteří dále plodí různé bytosti, vždy méně dokonalé než ty, ze kterých vznikly. Jedná se tedy o „sestupný„ proces tvoření, od vyspělejší generace po generaci méně vyspělejší, což je přesný opak vzestupné evoluce od primitivních organismů k vyspělejším. Kršna říká v Bhagavad-gítě (14.4): - Jsem otcem dávajícím sémě. Bíja neoznačuje jen duši, ale také skutečná semena všech 8 400 000 životních druhů v tomto vesmíru. Není přesně známo, co Védy označují jako „životní druhy„ (zřejmě je určuje úroveň vědomí), a proto je nelze přirovnávat ke druhům, jak je definují vědci (znají asi 2 miliony druhů). Tyto védské druhy zahrnují vše od polobohů po tzv. indra-gópy neboli mikroorganismy. Védská literatura tedy zná i mikroby, které údajně objevil až Anthon van Leeuvenhoek se svým mikroskopem. Také ájurvédské lékařství zná pravidla, jak zabránit mikrobiální infekci, a ájurvédská chirurgie používá pro operace různé sterilizační postupy.

Polobůh Brahmá tedy dostane všechny „zárodečné formy„ a může je stvořit pouhou myšlenkou. Z Brahmy (který mimochodem stále žije) pochází různí polobozi. To vše se děje na jemnohmotné úrovni a většinou na vyšších planetách. Proto nenajdeme žádné fosílie. Postupně dojde na lidi, zvířata, rostliny atd. Popis, který uvádí Šrímad Bhágavatam, vypadá na první pohled jako poněkud divoká mytologie - popisuje různé polobohy, jak plodí tygry, sovy, komáry atd. Tito polobozi totiž mohou přijmout různé druhy těl (např. Indra se může změnit v ptáka) a informace pro tvorbu nových těl jsou uchované v jejich tělech. Brahmá se podobá zahradníkovi, neboť zajišťuje podmínky pro život jednotlivých druhů.

Co se týče údajně vyhynulých druhů, védská písma praví, že žádná životní forma nevyhynula. To, že je nevidíme na této planetě, neznamená, že už neexistují - nemáme přístup do všech oblastí vesmíru, kde žijí různé životní druhy. S tím souvisí problém působení moderní lidské civilizace: když se totiž civilizace dostane do styku s určitým organismem, znamená to pro něj jistou záhubu. (Proto je tato civilizace Kali-jugy izolována od ostatního vesmíru jako v karanténě, jako nemocní leprou ve své leprosérii...) Někde však existuje místo, kde dotyčný organismus dosud žije a kam moderní civilizace ještě nepronikla. Například vlci v severní Americe nevyhynuli, ale byli zatlačeni dále na sever do Kanady, kam lidé dosud ve větší míře nepronikli. Zajímavé je, že se stále objevují zprávy o výskytu údajně vyhynulých živočichů v nedostupných oblastech celého světa. Naznačuje to, že i na naší planetě existuje mnoho neznámého.

Jedním z hlavních rysů moderního vzdělávání je, že suverénně prohlašuje: „My víme o Zemi všechno, byli jsme všude.„ Tyto skutečnosti však ukazují, že to nemusí být vždy pravda.

Přírodopis a paleontologie

Moderní pohled na svět říká, že jsme se vyvinuli z nižších životních podob a nalezené fosílie to prý dokazují. Vědci tvrdí, že Země vznikla asi před 4,5 miliardami let a stáří prvních usazenin je asi 3,5 miliardy let. Předtím prý byla Země roztavená. Z doby před 3 mld. let pocházejí údajné fosílie jednobuněčných organismů, řas a baktérií (!), ale od té doby - až po dobu před zhruba 600 miliony let - je nálezů velmi málo. Tento geologický věk se nazývá prekambrium. Nejstarší stopy vyšších organismů se podobají otiskům medúzy. Pak ale nastává tzv. exploze v kambriu a najednou se objevují všechny možné druhy fosilních živočichů - korýši, houby, trilobiti atd. Poté přichází devon, věk ryb. Všude lze najít ryby, ale velice podivné. Následuje karbon, kdy je Země pokrytá hustými bažinami a džunglemi přesliček, plavuní a podobných rostlin. Tehdy se objevují i první obojživelníci. Dále věk plazů (pozn.: trias, jura a křída; druhohory) trvající 100 milionů let, charakteristický rozšířením dinosaurů. Na jeho konci dinosauři a mnoho jiných tvorů mizí a začíná věk savců (třetihory). Objevují se v něm zvláštní, velké druhy savců. Před několika miliony let prý nastává období přeměny opice v člověka (čtvrtohory). Moderní člověk se objevuje až před 35 000 lety a rozvoj civilizací a budování měst začíná před 5 000 - 6 000 lety. Taková je historie založená na fosíliích, které dnes věří prakticky celý svět.

