NOVINKY
ARCHIV ČLÁNKŮ
ON-LINE HOROSKOP
FOTKY
BOŽSTVA A CHRÁMY
INDIE-svatá místa
RECEPTY 
ČASTÉ OTÁZKY
INZERCE a SEZNAMKA
KE STAŽENÍ
KNIHY A PŘEKLADY
HUDBA A MANTRY
ODKAZY
KNIHA HOSTŮ
KONTAKTY A LIDI
Náš názor:
Pěkná přednáška...
 
Nedělní přednáška
 
Džajapatáká Swami


25. 10. 1992 v Haré Kršna středisku ve Stockholmu

yac capi sarva-bhutanam bijam tad aham arjuna
na tad asti vina yat syan maya bhutam caracaram

nanto 'sti mama divyanam vibhutinam parantapa
esa tuddesatah prokto vibhuter vistaro maya

yad yad vibhutimat sattvam srimad urjitam eva va
tat tad evavagaccha tvam mama tejo-'msa-sambhavam

Dále jsem, Ardžuno, semenem všeho, co existuje. Není bytosti, ať pohyblivé či nehybné, která by mohla existovat beze Mne. Ó mocný hubiteli nepřátel, není konce Mým Božským projevením. To, co jsem ti vyjevil, je jen malý náznak Mého nekonečného majestátu. Věz, že všechny bohaté, krásné a slavné výtvory povstaly z pouhého zlomku Mé nádhery.

Bhagavad-gítá 10.39- 41

VÝKLAD OD ŠRÍLY PRABHUPÁDY:

Všechno má svou příčinu a tato příčina či semeno veškeré existence je Kršna. Nic nemůže existovat bez Kršnovy energie, a proto se nazývá všemocný. Bez Jeho síly nemůže existovat nic pohyblivého či nehybného. Existence, která se nezakládá na Kršnově energii, se nazývá májá - „to, co není”. Ve Védách se píše, že i když vlastnosti a energie Nejvyššího můžeme chápat různým způsobem, Jeho vznešené atributy nemají konce, a proto je nemožné je všechny vysvětlit. Šrí Kršna předložil jen několik příkladů, aby uspokojil Ardžunovu zvědavost. Všechna nádhera nebo krása, ať už v duchovním nebo v hmotném světě, není nic jiného než částečná ukázka Kršnovy vznešenosti. Je-li něco neobvykle nádherné, mělo by nám to připomínat Kršnův majestát.

DŽAJAPATÁKÁ SWAMI:

Lidé se občas ptají: „Co bylo první - vejce nebo slepice?” Na toto téma se vedou dlouhé rozhovory. Zde tedy stojí, že první bylo vejce.

Původním vejcem je Kršna. Je semenem veškeré existence a všechno pochází z Něho. V takové situaci můžeme ocenit, jakou hodnotu mají šástry neboli védská literatura. Člověk může s někým neustále diskutovat o určité věci, ale nedopracuje se k žádnému závěru, protože výsledkem je pouze názor dvou lidí. Védskou literaturu však pronesl Kršna, původní osoba, a proto má svou autoritativnost a velkou hodnotu, která dalece předčí jakýkoliv individuální názor. Indičtí filozofové měli systém určený k důkladnému porozumění různým filozofickým pojetím a směrům. Když se snažíte zjistit, které pojetí je pravdivé nebo přesnější, obrátíte se na védskou literaturu, která vám poskytne důkazy o tom, jaká podoba Absolutní Pravdy je správná a jaké je správné pojetí.

Včera večer jsme hovořili o dvou velkých duchovních mistrech, kteří žili před čtyřmi sty lety v Indii a jmenovali se Naróttam dás Thákur a Rámačandra Kavirádž. Tito dva duchovní mistři zasvětili do duchovního života - přesněji do vaišnavismu, do hnutí pro vědomí Kršny - dva syny významného kněze, který neuctíval Nejvyššího Pána, ale různé podoby hmotné přírody. My, kteří patříme do hnutí pro vědomí Kršny, uctíváme konečný původ všeho. Tito dva synové žili v ášramu Naróttama dáse Thákura. Jednoho dne se vydali navštívit svého otce a doufali, že bude zářit štěstím, až je zase uvidí. Měli oholené hlavy, na čele tilak, kolem krku kanti-málu - všechny charakteristické znaky vaišnavů. Naše krátké vlasy naznačují, že chápeme, že nejsme tělo, ale duše, která se nachází v těle. Proto žijeme jednoduchým životem a máme nakrátko ostříhané vlasy. Pramínek vlasů, který si ponecháváme, znamená, že věříme v jednu Nejmocnější, Absolutní Osobu, Nejvyšší Osobnost Božství. Je mnoho mnichů, kteří si tento pramínek nenechávají a mají zcela holou hlavu, ale vaišnavové, kteří věří v Osobní Pravdu, mají tuto „sikhu”. Kanti-mála - korálky kolem krku - chrání před posly smrti. Naznačují, že člověk přijal duchovního mistra a jde duchovní cestou. Jsou zhotovené ze dřeva posvátného keříku tulasí. Potom máme také tilak - značíme si jím tělo na dvanácti místech a pronášíme přitom určité mantry, což působí proti vlivu zvěrokruhu. Jak můžete zjistit ze svého astrologického grafu, každého člověka ovlivňují různé hvězdy. Oddaný, který značí své tělo na dvanácti místech tilakem, ho však svěřuje přímo Kršnovi a dostává se z dosahu vlastní karmy. Podobně existuje mnoho dalších praktik a každá má svůj význam.

