NOVINKY
ARCHIV ČLÁNKŮ
ON-LINE HOROSKOP
FOTKY
BOŽSTVA A CHRÁMY
INDIE-svatá místa
RECEPTY 
ČASTÉ OTÁZKY
INZERCE a SEZNAMKA
KE STAŽENÍ
KNIHY A PŘEKLADY
HUDBA A MANTRY
ODKAZY
KNIHA HOSTŮ
KONTAKTY A LIDI
 
Vzpomínky na Prabhupádu
 
Baladév dás


V roce 1996 se na Kršnově dvoře u příležitosti Džanmáštamí vystřídalo mnoho oddaných při přednáškách a povídání o Krišnovi, ale asi nejdojemnější z nich byly vzpomínky, se kterými se s námi podělil Baladév - dnes již starší pán žijící v Brně.

Jelikož jeho osobní vyprávění má svoje kouzlo, zkusili jsme vám jeho atmosféru přiblížit tím, že jsme text přepsali doslova - foneticky bez ohledu na gramatiku.

* * *

Já začnu tím, že sem č'tl, že méně inteligentní... Nebo tak: inteligentní člověk, tomu stačí jenom říct, pochopí a oddá se, nebo dělá podle toho. Méně inteligentní, a to je nás většina, musíme být dokopancovaní, že? Tak i já jsem byl dokopancovaný do Haré Krišna hnutí.

V šestapadesátém nebo sedmapadesátém roku jsem byl v Indii a tam jsem navštěvoval chrámy a dostával jsem obětiny tam, a když jsem odjížděl z Indie, říkal jsem, tady jsem doma, smáli se mě lidi, no, já jsem pobrekával, ale když jsem odjížděl z Bombaje, tak jsem řekl: „Jenom, kdybych aspoň se mohl eště vrátit.” No, a tam je sloup, a když ho obejmete zezadu a dotknete se prsty, tak můžete mět tři přání.

A já jsem měl to jedno přání, já jsem jeden z těch mnoha tisíc, kteří to dokážou, protože já mám vytahaný ruky od práce, plochý záda, tak sem se dotknul. A všichni mě to záviděli, já jsem měl to přání. První přání bylo, abych byl delší dobu ve světě, aspoň dva roky, a poznal pravdu.

No, a když jsem v osmašedesátým roce přišel z Japonska zase na Vinohrady, tak povidám už... tak jsem šel ještě na měsíc do Itálie za těch sto dolarů, co jsem si tam našetřil... , a povidám: „Už nikam nejedu! Už zůstanu tady, já už do žádnyho světa nepojedu.”

A na Hromnice už jsem byl zase v Kanadě. To bylo v tom osmašedesátym roku.

V Kanadě jsem prohlašoval... ze začátku tam byli emigranti, tam je to dycky těžký, já prohlašoval: „Můj Bůh zůstal v Evropě. Nepřišel se mnou do Kanady.” No, tak jsme hledali eště s jedným Boha. Koupili jsme si Bibli a č'tli jsme. Předčítali jsme a ten známý říká: „Já tomu nerozumím, to je v tom moravskym nářečí a tomu já nerozumím.” Já povídám: „Ale já ti to vysvětlím, to je přece všechno jasný.” Ale on přestal chodit a tak jsme to přestali spolu předčítat.

A za nějaký čas přišel známý, jogín: „Pojď, dávají zadarmo jídlo.” Tak jsme šli k hathajogínům. Tam jsme byli asi dva roky, bydleli jsme tam i, a pak jsme byli na soustředění v Novým Mexiku, a byl tam Jodži Bhadžan, velice známý přes tantric jógu, a oddaní Jodži Bhadžana si stěžovali, že jim Haré Krišnovci unáší ženy. To vite, tak zamilovali se dva a ten, aby to bylo podle Védy, tak ju unesl. A oni byli velice rozčilení. A bylo nás tam asi kolem tisíce. A ten Jodži Bhadžan je uchlácholoval, že si s Prabhupádou promluví a že tu nápravu jako zjedná. A mluvil to s takovym hlasem, že pro mě to bylo.., jako s takovym respektem mluvil, tak jsem říkal: „Ja su u kováříčka. Já pudu ke kováři. Pudu k Prabhupádovi.”

Tak náhodou se stalo, že tam, kde jsme bydleli, jednou vyhlídnu z okna, já jsem každou sobotu měl za úkol péct koláče, tak jsem napekl koláčů, a vyhlídnu z okna a tam na parkovišti byli nějací lidičky a stavěli vůz. Vobrovský kola to mělo a já tam vyjuk', tož jsem byl zvědavý a taky od řemesla trošku, tak přijdu: „Co stavíte?” „No, bude velká sláva,” povidali mně, „půjdeme přes město a tady na té plošině budem tancovat, skákat, to budeš vidět, povezeme Božstva... ”.

Ja pam: „No, moc nebudete skákat, protože vám to spadne.”

„Nespadne, co staví oddaní, nikdy nespadne!”

Ja povidam..., tak jsem s nima diskutoval a povidám: „No, víte, ale oddaní, ať jsou jací chtějí, musí respektovat Kršnovy energie a to je statická energie...”, a tak jsem jim to vysvětloval, protože jsem dělal průmyslovku a tak jsem užíval termíny - tak tady potřebuju takový zavětrování a tady takový zavětrování, „Tak to udělej,” povídají oni.