Na Západě této představě tradičně oponuje křesťanský pohled, podle něhož byla Země stvořena kolem roku 4 000 před Kristem a Noemova potopa světa nastala asi 3 000 let př. Kr. Celé dějiny světa jsou vměstnány do období 6 000 let. Křesťanští kreacionisté (zastánci teorie stvoření) stále zastávají tuto představu „mladé Země„.

Védský pohled, který předkládá védská literatura a zvláště Šrímad Bhágavatam, je zcela odlišný. Historie vesmíru se dělí na Brahmovy dny. Na počátku každého dne je stvoření a na jeho konci, po 4 320 000 000 letech, nastává zničení až po vyšší planety Džanalóku a Tapolóku (zkáza tedy postihne i Indrovu planetu a planety dalších polobohů). Země jako hmota zůstává, ale je během Brahmovy noci zaplavena vodou. Na konci Brahmovy noci nastává úsvit nového stvoření a cyklus se opakuje. Pro naši „potřebu„ tedy musí být celá historie Země zahrnuta v jednom Brahmově dni. Nyní se nacházíme prakticky na jeho úsvitu. Brahmovi je padesát let a jeho rok tvoří 360 dnů a nocí. Podle védských písem od začátku tohoto Brahmova dne uplynulo 1.97 miliard let - to je stáří současného světa. Toto období se dělí na různá kratší období, z nichž nejdelší je manvantara, věk Manua, dlouhá 306 mil. let. V jednom dni Brahmy existuje 14 manvantar a každá trvá 71 mahájug (cyklů čtyř jug). Mahájuga trvá 4 320 000 let. Mezi manvantarami jsou kratší období zvaná „sandhja„, částečná zničení vesmíru, a proto musí na počátku další manvantary dojít k novému stvoření. Nyní žijeme ve dvacáté osmé Kali-juze éry sedmého Manua (Vaivasvaty), která začala před 120 mil. lety. Kali-juga trvá 432 000 let, Dvápara-juga 864 000 let, Trétá-juga 1 296 000 let a Satja-juga 1 728 000 let. Bhágavatam poskytuje dostatek informací o dění v tomto časovém období, které lze porovnat s tvrzením vědců. Souhlasí s nimi co do trvání různých období (řádově miliony a miliardy let), ale liší se v událostech, které v nich probíhají.

Původní stvoření na úsvitu Brahmova dne se neodehrává na Zemi, ale na nebeských planetách. Brahmá stvořil různé polobohy a po nějaké době pak Svájambhuvu Manua a jeho ženu. Manu později požádal Brahmu, aby vyzdvihl Zemi z vod zkázy, kam se potopila během poslední Brahmovy noci. Tohoto úkolu se zhostila první inkarnace Varáhadévy. (Celkem jsou známy dvě inkarnace Varáhy: první zachránil Zemi a druhý zabil démona Hiranjákšu). Pak se začaly odehrávat události na Zemi, kam Brahmá poslal Svájambhuvu Manua a jeho ženu, aby ji osídlili. Svájambhuva Manu vládl celé Zemi asi před 2 miliardami let ve městě Brahma-varta někde mezi řekami Gangou a Jamunou. Ganga v té době však ještě na Zemi nebyla, tu přivedl až Mahárádž Bhagíratha. Tento příběh je v devátém zpěvu Šrímad Bhágavatamu. Mahárádž Prijavrata, který později vládl Zemi, však na Zemi nežil (neví se kde). Je zajímavé, že žil neuvěřitelně dlouho: asi 1 miliardu let, tedy více než polovinu uplynulé doby tohoto Brahmova dne. O době mezi vládou prvního, Svájambhuvy, a šestého Manua, Čákšuši, je v Bhágavatamu jen velmi málo informací.