Dva mladíci šli tedy navštívit svého otce. Velmi uctivě ho pozdravili: „Dobrý den, otče, my jsme se vrátili.”

On se na ně podíval a uviděl, že jsou oblečeni stejně jako oddaní z hnutí Haré Kršna. Přestože to byl hinduistický kněz, jeho první reakcí byl řev: „KULANGARA, KULANGARA! KULANGARA!”

Kula znamená v sanskrtu „rodinná tradice” a angara je „ten, kdo ničí”. „Ničíte naše rodinné tradice! Jak jste to mohli udělat?! My uctíváme déví, bohyni, a vy se klidně stanete vaišnavy a začnete uctívat Višnua. Co to znamená?! Co jste to udělali? Jak můžete být vaišnavové? Haré Kršna?! Bylo by snad lepší, kdyby jste se stali mohamedány nebo čímkoliv jiným - jen ne Haré Kršna!”

Synové odpověděli: „Otče, proč tak mluvíš? Jsme k tobě velmi uctiví; být oddaným Kršny, na tom není nic špatného.

„Ne, ne, to je příšerné, jak můžete něco takového vyslovit?

Jak můžete takhle vypadat? Uf! Bráhmani nepotřebují, aby se z nich stávali vaišnavové. Bráhmani jsou lepší než vaišnavové!”

„Otče, bráhman je někdo, kdo zná jen Brahman, neosobní pravdu, ale vaišnava je ten, kdo zná, co je tedy Brahman, Nadduši v srdci a Nejvyššího Pána. Je pokročilejší než bráhman.”

„Ne! To nemůžu poslouchat, už to nevydržím! Proč musím mít takové syny? Stanou se z nich Haré Kršna! Byl jsem vážený kněz... Přivedu ty nejlepší kněze, aby vás přesvědčili, že jste na omylu!” „Otče, celá védská literatura říká, že bráhman musí uctívat Nejvyššího Pána. Když to nebudeš následovat, poklesneš ze svého bráhmanského postave..”

„Ne! Už ani slovo! Neposloucháte svého otce a teď ho ještě poučujete. Dobře, když tedy nechcete poslouchat mě, pozvu všechny velké bráhmanské pandity (učence). Zůstaňte tady, přivedu významnější kněze, než jsem já. Ti vás naučí!”

„Dobrá otče, jak myslíš,”... Krsna Hare Krsna Krsna Krsna Hare Hare / Hare Rama Hare Rama Rama Rama Hare Hare...

Otec se vrátil se všemi velkými bráhmanskými kněžími a jeden z nich se zeptal: „Proč nenásledujete rodinnou tradici a neuctíváte bohyni přírodu? Proč uctíváte Višnua?”

Synové vysvětlovali: „Ve Védách stojí: paramah krsnah, sac cit ananda vigrahah, anadir adir govindah, sarva karana karanam- všechny energie světa pochází z jedné příčiny, kterou uctíváme. Touto nejvyšší příčinou je Kršna, Višnu. Hmotná energie, kterou zosobňuje bohyně Durgá, je jednou z Pánových energií. Vážíme si jí, ale není nejvyšší. Je služebnicí Nejvyššího Pána.”

„Dostali jste zasvěcení od vaišnavů!? Již jste byli bráhmani, kněží. Proč jste šli za vaišnavy?”

Nato bratři odpověděli, že podle Véd je bráhman, který neuctívá Višnua, považován za pokleslého. „Aby byl člověk skutečným knězem, musí být oddaným Nejvyššího Pána.”

Na konci rozhovoru bráhmanští kněží uznali: „Ano, přijímáme vaše vysvětlení,” a stali se z nich vaišnavové neboli oddaní Kršny.

Otec mohl puknout vzteky. Přestože i nejstarší kněz přijal argumenty jeho synů, on je přijmout nedokázal. Křičel: „Ne! Ne! Hlupáci! Nic nevědí! Přivedu nejslavnějšího pandita, největšího znalce v celé zemi. Ten vám ukáže! Vy z Haré Kršna jste všichni mimo! Nevíte vůbec nic!”

„Jak myslíš, otče,”... Hare Krsna Hare Krsna Krsna Krsna Hare Hare/ Hare Rama Hare Rama Rama Rama Hare Hare ...

Otec pak poslal pro největšího pandita, známého jako Digvidžáj Mathury. Byl odborníkem v logice a argumentování, znal zpaměti celé Védy a porazil všechny ostatní pandity. Když se doslechl, že má přijít a diskutovat se dvěma mladíky, odpověděl: „Cože? Já, největší pandit a kazatel, mám přijít a bavit se s jeho syny? To je pod mou důstojnost. Já jsem Digvidžáj Mathury, největší pandit v celé Indii. Chce-li se mnou diskutovat nějaký velký vaišnavský guru, áčárja, rád to přijmu, ale nehodlám debatovat s dětmi.”

