Poslední dva týdny v srpnu hostila komunita Šaranagati,v údolí Skalnatých hor (asi 800 ha) blízko Ashcroftu v Britské Kolombii, v Kanadě Permaculture Design CoursePrabhu  Bala  Kršna  a  Hari Lila z Varnášramské university v Šaranagati se postarali o finanční a manažerské záležitosti pro studenty z Kanady, Spojených států,   Nového   Zélandu,   Hong   Kongu a Austrálie.   Asi  50%  hostů  bylo z ISKCONu. Oblíbené byly ranní přednášky ze Šrímad Bhágavatamu.  Jeho  Svátost Džagadíš Mahárádž mistrovsky předvedl uvědomování si Kršny a hosté tak pocítili nutnost zavedení daiví-varnašráma-dharmy v dnešní společnosti. Během slavností na konci kursu všichni hosté naznačili, že začali mnohem lépe chápat celou filozofii vědomí   Kršny.  Doufají,  že  jejich   přátelství s oddanými ze Šaranagati potrvá i nadále. Oddaní ocenili nezaujatost a bohaté zkušenosti hostů, což také přispělo k úspěšnosti kursu.

UČITELÉ A NÁPLŇ KURSU

Náplň kursu byla na dvoutýdenní kurs velmi bohatá. Hlavní instruktor Michael Pilarski, ze společnosti Friends of the Trees, se již dlouhou zabývá permakulturou.  Pomáhal  mu  Gregoire Lamoreux, veterán z mnoha konferencí a zanícený permakulturista. Z hostů přednášeli Peter Light,  B.C.  zahradník a silný zastánce mulčování, Mojave, člen Circling Down Cooperative a Planting Seeds Project, který hovořil o nutnosti organické kultivace  a pěstování vlastních semen ve vztahu k soběstačnosti a o hlubokých sociálních aspektech  těchto  metod.  Abraham  Ware z Natural Legacy Seeds přednášel o základech pěstování stromů a polních květin ze semen, přispěl mnoha užitečnými informacemi  z  praxe. Další, Dr. Trevor Chandler z Landscape Consulting Corporation, jeden ze zakládajících členů prestižní organizace International Council on Research of Agroforestry v Keni a Nairobi, popisoval své zkušenosti s agrolesnictvím (agrolesní hospodářství, víceúčelové využití stromů) předložil   náhled   do  plánování projektu a jeho následné realizace. Nakonec všechny poučil vyhlášený autor, Herb Hammond ze Silva Foundation, o plánovaném využití lesa (ochraně a tvorbě pobřežní krajiny, starého lesa, o ochraně ekologicky citlivých míst a plánování pěšinek pro divokou zvěř),  a  také  o  využití  a  kontrole ohně v ekosystému lesa (v tomto případě hlavně v lese Douglas Fire).

PRAKTICKÉ ZKUŠENOSTI

Teoretické znalosti jsme doplnili praktickými zkušenostmi - mulčování zahrady, zavlažování (mokrou rozvodněnou cestu jsme přeměnili z kluzkého a špinavého problému v zavlažovací kanál, který může automaticky a snadno zalévat ovoce a obilí). Naučili jsme se také pěstovat rostliny na zvýšeném podkladu místo přímo na zemi a využívání lesního odpadu na palivo. Toto poslední cvičení bylo zvláště vhodné v Šaranagati dhámu, kde je polosuchá půda, a kde stovky hektarů lesa obklopují údolí. Musíme dodat, že všichni účastníci byli zásobeni lahodným prasádam, ovesnou  kaší  a  karobovými  sladkostmi, o což se postarali Džambaván dása a matadží Karen.

PLÁNOVÁNÍ

Nejdůležitějším bodem konference bylo plánování. Hosté se rozdělili do pěti skupin,   čtyři  byly  na  různých   místech v Šaranagati, pátá na 65 hektarové farmě Baly Kršny Prabhua. Měli jsme využít co nejvíce teoretických znalostí, které jsme získali v minulých dnech, a navrhnout další plány pro komunitu Šaranagati. Nejdříve  jsme  zhodnotili  současný   stav s ohledem na hlavní druhy rostlin a stromů, pohyb zvěře a budoucí zavlažovací systém. V první řadě bylo nutné založit pobřežní koridory (blízko jezer, řek, potoků, atd.), které budou chránit vodu před nadměrným zásobením živinami a jezera před eutrofikací (tj. přirozené stárnutí jezera). Cílem bylo vytvořit reálný a soběstačný ekosystém, zahrnující i lidské bytosti, který by respektoval nynější ekologickou situaci a živil obyvatele Šaranagati. Dále jsme sestavili seznam nejdůležitějších věcí,  nutných  k uskutečnění našich projektů ve Venables Valley (Šaranagati dhámu).