Na počátku éry Čákšuši Manua došlo k podivné události - celá Země se pokryla stromy a lidská civilizace zmizela. Došlo k tomu v době, kdy Pračétové, synové Mahárádže Pračínabarhišata, meditovali na dně oceánu. Velcí jogíni, kteří dokážou zcela zastavit dech, to někdy dělají, neboť na mořském dně je větší klid pro meditaci než na souši. Když se vynořili, nikde nikdo nebyl, kromě dcery jedné Apsary, nebeské ženy. Pračétové začali vypalovat stromy, ale přišli k nim Čandra a Brahmá a požádali je, aby s tím přestali, a dali jim za ženu tuto „dceru stromů„ (vychoval ji polobůh vládnoucí stromům). Narodil se jim Dakša (podruhé) a znovu stvořil živé bytosti pro éru Čákšuši Manua. V tomto období se sice neuvádí žádné zničení, ale k nějakému jistě došlo, když bylo třeba nového tvoření. Na konci Čákšušovy éry byla celá Země zatopena.

Z těchto období se občas najdou zmínky o lidské civilizaci na Zemi a velmi často se jedná o polobožské bytosti. Jaké fosílie tedy můžeme očekávat? Bhágavatam podrobně popisuje lidskou společnosti na Zemi až od Trétá-jugy (této mahá-jugy). Vaivasvata Manu, syn boha Slunce Vivasvána (Vaivasvata znamená „syn Vivasvána„, jeho skutečné jméno je Šraddhádéva a Kršna mu jako prvnímu přednesl Bhagavad-gítu - viz Bg. 4.1), měl syna Ikšvákua, který žil v Trétá-juze a započal dynastii Súrja-vamša, dynastii Slunce. Bhágavatam uvádí seznam králů této dynastie. V Trétá-juze se v této dynastii zjevil Šrí Rámačandra a je zajímavé se podívat, jak v té době (před zhruba 2 miliony lety) vypadal svět. Existovaly vysoce rozvinuté civilizace, například Ajódhja, ale také rozsáhlé džungle. Byly zde také pololidské civilizace, například civilizace rákšasů na Lance, které popisuje Mahábhárata. Byly to obří bytosti s rezavými chlupy a vlasy, osmi tesáky v ústech, špičatýma ušima, různými mystickými silami (dokázali například měnit podobu) a s oblibou požírali lidi. V té době žily také inteligentní bytosti podobné opicím zvané vánarové („obyvatelé lesa„) a několik z nich pomáhalo Šrí Rámačandrovi v boji proti démonu Rávanovi. Byly to v podstatě opice, ale s rozvinutou inteligencí a vlastní civilizací a jazykem. V čele stál král (např. král Sugríva), měli také svou politiku atd. V boji ale používaly poněkud hrubých metod: kyje ze stromů a balvany. Tyto bytosti měly velkou sílu.

Jaký je vztah mezi nálezy vědců a védskou literaturou? Je třeba si uvědomit, že fosilní nálezy jsou velice zlomkovité. Ve vrstvách usazenin nacházíme opakované eroze a hromadění zeminy, a je-li jich mnoho, je zřejmé, že se většina fosílií nemohla dochovat. Podrobně se tím zabývá geologie. V nedávné době byla přijata teorie, která tvrdí, že v minulosti se na Zemi odehrávaly v podstatě stejné děje jako dnes a že jejich míra byla také tak nízká. Skutečnost však byla pravděpodobně jiná. V pravidelných intervalech totiž přicházejí různé přírodní katastrofy, částečná zničení, záplavy a tak není divu, že většina období se ve vykopávkách vůbec neobjevuje.

Kontraverzní nálezy

Dnes není příliš známo, že bylo objeveno mnoho podivných věcí, o nichž se vědci odmítají bavit a ve vědeckých zprávách o nich nenalezneme ani zmínku.