Zanedlouho přišly zprávy, že jeden slavný vaišnava, Bhagaván Áčárja, s jeho výzvou souhlasí: „Dobrá, podiskutuji s mathurským panditem.”

Pandit tedy přišel se svými deseti tisíci žáky - byla to velká událost, všichni lidé se shromáždili, aby shlédli souboj největšího učence v Indii, učitele deseti tisíc žáků, s Bhagavánem Áčárjou.

Po půl hodině debaty pandit odložil svou tyč a řekl: „Přijímám porážku. Máš pravdu, uctívání Višnua, Svrchovaného Pána, je nejvyšší. Od této chvíle již tedy nemohu být učitel. Musím přijmout vše, co Védy říkají. Je to však pro mě tak ponižující, že nemohu zůstat ani jako učitel, ani se nemohu stát oddaným Kršny; byla by to pro mě neúnosná změna. Založím tedy novou, třetí cestu, která bude známá jako střední cesta. Půjdu a budu putovat po světě jako žebrák a spekulovat.” Potom odešel.

A co na to otec? „Hlupáci! Tupci! Nic nevědí!” Všichni včetně největšího pandita uznali, kdo má pravdu, ale on nikoliv.

Synové řekli: „Promiň, otče. Chtěli jsme s tebou zůstat a zachovat rodinu, ale ty nás vyháníš. Musíme jít tedy zpátky do ášramu našeho gurua a sloužit mu.”

Oddaní z hnutí pro vědomí Kršny mají ve skutečnosti velký zájem na zachování rodinné tradice. Problémy však nastanou, když je situace v rodině taková, že oddaní nemají možnost k seberealizaci. Obvykle se to však nestává a doufejme, že ani v budoucnu to nebude časté.

Hovořili jsme o tom, že vše pochází z původní příčiny. I když se jedná o podstatnou věc, zjistíte, že lidé na to mají různé názory. Mathurský pandit tehdy prohlašoval, že vše pochází z přírody.

Dnes tu máme zase Darwinovu teorii. Již před dlouhou dobou ztratila svou důvěryhodnost, ale díky tomu, že se tak dlouho vyučovala na školách, si všichni stále myslí, že lidé se vyvinuli z opic. Podle Véd existuje 8 400 000 životních druhů a původní símě každého z nich pochází od Kršny. Mezi těly opice a člověka, která stvořil Kršna, je rozdíl. Mají určité podobné rysy, a zároveň rozdíly.

Opice se nevyvinuly v člověka. Jejich těla byla stvořena jako opičí a lidská těla jako lidská. Nevidíme, že by se za posledních pět tisíc let lidé nějak zvlášť vyvíjeli. Darwinova teorie však říká, že před několika tisíci lety byl každý pračlověkem a žil v jeskyni. To nedává smysl. Sadapúta Prabhu a další naši výzkumníci z Bhaktivédantova institutu nalezli velké množství důkazů, že moderní člověk žil v různých částech této planety i před miliony let. Jeden muž se ptal, kde jsou v Indii k nalezení kosti moderního člověka, jestliže tam údajně žila celá civilizace. Ví někdo z vás, co dělají následovníci védské kultury v Indii s těly zemřelých?

Spálí je. Proto nenajdete žádné kosti. Najdete jen popel. Pokud chcete brát jako důkaz jen kosti, pak to není nejlepší... Musíte najít tělo člověka, který zemřel náhodnou smrtí a byl například zaplaven lávou, takže se jeho tělo uchovalo několik milionů let - nebo něco podobného. Jinak vždy najdete kosti necivilizovaných lidí, kteří žili v džungli a podobně. Védy jasně vysvětlují, že všechno má příčinu. Kršna říká: „Já jsem semenem všeho, co existuje. Jsem příčinou pohyblivého i nehybného.” Rostliny se nepohybují, zvířata ano.

Vraťme se k našim panditům, kteří spolu diskutovali. Tehdy platilo, že zvítězil ten, kdo měl lepší argumenty, a soupeř přijal jeho filozofii. Učenci, které otec přivedl jako první, se zachovali správně - stali se žáky jeho synů. Mathurský pandit byl trochu pyšný, a proto se nestal žákem, ale vymyslel něco nového - odešel žebrat. To není správné. Pokud se někdy dva učenci setkali a diskutovali, poražený přijal filozofii vítěze. Tímto způsobem bylo praktikováno náboženství a mělo to své výhody. Lidé se třeba narodili v rodině, kde se vyznávalo určité náboženství, ale jestliže přišel někdo, kdo měl lepší ideu, přijali to. Bylo to hodně založené na intelektu, ale základem byly šástry a logika. Proto v Indii jednu dobu převládal buddhismus, potom znovu Védy s komentáři Šankaráčárji, pak přišli významní duchovní učitelé vaišnavismu, jako Rámánundžáčárja a Madhváčáraja, a před pěti sty lety se zjevil Čaitanja Maháprabhu, který započal hnutí Haré Kršna. Patří do posloupnosti od Brahmy, přes Madhvu a další, ale má své jedinečné aspekty, které všechno ještě důkladněji objasňují. Tento přístup k filozofii a náboženství se tedy lišil od sektářského pojetí, že někdo je křesťan či hinduista, a když se narodil v rodině s určitou tradicí víry, musí se jí držet až do posledního dechu a nikdy nepoužívat logiku a zdravý rozum. V Indii takový systém nebyl. Dokonce také tam dnes existuje křesťanství a mnoho jiných náboženství. K islámu bylo samozřejmě mnoho lidí obráceno násilím. To jistě není v pořádku. Pokud však lidé dobrovolně přijmou jakékoliv náboženství, je to normální. Lidé mohou přijmout to či ono náboženství podle svého uvažování a logiky.