Každý tým předložil své návrhy celé skupině, potom se jednotlivé týmy znovu sešly, aby vybraly vhodná obydlí na svých pozemcích a navrhly výstavbu různých domácností nebo statků, a aby vytvořily plány pro celé údolí. Počítalo se s využitím slunce, vody, hmotných zdrojů, ovocných sadů, zahrad a zemědělských polí, uspořádaných tak, aby umožňovaly efektivní recyklaci a šetřily lidskou námahu.

PERMAKULTURA V KOSTCE

Permakultura využívá mnoha vědních oborů, ale základem je v uspořádání různých částí ekosystému tak, aby se kladl důraz na recyklaci vody a energie do pokud možno největšího počtu nik, kterých je návrhář schopen vytvořit.   Klíčovým bodem při navrhování uspořádání  ekosystému  je umísťování rostlin, zvířat, atd. tak, aby se vzájemně podporovaly a abychom je mohli využít více způsoby. Každý strom (zvíře, rostlina, atd.), nám poskytne své plody (mléko, zeleninu, ořechy, obiloviny), navíc bude vyživovat ostatní rostlinné a živočišné druhy a podpoří recyklaci energie skrze různé obyvatele   ekosystému.   Mnoho   farmářů a ochránců životního prostředí prosazuje různorodost pěstovaných druhů, Bill Mollison, zakladatel permakultury, však dále rozvedl tento bod jako rozmanité propojení mezi individuálními druhy. Chceme-li dospět k soběstačnosti, je velice důležité, aby ekosystém využíval pouze sluneční energii. Energie, kterou Země získává ze Slunce, přetváří rostliny fotosyntézou tak, aby ji ostatní živé bytosti mohly dále využít. Jestliže naše spotřeba převyšuje kapacity regionu, nejsme soběstační a musíme energii dovážet, abychom mohli dále pokračovat v našich činnostech. Stejně tak důležitá je recyklace minerálů. Budeme-li vyvážet plodiny, dovolíme-li erozi půdy, vytvoří se zanedlouho  nedostatek  fosforu,  draslíku a jiných prvků. Podstatou soběstačnosti je vytvořit   uzavřený  systém,  kde   energie a minerální látky přecházejí znovu a znovu z jedné živé bytosti do druhé.

Další velice důležitou zásadou je rozdělení pozemku na zóny. Nejlépe to vysvětlil Bill Mollison ve své knize Permaculture, A Designer's Manual (Permakultura, Učebnice návrháře): „Zóny si můžeme představit jako soustředné kruhy, přičemž nejvnitřnější jsou ty, na které je potřeba nejvíce dohlížet. Zóny umožňují udržovat a vytvářet energii přímo na potřebném místě. Nemáme nadbytek času nebo energie a tak věci, které často   potřebujeme,   musíme   mít   stále u  sebe.  Takto  plánujeme  i své kuchyně, a můžeme tak rozplánovat i místa, kde bydlíme, se stejnými výhodami vyhovujícími našemu přirozenému pohybu.

Neměli bychom si myslet, že budeme schopni vytvořit hospodářství přesně podle teoretických zásad. Praxe bude vždy trochu pozměněná zvláštností parcely (svahy, druhy půd, místní větry, technické problémy, atd.) V zonaci je obydlí nebo vesnice zónou 0, základnou. Využívá se zde lidské, zvířecí energie buď dodané nebo vytvořené přímo na místě.

Zóna 1: Zde je potřeba nejvíce naší pozornosti, časté návštěvy a mnoho práce. Technické vybavení bychom měli mít stále u sebe, jinak budeme zbytečně plýtvat časem a energií při hledání potřebných věcí. V okolí šesti metrů kolem domu můžeme  vypěstovat  většinu plodin pro každodenní potřebu a částečně také na prodej.

Zóna 2: Je méně obdělávána, s mulčovanými ovocnými sady, poli s hlavními obilninami. Chovají se zde domácí zvířata, jejichž příbytky mohou být v blízkosti první zóny.

Zóna 3: Je „farma„, kde se pěstují plodiny a chovají zvířata na výměnu nebo na prodej. Půda se hnojí zeleným hnojivem nebo  hnojem  ze  zóny 2, postupně se vylepšuje její kvalita. Jsou tu divoce rostoucí nebo jen málo prořezávané stromy, velké zásobárny vody, krmelce nebo stodoly, větrolamy nebo živé ploty na ochranu polí, půda vsakuje dobře vodu.

Zóna 4: Hraničí s lesem nebo divočinou, nicméně stále obhospodařována k získávání paliva a jiných věcí pro hospodářství. Jsou tu pastviny a louky, neprořezávané, volně rostoucí stromy, mohou tu být i přehrady, ze kterých se odvádí voda pomocí větrné energie nebo jiné dostupné technologie do ostatních zón.

Zóna 5: Charakteristické pro tuto zónu je přirozené, neporušené prostředí. Tyto prostory využíváme příležitostně k rekreaci nebo je necháme ležet úplně ladem. Zde se učíme přírodní pravidla, která se snažíme aplikovat jinde.  