Uvedeme zprávu z časopisu Scientific American. V Dorchesteru (Massachussetts) odstřelovali slepencovou skálu pro základy modlitebny. Popis uvádí, že „výbuch vyhodil do povětří velkou část skály, některé kusy vážily až několik tun a malé úlomky byly rozmetány do všech stran. Mezi nimi byla nalezena kovová nádoba, výbuchem roztržená na dva kusy. Když byly přiloženy k sobě, vytvořily nádobu zvonovitého tvaru, vysokou asi 11.5 cm, dole 16.5 cm a nahoře 6.5 cm širokou a asi 0.3 cm tlustou. Barva se podobala zinku nebo kompozici se značnou příměsí stříbra. Na bocích bylo šest kreseb květin, krásně vykládaných čistým stříbrem. Rytina a vykládání představují mistrovské dílo nějakého nadaného umělce. Tato nezvyklá nádoba neznámého původu byla vyproštěna výbuchem z pevného slepencového podloží z hloubky asi 4.5 m a nyní je ve vlastnictví pana J. Ketella.”

Provedli jsme geologický průzkum slepence v dané oblasti a zjistili jsme, že pochází z prekambria. Je tedy starší než 600 milionů let. Co dělala tato umělecky vysoce hodnotná váza v takové skále? Jedná se přesně o ten druh nálezů, které vědci nevezmou ani na okamžik vážně. Jejich odpověď je prostá: „Nikdy k tomu nedošlo. Můžete vyprávět takové příběhy, ale my jim nevěříme.” Takové nálezy však existují a máme o nich mnoho zpráv, které jsou přinejmenším stejně věrohodné jako zprávy o nálezech, na kterých vědci stavějí své současné teorie.

Patří mezi ně například zpráva jedné staré paní z Morrisonville (Illinois). Přikládala do kamen kus uhlí, ale byl příliš velký, a proto ho rozbila kladivem. Rozpadl se na dva kusy a mezi nimi byl zlatý řetěz. Oba jeho konce dosud vězely v obou kusech uhlí. Byl tedy prokazatelně uvnitř. O události psaly místní noviny.

Další zpráva je z Wilburtonu (Oklahoma) od topiče v místní elektrárně. Přikládal uhlí lopatou do pece a přitom se mu dostal pod ruku příliš velký kus. Udeřil do něho palicí, aby jej rozbil, a objevila se železná nádoba. Viděl to i jeho předák a oba šli k notáři, kde přísahali, že tomu bylo skutečně tak. Notář o tom zhotovil ověřený zápis.

Mnoho podobných nálezů pochází z dolů. Horníci o tom podají zprávu, dostane se to do novin, ale vědecké kruhy se tím odmítají zabývat.

Existují i předměty vykopané ze studní. V Illinois někdo kopal poměrně hlubokou studnu a byla přitom nalezena mince. Je to velmi dobře ověřené, protože se tím zabývali velmi zodpovědní lidé. Prohlásili: Ano, tato mince pochází z hloubené studny. Je to železná mince neznámého typu, možná medailónek. Musela však pocházet z válcovny, neboť kdyby vznikla kováním, nebyla by tak jednolitá a souměrná. Datace určila stáří podle hloubky studny a jí odpovídající vrstvy na 200 000 až 400 000 let. K čemu v té době sloužila válcovna? Samozřejmě, lidé v té době existovali. Ne sice prý současný člověk, ale Homo erectus, bez čela, s velkými nadočnicovými oblouky a vyzbrojený ručně vyrobenou kamennou sekerou.

Žádný vědec nebere takové případy vážně. Samozřejmě se můžeme zeptat, jsou-li pravé. Odpověď zní, že to nelze říci. Jak to můžeme vědět? Lze říci jedině to, že zprávy o nich existují.