Hnutí pro vědomí Kršny se snaží v této cestě pokračovat. Nesnažíme se lidi obrátit, ale učit je - dát jim jasnou ideu, jasné životní pojetí. Jaký je smysl života, kdo skutečně jsme a odkud přicházíme - to jsou otázky, které by si inteligentní člověk měl klást. Někdo se to může snažit odsunout stranou a prohlašovat: „Nedávejte žádné otázky, nemyslete na nic,” ale to není správné.

Připomíná to příběh o nočním hlídači, zvaný „Tumbíču, pambíču”- „Ty budeš mlčet, já budu mlčet”.

Znáte ten příběh? V Indii žil jednou velmi vážený noční hlídač, který měl za úkol chránit v noci celou vesnici a dohlížet, aby nikdo nekradl. Měl však ještě jedno, vedlejší zaměstnání. Byl to zloděj. Vždy se vplížil do nějakého domu, vykradl ho a potom chytil na ulici nějakého opilce, který byl úplně namol, vrazil mu pár políčků, strčil mu jednu z ukradených věcí do kapsy a začal křičet: „Zloděj! Zloděj!”

Lidé se probudili - ani nevěděli, že je někdo vykradl - a on na ně: „Postrádáte něco? Je tohle vaše? Viděl jsem ho vycházet z vašeho domu.”

„Ano, to je naše! Chybí nám toho mnohem víc, ale zloděje jste dopadl, to je hlavní. Teď jsme v bezpečí. Vy pokaždé chytíte zloděje.” Nevěděli, že zlodějem byl on. Vždy chytil nějakého nevinného chlapíka, který se druhý den probudil ve vězení. Tak to neustále pokračovalo - lidé byli okradeni a hlídač vždy zloděje chytil. Loupeže nebraly konce.

Jednoho dne se hlídač rozhodl vykrást dům největšího boháče ve vsi. Byla temná noc. Velice opatrně se vplížil do domu, již byl uvnitř a najednou - někdo tam byl! Ne! V domě byl další zloděj! Hlídač se ho chystal napadnout, ale zloděj jen řekl: „Tumbíču, pambíču.” To znamená: „Ty budeš mlčet, já budu mlčet.” „Ty nic neřekneš, já nic neřeknu. Jsi proslulý hlídač, ale já vím, že jsi zloděj. Já jsem jen zloděj, jiné zaměstnání nemám. Jestli mě zavřeš do vězení, za dva měsíce budu na svobodě a budu znovu krást. Když však prozradím, že jsi zloděj, přijdeš o práci, o plat, o společenské postavení - zkrátka o všechno. Nic tedy neřekneš a já také nic neřeknu. Vykrademe dům půl napůl.” Zloděj dal potom hlídačovi ještě menší podíl, než slíbil, ale co mohl hlídač dělat? V současnosti se občas kvůli zachování klidu říká: „Dobrá, ty neříkej nic proti mně a já nebudu říkat nic proti tobě. Já podvedu lidi, ty je můžeš také podvést a nikdo nic neprozradí.” Ale jak může tohle někomu pomoci? Občas nás někdo obviní: „Proč se vyjadřujete proti určitým filozofiím? Proč neřeknete, že všechny jsou úžasné, že všechno je jedno?” Kdybychom to udělali, pak bychom byli „Tumbíču, pambíču”.Ty mlč, já budu mlčet, ty podvádíš, já podvádím - všichni jsou spokojení, každý se raduje. Jak bychom něco takového mohli dělat? My musíme lidem říci, jak se věci mají, co je pravda a co nás může svést. Jako když vidíme svého přítele, který jede směrem, kde je dopravní zácpa. Necháme ho tam jet? Nikoliv - řekneme mu, že je tam zácpa aut, práce na silnici nebo nehoda, a ukážeme mu, kudy může jet. To je přece přirozené. Snažíme se nikoho nejmenovat. Nechceme vyvolat nějaké roztrpčení - alespoň do té míry se snažíme zachovávat taktnost. Co se však týče filozofie, je naší povinností lidem říci, co je dobré a co není. Proč byste jinak byli tady? My chceme sdělit svým přátelům, jak se mohou rychle vrátit ke Kršnovi, přímo do duchovního světa. Nechceme, aby promarnili svůj život a nedošli ke konečnému cíli. Proto občas říkáme: „Tato filozofie je nebezpečná, dejte si na ni pozor, tahle také přináší problémy.” Je to jen proto, abychom pomohli přátelům. Jinak bychom jednali nepoctivě. Ale kolem sebe můžeme vidět, že tato věc se stále děje - „Tumbíču, pambíču”.