No, tak jsem jim to udělal, a už jsem byl jejich: „Musíš přijít na jídlo.” Ještě jsem jim dal koláčů, protože to hlídali celou noc, aby jim to někdo nezničil..., a eště jsem přinesl koláče, a už jsem tam potom chodil... A jednou povídali: „Kupujeme kostel, za půl milióna, přidáš se?”

Ja pam: „No, ja nemám peníze.”

„No, to nemusíš mět peníze, ale pomůžeš nám stavět dům pro Božstva, ve vnitřku musí být obrovský chrám, krásný, těch Božstev.”

No, a tak potom jsem tam přišel, no, zaměstnali mě, a tak to do mě vjelo cosi, že jsem po práci tam chodil každý den a stavěl jsem a stavěl a oni mě zpracovávali.

Mě se tam líbilo a ty slavnosti byly obrovský, Govardhana Hill byl tak velkej jako tady to a to byl dort, velkej jako tady to, a sláva byla veliká, hrozně se mě ty zvyky líbily, houpali jsme Kršnu v houpačce, já hlídal takový ty všelijaký podezřelý typy, aby neskočily do Deity Hausu a neukradli za deset tisíc dolarů ten brilant tam a oni skákali při bubnách, ve vzduchu dělali tři salta třeba, já na to hleděl jak hloupý, jak to je možný, sou to nějací raubíři nebo co to je, vlasatci, no a potom .., když se houpal Krišna, tak držel spoustu dolarů..., sto dolarů dal Kršnovi a já ho tak podezíral..., že chtěl krást...

No a tak jsme...., no a potom měl přijet Prabhupáda.

Po letech, pravda, to bylo slavností všelijakých a mně se to strašně líbilo.

A Prabhupáda přijel. My jsme ještě neměli dostavěný Deity haus a říkám: „No, přijede Prabhupáda a ani nebude vědět, jak to bude vypadat.”

A tak jsme tam stáli na vrchu na schodech, a čekali na toho... Prabhu...pádu...

A on... Ja to neumim... já to nedovedu ani vykládat... On vylízal z auta a byl takový chudinka... Už pravda, opíral se, jak já už teďka, a oni se ho dotýkali nohou a ja říkam: „To jsou vrtáci, oni se ho dotýkají nohou a on nemá sílu, a oni mu tu sílu..., kterou přece Kristus řekl: „Síla ze mě vyšla. Dotkla se mě ta nečistá žena.” A ty ženský kolem něho...

A já říkám Jirkovi, co stál za mnou: „Jirko, Prabhupáda de, musíme něco dělat... Pojďme aspoň na kolena!” No, tak jsme šli na kolena. A já už jsem potom nevěděl, co se děje. A tak já jsem se natáhl, něco mě natáhlo, jak široký, tak dlouhý, nevěděl jsem, co je, já jsem zapoměl sebe.

A zvednu se a uvidím Prabhupádovy oči. A ty, ty jiskry! A on... sršel jiskry z černých očí a já se dívám do těch očí a on se směje. No on se smál v očích. Tak se nesmál, ale on se smál v očích. A já... Tak teďka ukáže na svoje nohy pohledem a na moje ruce - na svoje nohy a na moje.. a já jsem byl neinteligentní, já nevěděl, co chce a očima se ho zeptal: „Co?” a on sklopil.., vyhasl a šel dál.

No, ale pak jsme pozdravili Božstva a celý ten dav, jak tam byl, těch několik set lidí, pozdravoval Božstva se stejným..., ve stejným rytmu jako Prabhupáda. Všichni jsme šli stejně k zemi jako Prabhupáda.

No, a na druhý..., na druhý..., tak - běžel jsem domů, už bylo potom, Prabhupáda si šel odpočinout, já jsem běžel domů, a bylo ještě světlo, lehnu si v botech na postel, a předtím jsem měl trochu problémy se žlučníkem, měl jsem kameny a já už jsem chodil tak na bok a v práci jsem řezal na cirkulárce, tak už na bok jsem tlačil. A já jsem si lehl, a začalo mi tady na boku, jak když nožama o sebe skřípe. A já jsem řekl: „Pane Ježíši Kriste, ať tu neumřu!” A usnul jsem.

Ráno se probudím v botech, letím do práce a zase z práce do kostela. No a tam jsme Prabhupádu..., on měl vždycky kázání a světily se, církvilo se taky něco, já už nevim, bylo toho moc, a tři týdny nebo jak tam dlouho byl, tak jsme... Pak nám navařil, sám, osobně, pak nám rozdával Boží milost - takový kostečky jak cvibochu to bylo - tak jsem tak vrazil tu svoju pracku a on mě hnedka na ni dal, lidi se tlačili...

A Prabhupáda odjel.., a já jsem si uvědomil, že mě žlučník už nebolí. A od té doby nebolí...

 


Datum vzniku:
červen 2002
 
Jak se vám článek líbil?
0(min) do 10(max)
Kolik čtenářů se vyjádřilo: 14




Haré Krišna inspirace
© 2001-2010