Snažili jsme se je proto ověřit. Některé docela souhlasí, ale jiné nejspíše ne - někdo si je špatně vyložil nebo dokonce vymyslel. Vydali jsme se do Spanish Forku (Utah), kde nějaký člověk tvrdil, že našel otisk boty ve skále pocházející z kambria (asi 600 mil. let) a z okolí byly hlášeny ještě další podobné nálezy. První případ se ukázal jako úplná fraška - nic tam nebylo. Druhý byl zajímavější: skutečně to podle tvaru vypadalo jako stopa boty s vroubkováním, vyznačenou patou, podrážkou atd. a kámen navíc nesl jasné otisky trilobitů, kteří prý vyhynuli asi před 400 mil. lety. Nemohli jsme to ale dokázat. Nález byl předložen vědcům v Salt Lake City a ti okamžitě řekli: „Tohle je další z žalostných pokusů kreacionistických horlivců, se kterými se čas od času setkáváme...” Ten člověk nám říkal, že k němu přišel nějaký vědec a jakmile na kámen pohlédl, řekl cosi neslušného. Vysvětlují si to tak, že se jedná o tzv. span: skála se rozštěpila a náhodou vytvořila daný tvar. Možná ano. Jisté ale je, že to vypadá jako stopa.

Vědci tvrdí, že důkazy fosílií dokazují lidskou evoluci z bytosti zvané Australopithecus až po tzv. moderního člověka. Australopithecus měl žít před 2 mil. lety a rozlišují se u něho dva typy, těžší a lehčí. Následuje Homo habilis, již poněkud méně opičího vzhledu, a po něm Homo erectus. Ten je zajímavý - od krku dolů se prý shoduje se současným člověkem a hlava se podobá spíše opičí s velkými masívními čelistmi, vystouplými nadočnicemi, ustupujícím čelem atd. Žil prý asi 1.5 mil. let a měl vymřít přibližně před 300 000 lety. Dále je to tzv. starobylý Homo sapiens, který zahrnuje i člověka neandrtálského, asi nejznámějšího pračlověka. Je zajímavé, že měl větší mozek než současný člověk, ale po tělesné stránce vypadal mnohem hruběji. Moderní člověk se údajně objevil před 35 000 lety, s již vysoce rozvinutou kulturou, alespoň co se týče jeskynních lidí. Ve Španělsku a Francii existují jeskynní kresby, které představují vysoce rozvinuté umění. Jedná se většinou o kresby zvířat s perspektivou, jemným stínováním atd., které díky jeskynnímu klimatu přetrvaly tisíciletí.

Uvádíme nález z Mexika: hroty oštěpů stejného typu, jaký používal moderní člověk v Evropě, kde se údajně objevil před 35 000 lety. Zde však bylo určeno stáří 250 000 let.

Podle vědců prý lidé v Novém světě původně nežili - přešli tam z Asie přes Beringův pevninský most (dnes Beringova úžina) na Aljašku a dále do Severní a Jižní Ameriky. Mělo k tomu dojít asi před 13 000 lety. Nedávno to znovu potvrdil článek v časopise Nature: člověk žije v Americe teprve od holocénu, tedy asi 13 000 - 15 000 let.

Mexický nález oštěpových hrotů nepochází od nějakého zaujatého vědce, který by se snažil podkopat myšlenku evoluce. Našla je archeoložka, která je pouze určila v nalezené vrstvě a později je přijela datovat skupina geologů z US Geological Survey. Ti došli k hodnotě 250 000 let. Ale pak nastal problém. Vědecké kruhy tento nález totiž zavrhly, neboť by to znamenalo revizi celého pojetí evoluce čili velký převrat - a ty se, jak známo, „nedoporučují”. Je jim třeba za každou cenu zabránit.

Telefonovali jsme té paní, která je našla, protože jsme chtěli do našeho časopisu použít jejich fotografie a potřebovali jsme její svolení. Místo nich jsme však nakonec použili jen kresby. Řekla nám totiž: „Můžete použít fotografie, pokud uvedete maximální stáří 30 000 let. Pokud byste ale chtěli uvést to nesmyslné stáří (250 000 let), povolení vám nedám!”

Stáří 30 000 let nikdo nikdy neurčil - bylo určeno stáří 250 000 let. Kdybyste je však uvedli, považovali by vás za šílence. Uvedení vymyšleného stáří, které nikdo neurčil, by bylo v pořádku. Tyto skutečnosti je dobré vzít na vědomí.