Čaitanja Maháprabhu tento způsob nikdy nepřijal. Vždy byl poctivý a čestný. Informoval lidi, jaká je skutečná pravda. Řekl jim: „Jestliže chcete rychle dosáhnout dokonalosti, nejsnadnějším způsobem je mantra-meditace.” Všechny védské pokyny, všechny druhy jógy, ásany - to vše je obsaženo v mantře Haré Kršna, Haré Kršna. Když tedy zpíváte Hare Krsna Hare Krsna Krsna Krsna Hare Hare/ Hare Rama Hare Rama Rama Rama Hare Hare, přirozeně získáte veškeré výsledky všech ostatních metod - nejvyšší a nejrychlejší výsledky. Jestliže někdo zpívá Hare Krsna Hare Krsna Krsna Krsna Hare Hare/ Hare Rama Hare Rama Rama Rama Hare Hare , ať už je to ve východní Evropě, Rusku, Číně, Africe nebo na Havaji, pocítí, že se jeho vědomí začíná měnit. Původně jsme všichni věčné, duchovní, osvobozené bytosti. Poklesli jsme do současného podmínění a ztotožňujeme se s tělem. Myslíme si: „Jsem hmotné tělo. Jsem Švéd, Američan, Ind, křesťan, hinduista, muž, žena, pracuji pro toho a toho.” Uvažujeme v tomto tělesném pojetí života.

Toto vnější ztotožňování se s tělem je tím, co na světě vytváří největší zkázu. Nevytváří ji filozofické učení, že každý je částí Boha, ale právě tělesné vědomí: „Jsem muslim, a proto musím bojovat proti křesťanům.” To ve skutečnosti nemá s náboženstvím vůbec nic společného. Je to ztotožňování se s tělem. Náboženství je dnes tak sektářské, že téměř ztratilo filozofický podklad. Jen když se člověk zaměří na filozofii náboženství, jógy a duchovního života, může se prostřednictvím poznání dostat nad tělesné vědomí a dosáhnout míru. Nevědomost nikdy mír nepřinese. Způsobí jen zkázu.

Čaitanja Maháprabhu přinesl poznání a lásku. Řekl, že konečné poznání znamená pochopit, že základem našeho vztahu ke Kršnovi je láska. Každý cítí ke Kršnovi lásku, a proto také cítí lásku ke všem ostatním, neboť každý je nedílnou částí Kršny. Když získáte tuto božskou realizaci, budete milovat každého. Ke každému budete pociťovat soucit. Šrí Čaitanja Osobně ukázal, jaká je to láska. Je to velice dynamická, intenzívní extáze. Neexistuje štěstí, emoce či extáze, která by byla tak úžasná jako extáze lásky ke Kršnovi. Když Pán Čaitanja Samotný před pěti sty lety započal sankírtanové hnutí, přidalo se k Němu mnoho oddaných. Jeho nejdražším oddaným a věčným společníkem, který rovněž sestoupil z duchovního světa, byl Pán Nitjánanda. Připojil se ke Šrí Čaitanjovi několik měsíců po započetí sankírtanového hnutí.

Když se Čaitanja a Nitjánanda setkali, byli tak šťastní, že Pán Čaitanja vykřikl: „Nitjánando!” a Nitjánanda vykřikl: „Gaurángo!”

„Nitjánando!”

„Gaurángo!”

Objali se a bylo to tak úžasné... Oddaní zpívali: Hare Krsna Hare Krsna Krsna Krsna Hare Hare/ Hare Rama Hare Rama Rama Rama Hare Hare. Zpívali pro celé město, byla to šťastná událost.

Každý se ptal: „Kdo je Nitjánanda? Kdo je to?” Nikdo Ho předtím nikdy neviděl, ale Šrí Čaitanja se choval, jako by Ho znal odjakživa. Po tomto slavném dnu radostného shledání byl každý velice šťastný.

Dalšího dne se Pán Nitjánanda vypravil navštívit Pána Čaitanju, který byl se všemi Svými oddanými v domě Mamu Thákura. Bylo jich asi padesát a všichni zpívali. Jakmile Šrí Čaitanja zahlédl na dvoře Nitjánandu, opět vykřikl: „Nitjánando Prabhu!”

„Góóóurango!”

Dívali se na Sebe, jako kdyby očima pili jeden druhého. Nitjánanda byl tak šťastný, že vidí Šrí Čaitanju. Pak se znovu objali a Čaitanja jen cosi naznačil Svému velkému oddanému Šrívásovi, který okamžitě pochopil, že má zpívat o Kršnovi. Začal zpívat krásnou píseň o Kršnově mládí - jak Kršna ve Vrndávanu hraje na flétnu, je jaro a On jde na pastvu s krávami a telátky a doprovázejí Ho pasáčci v čele s Balarámem. Nitjánanda naslouchal a Jeho tělo se začalo třást. Nitjánanda je inkarnací Balaráma, a jakmile uslyšel jméno „Balarám”, pocítil velké odloučení. Vzpomněl si na Kršnu, Vrndávan a překrásné láskyplné zábavy, které s Kršnou prožíval, a nemohl tyto pocity unést. Jen vykřikl: „Kršnááá!” a upadl v bezvědomí na zem. Všichni přestali zpívat, začali Ho ovívat a snažili se Ho přivést zpátky k vědomí.