Vzdálenost různých zón od centra závisí na dvou faktorech: 
1. jak často potřebujeme navštěvovat zvířata nebo rostliny
2. jak často zvířata nebo rostliny potřebují nás

Zlatým pravidlem je, abychom nejdříve   začali   zúrodňovat   nejbližší     okolí a   časem   můžeme  využívat  stále   větší a větší prostory. Takto zajistíme všechny své potřeby.  Rozdělení  na  zóny  umožní  šetřit čas i práci, také krajina zůstává stále neporušená. Moderní farmáři potřebují obvykle 10 kilokalorií energie k získání jedné kilokalorie z vypěstovaných potravin. To je způsobeno přílišnou závislostí na fosilních palivech,   potřebných   k   přepravě,   balení a pěstování plodin. Zemědělství ve své nejhrůznější podobě, výkrmny hovězího dobytka, využívají energie v poměru 20:1. Při zonálním způsobu hospodaření se práce využívá k pěstování plodin pro vlastní potřebu. Také dovolí mnoha jedincům, kteří neinklinují z farmaření, aby našli své uplatnění ve vesnické komunitě. Tito oddaní se mohou plně soustředit na vyvinutí prvních dvou zón. Ostatní, kteří jsou schopni pracovat na větší ploše, s voly, mohou přidat třetí zónu, zemědělská pole.   S  růstem  zkušeností  a  znalostí  roste i schopnost úspěšně propojovat různé části agrosystému. Tímto se nejdříve rozvíjí naše sebejistota a pak i soběstačnost. Máme příležitost jednoduše žít a nezáviset na špatném sociálním uspořádání a produkci potravin Kalijugy. Praktický výsledek a hlavní smysl vyvinutí soběstačných komunit je poskytnout rodinám oddaných příležitost zmenšit a nakonec úplně přetrhnout jejich závislost na současné peněžní ekonomice. Budeme-li jednoduše žít, automaticky začneme vyvíjet vyšší myšlení a rozvíjet vztahy s našimi manžely, manželkami, snoubenci a dětmi na základě oddanosti.

Pro oddané, kteří se chtějí zabývat permakulturou, je důležité, aby nikdy nezapomínali na konečný cíl. Mnozí vědečtí pracovníci dnešní „vznešené společnosti„ se snaží dokázat, že současný způsob hospodářství je udržitelný, že přetrvá. Existuje vzájemný vztah mezi společností a životním prostředím. V tomto věku si lidé chtějí pouze užívat hmotného světa a uspokojovat své smysly a neuvědomují si, že jen kradou majetek svých dětí. Někteří již pochopili, že tímto způsobem dál pokračovat nemůžeme, že je nutné vracet tolik, kolik jsme si vzali. My oddaní, na toto dbáme automaticky, chápeme, kdo je Nejvyšším Vlastníkem.  Proto nevidíme soběstačnost a praktické zemědělství jako duchovno, ale spíše jako symptomy, přicházející automaticky s rozvojem duchovnosti. To je velice důležité. Musíme vědět o pomíjivosti hmotné přírody, a zaměstnat vše ve službě Kršnovi.  

Permakultura navrhuje a vytváří různé ekosystémy, ale není to přímo uvědomování si Kršny. V našich komunitách využíváme takových znalostí k vytvoření systému, ve kterém jsou si všechny živé bytosti rovny. Toho dosáhneme jedině tak, že umístíme Kršnu do středu. Obětujme ovoce, obilí, zeleninu a ořechy Šrí Kršnovi a zaměstnejme všechny živé bytosti včetně žížal   a   půdního  hmyzu,  ptáků,   rostlin a stromů ve službě Kršnovi a umožněme jim tak dosáhnout dokonalosti. Tak se nebudeme muset bát permakultury nebo jiných „-ismů„. Z té či oné kultury vytvoříme Kršnovu kulturu. Princip je využít všechny věci ve službě Kršnovi.

Budeme-li schopni informace z permakultury a jiných systémů využít pro Kršnu, potom dva týdny, kdy jsme se ponořeni v kráse Šaranagati dhámu snažili skrze permakulturu porozumět stvoření Šrí Kršny, byly začátkem něčeho nového, skutečného a zvláštního. Cítím, že jsme nevytvořili   jen   teoretické  plány,  ale   máme i praktický proces, jak je realizovat. Všichni doufáme, že obyvatelé Šaranagati budou pokračovat v této vizi a naleznou dost odhodlanosti a podnětů k realizaci celého projektu. Není správné zatížit je tak velkým úkolem, ale potřebujeme praktické ukázky tohoto životního stylu. Chce-li Kršna   zajistit   nějaký  úspěch   kdekoliv a kdykoliv, je jisté, že se to rozšíří jako lesní požár. Faktem je, že tyto komunity dodají velkou sílu našemu kazatelskému hnutí a budou živým důkazem toho, že lidé se musí zaměstnat ve službě Bohu, aby mohla společnost vzkvétat. V tomto světle měla konference v Šaranagati dhámu historický význam.