Dalším zajímavým případem je lebka z Castenedola v Itálii. Je částí kostry muže, která byla nalezena spolu s kostrami ženy a dítěte v pliocénních usazeninách starých přes 2 mil. let. Je tedy starší než většina Australopitéků. Její stáří vědci nezpochybňují, ale říkají, že se jedná o tzv. vnikající, intruzívní hrob. Znamená to, že se tělo dostalo na své místo kopáním shora a je tedy mnohem mladší. Původní nálezci však tvrdí, že vrstva nad nálezem byla neporušená (což by v případě kopání nebylo možné). Někdo může namítat, že se nedívali pořádně. Je tu však další skutečnost: kosti byly polámané a rozházené v okruhu asi 9 metrů, což je v případě hrobu poněkud nezvyklé. Jak se mohla těla v hrobě dostat do takové pozice? A proč chybí obličejová část lebky?

Existuje další zvláštní nález. Je to temeno lebky podobné druhu Homo erectus, které bylo nalezeno v Brazílii, přestože by se něco takového v Novém světě „nemělo” vyskytovat, o Jižní Americe ani nemluvě. Tento nález tedy také „naboural” celý obraz vývoje člověka.

Antropologové dnes mají asi 100 lebek (z toho 25-30 druhu Homo erectus, 20 Australopithecus, 10 Homo neanderthalensis a asi 40 ostatních, přechodných) a několik dalších kostí, na něž se odvolávají jako na důkazy evoluce člověka. Tyto fosílie však mají pokrýt období asi 1 milionu let. Jak je možné z tak malého množství určovat historii? Tento problém se týká všech typů fosílií, nejen lidských.

Zjišťovali jsme pravost informací a způsob zacházení s nimi. Zajímavou skutečností je, že případy, které se shodují s oficiálně přijatým názorem (obvykle se jedná o lebky Homo erectus), obvykle postrádají údaje o nálezci a místě nálezu. I když projdete odbornou literaturu a hledáte ze všech sil, není možné tyto informace nalézt. Je to podivné, protože informace o sporných nálezech je velmi snadné získat (samozřejmě včetně kritiky neodborného zacházení s důkazním materiálem).

Slavný antropolog Louis S. B. Leakey našel v Africe čelist (je známa jako „Kanamská čelist”), která vypadala relativně moderní, ale ležela v nezvykle staré vrstvě. Vrstvu důkladně prozkoumal a určil. Podal o tom zprávu v Anglii a vědec jménem Boswell trval na tom, že s ním pojede do Afriky ověřit vše na místě. Došlo však k řetězu nešťastných náhod. Leakey nemohl určit místo nálezu, protože fotoaparát, s nímž pořizoval snímky, netěsnil a snímky se nevydařily. Na místě také zahrabal železné orientační značky, ale domorodí Masajové je našli a použili na hroty oštěpů. V časopise Nature ho tedy zcela znemožnili a jeho nález byl zavržen.

Nálezy podložené četnými svědeckými výpověďmi, ale nezapadající do oficiálních představ o minulosti, bývají však také často zavrženy. Na druhé straně existuje mnoho lebek Homo erectus z neznámých míst, nalezených neznámo kým a jak, popřípadě nalezených domorodci, kteří je odnesli vědcům a místo nálezu určili jen velmi přibližně. Tyto případy se však uznávají. Nespolehlivost zacházení s důkazy je očividná. Když údaje nezapadají do vytvořeného obrazu, vědci je odmítnou (někdy se také záhadným způsobem ztratí...). To však není vědecký přístup, ale podvod.

Datovací metody lze považovat za významné pouze na základě statistiky. Průměr ze sta hodnot již něco znamená, jedna hodnota neznamená nic - může být zcela nepřesná.

Uvádíme i jinou zajímavou záležitost. Existují zprávy o tom, že jakési poloopičí-pololidské bytosti žijí ještě v současnosti v neobydlených a těžko přístupných oblastech celého světa, zvláště v oblasti střední Asie od Mongolska po Pamír, která je značně rozsáhlá a vzdálená od civilizace. Pojednává o tom kniha jedné anglické antropoložky, která uvádí svědectví důstojníků sovětské armády, místních obyvatel a jiných očitých svědků. Místní tradice se o těchto bytostech zmiňuje od nepaměti. Lze si tedy představit, že nejrůznější druhy živých bytostí, včetně lidských s různou karmou, existovaly odpradávna a je možné, že přežily až dodnes. Je možné, že vykopávky lebek právě těchto bytostí jsou nyní považovány za vývojové články člověka.