Šrí Čaitanja jim řekl: „Neztratil vědomí, je v samádhi! Přivedli jste Ho do tranzu, protože zaslechl o Kršnových zábavách, a jediný způsob, jak Ho z něho dostat, je pokračovat ve zpívání. Zpívejte více o Kršnových zábavách, to Ho přivede k životu.” Znovu začal kírtan, oddaní hráli na mrdangy a kartály a zpívali o slávě Kršny - jasoda-nandana, braja-jana-ranjana, jamuna-tira-vana-cari.

Nitjánanda se najednou posadil. Šrívás přidal na zpěvu a Nitjánanda tím byl úplně zaplavený. Z očí Mu začaly téci slzy, vlasy se Mu zježily a křičel: „Kršna, Kršna, Kršna!” Vyskočil a úplně explodoval: „Kde je Kršna?!” Jeho láska byla tak intenzívní, tolik chtěl být s Kršnou, že začal šílet. Utíkal a chtěl najít Kršnu a všichni oddaní se Ho snažili chytit. Otočil se a rozběhl se na druhou stranu. Zkoušeli Ho zastavit, ale nikdo Ho nedokázal udržet. Byl úplně šílený, prožíval extázi lásky ke Kršnovi. Slzy Mu tekly z očí a jen naříkal: „Kršna, Kršna.” Nakonec přiběhl Šrí Čaitanja a chytil Ho. V tom okamžiku byl Nitjánanda úplně klidný a začal potichu plakat: „Kršno, Kršno, Kršno, Kršno.” Pán Čaitanja si sedl a vzal Jeho hlavu do dlaní. Říkal Mu: „Já vím, cítíš tolik lásky ke Kršnovi, tolik s Ním chceš být.”

Šrí Čaitanja byl také zaplaven extází, když viděl, jakou lásku má Šrí Nitjánanda ke Kršnovi. Slzy Mu proudily z očí a stékaly na Nitjánandovu tvář. Říkal mu: „To je v pořádku, Hare Krsna Hare Krsna Krsna Krsna Hare Hare/ Hare Rama Hare Rama Rama Rama Hare Hare”Byl úplně zaplavený: „Kršno, Kršno, ó Kršno!” Nitjánanda se rychle posadil, vzal Jeho hlavu do dlaní a teď zase Nitjánandovy slzy stékaly na tvář Pána Čaitanji, který také plakal.

Jeden oddaný - Gadádhar - žasl: „Co se to tu děje? To, jak Nitjánanda drží Pána Čaitanju, připomíná Ananta Šéšu, božského hada, na kterém spočívá Višnu.” Kdo může porozumět Jejich extázi, kdo může pochopit, co cítí? Každý byl unesen pouhým pohledem na tuto scénu. Nebyl to žádný obyčejný pláč. Jejich extáze byla nepředstavitelná, emoce přicházely jedna za druhou jako vlny, bylo to tak hluboké. Každý byl v úžasu: „Nitjánanda je skutečně naplněn láskou ke Kršnovi, nikdy jsme nikoho při zpívání neviděli tak explodovat, je to neuvěřitelné. A nejednalo se o žádné napodobování, byl opravdu v obrovské extázi. Každý pak začal zpívat Hare Krsna Hare Krsna Krsna Krsna Hare Hare/ Hare Rama Hare Rama Rama Rama Hare Hare .

Šrí Čaitanja a Šrí Nitjánanda tak projevili nejvyšší úroveň extáze, která jde až tak daleko, že vypadá jako šílenství. Úplně přitom na všechno zapomněli, nestarali se, co si ostatní mohou myslet. Cítili tolik intenzívní lásky ke Kršnovi. Neexistuje žádný hmotný zážitek, který by se blížil této extázi... Možná na okamžik, když mužstvo vyhraje fotbalový zápas a každý křičí, ale příště zase prohrají, takže... Ve skutečnosti to není nic, je to velice povrchní. Lidé jsou velice vzrušení, ale pro co? Někdo dá překrásný gól nebo se hraje vzrušující hokejový zápas a každý šílí - ta nádhera, ten okamžik, kdy je v tom každý ponořený - to je jen kapka z toho, co znamená Kršna. Kršna Samotný vysvětluje: „Věz, že všechno bohatství, všechna krása a všechny slavné věci pramení z pouhého zlomku Mé nádhery.” I na těchto lehkovážných sportech nebo čemkoliv jiném tedy lidé nacházejí trošku něčeho báječného a úžasného, a toto vzrušení a krása je jen kapkou z Kršnovy nádhery. Když někdo může opravdu spatřit Kršnu, jeho štěstí je větší než vítězství na milionech fotbalových mundialů nebo čemkoliv. Nic hmotného se tomu nevyrovná. Všechny hmotné extáze jsou jako odrazy, stíny původní extáze. Původní extáze a láska je skutečná. Není to nic umělého, jako třeba nějaký radostný okamžik, kdy člověka zvolí za předsedu vlády a všichni jsou šťastní, ale za týden ho již kritizují a pomlouvají v novinách a on by nejraději vyskočil z okna.