Védská písma a kontraverzní nálezy

Védy praví, že lidé na Zemi sestoupili z vyšších planet. První bytosti na Zemi se však podobaly spíše polobohům a nedělalo jim žádné potíže cestovat kdekoliv po zemském povrchu. Nemusely chodit pěšky, ale cestovaly vzduchem pomocí mystických sil. Z nich pak pocházejí nižší druhy lidských bytostí. Jedná se tedy o proces degradace - opak evoluce.

Bhágavatam neuvádí mnoho chronologických údajů, neboť to není jeho účel. Jeho účelem je shromažďovat části starých historických událostí, které mají souvislost s Kršnovým zjevením v tomto vesmíru nebo s určitým významným oddaným. Neuvádí tedy podrobné historické záznamy, s výjimkou devátého zpěvu, kde se popisují královské dynastie přímo předcházející příchodu Šrí Kršny. Ve čtvrtém zpěvu se například píše, že počátek organizovaných měst, zemědělství a obchodu spadá do období Mahárádže Prthua, který vládl nad celou Bhárata-varšou, tehdejším světem. Střediska civilizace byla vždy v Indii a odtud se šířila do celého světa. Zmiňují se o tom i jiné Purány.

To však neznamená, že předtím lidé žili jako divoši. V předešlých dobách byli lidé tak vyspělí, že současný systém civilizace nepotřebovali. V Satja-juze tvořili populaci hlavně jogíni, kteří trávili většinu času meditací, jedli ovoce a neobtěžovali se žádným stavěním, většinou ani obyčejných chýší pro přespání. Proto po sobě nezanechali žádné historické stopy. Zároveň však byli na supercivilizované úrovni - učili se nazpaměť védská písma (což jim umožňovala dokonalá paměť), věnovali se zasvěceným filozofickým diskusím atd. Taková byla civilizace v Satja-juze.

Hovoříme-li tedy o hrotech oštěpů v Mexiku starých 250 000 let, jejich majitel byl z védského hlediska již zdegradovaný, neboť kvůli obživě lovil zvířata. Podřadné postavení lovců ve védské společnosti ukazuje například příběh lovce Mrgáriho ze Skanda Purány.

Védská písma také říkají, že evropské rasy jsou potomky védských kšatrijů vyhnaných z Indie. Kšatrije, kteří se odchýlili od védské tradice, z Indie vyhnal Parašuráma (inkarnace Kršny). Dostali se až do Evropy, splynuli s místním obyvatelstvem a stali se z nich Řekové, Římané, Gótové, Vikingové a další kmeny. To vysvětluje otázku, proč se v Evropě mluví indoevropskými jazyky.

Oficiální věda a křesťanský kreacionismus

Dnešní vědecký svět ovládá rozsáhlý establišment, který rozhoduje o všem, včetně původu člověka. Všichni jeho členové mají postavení na univerzitách. Asi jedinou výjimkou je Richard Leakey, syn slavného Louise Leakeyho. Jsou to většinou univerzitní profesoři, kteří vytvořili uzavřený klub, kde se všichni navzájem znají a nikoho „nespolehlivého” mezi sebe nepustí. Každé odvětví vědy ovládá malá skupina lidí (někdy stačí pouhých deset), kteří vše řídí prostřednictvím kontroly publikační činnosti - rozhodují o tom, kdo se může vyjádřit a publikovat. Ve vědě to totiž funguje tak, že pokud někde pouze hovoříte (jako na této přednášce) - a může to být třeba na univerzitě - neznamená to vůbec nic. Vaše slova mají váhu jedině po zveřejnění v oficiálních časopisech a učebnicích. K tomu ale musíte „projít” posudkovými komisemi v odborných časopisech nebo získat souhlas oficiálních vydavatelů s vydáním vaší učebnice. Můžete se rozhodnout napsat a vydat svoji učebnici (což je možné, máte-li dostatek peněz), ale stále vás ještě čeká rozhodující krok - prosadit ji do oficiálních studijních plánů, které vytvářejí stejní lidé z establišmentu.

Můžeme sice kritizovat křesťanské kreacionisty, ale oni (na rozdíl od nás) udělali obrovský kus práce v propagandě a ovlivnili mnoho lidí mezi fundamentalistickými křesťany. Mají svoje školy, včetně vysokých, mnoho různých knih, neporovnatelně vyšší finanční podporu, a proto také dosti velký vliv na určitou část amerického obyvatelstva. Vědecké autority mohou ovládat myšlení lidí jen tehdy, jsou-li schopny ovládat sdělovací prostředky. Ovládají vrchol, univerzity, a ostatní instituce (pedagogické ústavy, středoškolští učitelé, populární časopisy spojené s ekology atd.) je následují. To, co se lidé dozvídají a co si myslí, však mohou kontrolovat jedině tehdy, pokud se nikdo jiný nesnaží předložit ve velkém měřítku něco jiného. Nedokážeme-li alternativní názory předložit ve velkém měřítku, nezískají nikdy žádný vliv a nikdo se jimi nebude zabývat.

Nedávno jsem byl na konferenci o matematické biologii v Japonsku a byla to dobrá zkušenost vidět, jak to ve skutečnosti funguje. Pole působnosti matematické biologie je dosti malé a ovládá je asi deset lidí, z nichž tam byla většina přítomná. Drželi se v uzavřeném hloučku a celou konferenci měli pod dohledem. Když se chcete v tomto oboru někam dostat, musíte se jim zavděčit; pokud si je znepřátelíte, na všechno zapomeňte. Jste mimo hru, neexistujete.

Jejich strategie je taková, že dokud je určitá nezávislá činnost rozsahem malá a nepředstavuje pro ně očividnou hrozbu, ignorují ji. Kdyby na ni odpověděli, znamenalo by to jisté uznání. Lidé by si řekli, že jde o něco významného, co vyžaduje odpověď. Tak dlouho, dokud je to možné, neodpovídají.

Chovali se tak i ke křesťanským kreacionistům, ale jen do té doby, dokud kreacionisté nezačali předkládat v Kongresu návrhy zákonů (pro státy jako Arkansas a Louisiana) omezujících vyučování evoluce ve školách. Mohli si to dovolit, protože v těchto státech je silné fundamentalistické volební zastoupení. Pak vůči nim změnili svoji taktiku a zahájili masívní kontrapropagandu. Co se týče našeho časopisu Origins, tak ten zatím „neexistuje”. Ale časem, kdo ví..

 


Datum vzniku:
asi 1994
 
Jak se vám článek líbil?
0(min) do 10(max)
Kolik čtenářů se vyjádřilo: 27



anupatha
2008-01-09

To, ze my nejsme schopni vyrobit kov, ktery za nekolik stovek let nezkoroduje, neznamena, ze takovy kov vyrobit nelze a neexistuje. A uz vubec to nedokazuje, ze takovy kov nemohl byt nalezen ve vrstvach statisice let starych.. Mimochodem v indickem Dilli se nachazi slavny mnoho stoleti stary a pozoruhodne kvalitni kovovy sloup, ktery jiz stovky let nekoroduje. Podle dnesnich "vedeckych" nazoru by nemel vubec existovat, prave proto, ze ani my dnes nejsme schopni nic takoveho vyrobit. Presto tam stoji. Zjevne mimo jste vy.


qentity
2005-03-23

Ve vrstvách statisice let starých se nemůže nalézat železný předmět...

Důvod je ten, že i nejkvalitnější legovaná ocel, kterou jsme schopni vyrobit, během několika stovek let spolehlivě zkoroduje...

Na Zemi se přírodní železo vyskytuje pouze v meteoritech...

Člověk, který něco takového prohlásí, je zjevně mimo...

Příspěvek: 1-2



Můžete napsat komentář:

Jméno:  

Email:  
Vzkaz:  
 
  >>>  
Opište prosím výše uvedená písmena.
   
 




Haré Krišna inspirace
© 2001-2010