Pomíjivé štěstí a neštěstí jsou jen nejasné stíny. Mohou nám dát jen nepatrnou představu o tom, co je skutečné štěstí. Skutečné štěstí jde přímo k duši. A právě to chtěli Šrí Čaitanja a Šrí Nitjánanda dát každému. Nitjánanda řekl: „Obdržel jsem tuto lásku, ale chci ji dát každému. Chtěl bych dát každému skutečné, neomezené štěstí, ve kterém není ani špetka utrpení. Čistou, ryzí blaženost. V celém hmotném světě nic podobného neexistuje. Chceš ji? Stačí jen naznačit a můžeš ji dostat.” Proč zpívání Haré Kršna účinkuje? Protože probouzí naše přirozené štěstí, které je ukryté v nás samotných. Dříme uvnitř, je součástí naší duchovní povahy. Nemusíme se uchylovat k vnějším věcem, jako jsou drogy, alkohol či cokoliv jiného.

Štěstí je v nás, ale teď pouze dříme. Když budeme zpívat Hare Krsna Hare Krsna Krsna Krsna Hare Hare/ Hare Rama Hare Rama Rama Rama Hare Hare a přijmeme požehnání Gaura-Nitáie za zpěvu krsna-caitanya prabhu-nityananda sri-advaita gadadhara srivasadi-gaura-bhakta-vrnda,toto původní štěstí se začne probouzet. To můžete vidět na vlastní oči. Proč oddaní z hnutí Haré Kršna skáčou a tancují? Někdo jim dal něčeho napít? Ne. My neužíváme žádné drogy. Nepotřebujeme žádné omamné látky. Štěstí, které je v nás, omamuje dostatečně. Musíme ho jen nějak probudit, probudit ho. A to právě dokáže zpívání - přináší úplnou duchovní sílu. Každý člověk má neomezenou duchovní sílu, ale my jsme ji nechali dřímat. Musíme se tedy duchovně probudit a dovolit, aby se naše duchovní síla obnovila. Potom budeme moci pocítit neomezené štěstí a získat neomezené poznání.

Velice Vám děkuji, že jste přišli, protože toto středisko Haré Kršna slouží právě tomuto účelu - přivádí lidi k duchovnímu vědomí - podáváním jídla, které oddaní s láskou připravují, zpíváním Haré Kršna, čtením knih, které nám pomáhají pochopit smysl života a přesvědčit nás, proč je důležitá meditace, proč zpívat mantry, proč se probudit. Máme velké množství chrámů a usedlostí, kde se lidé mohou seznámit s tím, jak žijeme. Kdo si přeje žít s námi, může, nebo může přijít a podívat se a pak začít sám doma. Za zpívání nevybíráme žádné peníze. Kdybychom se snažili stanovit cenu zpívání, nikdy by nebyla dostatečně vysoká. Svaté jméno se nedá zaplatit. Jestli za něj chcete dát milion dolarů, bude to urážka. Jestli chcete dát miliardu, stejně to nestačí. Dobrá, dejme ho zadarmo. Jediná cena je, že je třeba zpívat ho a dát do zpívání celou svou lásku. Když to uděláte, získáte plný prospěch. Dáváme svaté jméno za cenu lásky. To je všechno. Láska je v každém případě důležitější než peníze.

Právě dokončujeme dlouhou cestu. Nejprve jsme projížděli Bahrajnem, kde se za účasti představitele vlády otevíral nový Kršnův chrám. Potom jsme byli v Curychu a také v Itálii, kde probíhala Ratha-játra, dále jsme se zastavili v Polsku a pak jsme odjeli do Jižní Ameriky, Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Chile, Argentiny a Brazílie. Následovala cesta do Kanady a na různá místa Spojených států a poté do Indie, odkud jsem přiletěl sem. Dnes v noci mám letět do Kodaně, dále do Londýna a zpátky do Indie na oslavu výročí Prabhupádova odchodu z planety. Jsem velmi rád, že jsem zde mohl s Vámi být a doufáme, že nás také navštívíte v Májápuru v Indii, svatém dhámu Čaitanji Maháprabhua, kde je Jeho milostí snazší probudit lásku ke Kršnovi. Jste vždy vítáni.

Děkuji Vám. Haré Kršna.

* * *

Jeho Svátost Šríla Džajapatáká Swami Áčárjapád

přišel na tento svět na první Ékádaší po Ramanavami v Milwaukee, ve městě nacházejícím se v severoamerickém státě Wisconsin. Jeho otec se kvalifikoval na kněze, ale přerušil školu během druhé světové války. Džajapatáká Swami vyrůstal v bohaté rodině, neboť jeho děd byl zakladatelem multimilionářské továrny s barvami.

Během svého dětství projevil neobyčejnou inteligenci a velký zájem o filozofii a duchovní náměty. Když mu bylo jedenáct let, vyléčil se z kožní nemoci opakováním svatého jména Pána, jak mu to doporučil jeho děd.

Když jako nejlepší ze třídy absolvoval St. John's Academy, přihlásil se na Brownovu univerzitu. Hned na začátku na něho hluboce zapůsobila veřejná přednáška o životě Buddhy, díky které úplně ztratil zájem o studium na škole a začal pátrat po duchovním mistrovi. Jelikož na Západě bylo jeho hledání bezvýsledné, rozhodl se odjet do Indie.

Když se připravoval na cestu, setkal se s žáky Jeho Božské Milosti A. Č. Bhaktivédanty Swamiho Prabhupády a připojil se k nim při oslavách Ratha-játry v San Franciscu. Ihned nato se odstěhoval do montrealského chrámu, kde se chtěl setkat se Šrílou Prabhupádou. V té době vystřídal různá zaměstnání a tak pomáhal finančně chrámu.

Krátce poté obdržel zasvěcení od Šrí Šrímad A. Č. Bhaktivédanty Swamiho Prabhupády, zakladatele-áčárji Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny, a dostal jméno Džajapatáká dás brahmačárí. Kromě toho, že měl možnost osobně pomáhat Šrílovi Prabhupádovi, sloužil také jako púdžárí a později jako vedoucí montrealského chrámu. Na pokyn Šríly Prabhupády také pomohl založit chrámy v Torontu a Chicagu.

V roce 1970 ho Šríla Prabhupáda poslal do Indie, aby založil střediska v Májápuru, rodišti Šrí Čaitanji Maháprabhua, a ve Vrndávanu, místě dětských zábav Šrí Kršny. Připojil se tam k Ačjutánandovi dásovi, v té době jedinému členovi ISKCONU v Indii, a společně se ujali této pionýrské práce v zastoupení Šríly Prabhupády. Pořádali kírtany, kontaktovali životní členy, přednášeli a organizovali veřejné i menší soukromé programy v Kalkatě.

Když Šríla Prabhupáda přijel do Indie, oficiálně registroval Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny v Bombaji. Na Rádháštamí v roce 1970 Džajapatáká dása vstoupil do životního stavu odříkání a dostal jméno Džajapatáká Swami.

Byl jmenován vedoucím kalkatského chrámu a pomáhal organizovat dva gigantické pandálové programy, na kterých poslouchalo Prabhupádovy večerní přednášky přes 30 000 lidí.

V roce 1971 se ve Šrídhám Májápuru podařilo získat půdu pro stavbu hlavního střediska Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny. Šríla Prabhupáda přidělil Džajapatákovi Swamimu „Májápurský projekt” jako jeho životní dílo. Řekl mu: „Dal jsem ti Boží království, nyní se postarej o jeho rozvoj.” Když byla do Šrí Májápur Čandródaja Mandiru přivezena Božstva Šrí Šrí Rádhá-Mádhavy, Džajapatáká Swami v nich rozpoznal Božstva, která viděl ve snu při svých kazatelských cestách na Západě.

Od té doby neúnavně pracoval na rozšíření vědomí Kršny nejen v Indii, ale po celém světě. Strávil mnoho let kázáním v indických vesnicích, kde se seznamoval s místními jazyky a kulturou. Po válce v Bangladéši organizoval ISKCON Food Relief Programme, při kterém se rozdávalo jídlo pro utečence a hladovějící. Tento program pokračoval přes deset let a každoročně se rozdávalo okolo čtyř milionů porcí výživného jídla.

Džajapatáká Swami byl jmenován členem GBC a správním členem nakladatelství BBT. Stal se zasvěcujícím duchovním mistrem a po celém světě má tisíce žáků. Je velmi známý a oblíbený u obyvatel indických vesnic. Během velkých záplav v roce 1978, jakož i několikrát poté, riskoval svůj život a na velmi chatrných člunech přivážel prasádam (jídlo obětované Kršnovi) hladovějícím vesničanům, které povodeň odřízla od světa. Díky těmto a mnohým dalším činnostem bylo Džajapatákovi Swamimu na žádost významných osobností i desetitisíců obyvatel bengálských vesnic uděleno indické občanství.

Džajapatáká Swami pokračuje ve svých kazatelských cestách po celém světě a inspiruje mnoho lidí ke zpívání Haré Kršna mahá-mantry. Spolupracoval i na publikování knih Šríly Prabhupády v mnoha indických jazycích. Také dal podnět k pořádání Ratha-játry v mnoha městech, zvláště v Kalkatě, kde se z této každoroční slavnosti stal jeden z největších festivalů na světě. Zahájil též šest tisíc kilometrů dlouhou Padajátru k oslavě pětistého výročí zjevení Pána Šrí Čaitanji Maháprabhua. Dále překládá některé důležité vaišnavské texty do angličtiny a píše k nim komentáře, jako například „Vaišnava Ke” od Šríly Bhaktisiddhánty Sarasvatího Thákura.

Džajapatáku Swamiho jsme mohli také před dvěma lety vidět u nás v Praze ve středisku u Góvindy a doufejme, že k nám opět někdy zavítá.

 


Datum vzniku:
1992
 
Jak se vám článek líbil?
0(min) do 10(max)
Kolik čtenářů se vyjádřilo: 2




Haré Krišna inspirace
© 2001-2010