Haridás Thákur rodem muslim byl,
v Indii, vesnici Budhanu, se narodil.
Mlád opustil dům, jak pravý světec žil,
svatý nektar Božích jmen po celý den jen pil.

Žil tam, kde ho místní lidé ctili
a jeho zanícení nijak nehanili.
Sláva o něm rychle šířila se hladce,
až vyrušila Khána* - skeptického vládce.

„Však uvidíme, je-li oddaný to Pána!”
„Ať krásná děva lehká, za ním je vyslána!”
Ta děva Haridáse v chýši navštívila
a touhu svoji mu chytře naznačila.

Haridás pravil, že ji hned uspokojí,
jen co slibu pronášení svatých jmen dostojí.
Lehká děva noc před chýší proseděla,
až obloha temná se k ránu rozednila.

Pak odešla s prázdnou zpravit svého pána.
Ten zlostně pravil: „Odměna nebude ti dána!”
Tak šla za Haridásem a on ji znovu ujistil,
že konec jeho slibu se k závěru nachýlil.

Tož čekala zas druhé noci až do svítání,
pak šla ujistit Khána o svém počínání.
Třetí večer už před chýši přispěchala
a v úctě se světci poklonila.

Sedíc tiše u něj, jménům Pána naslouchala,
a tu se v jejím srdci velká změna stala.
Sama jména šeptala a tu slzy začly téci,
to perly lítosti a studu měly špínu svléci.

Haridáse na kolenou prosila o milost,
kála se, doufajíc, že změní její hříchy v ctnost.
Haridás ji nejprv poslal rozdat všechno jmění,
pak bezvlasou ji zasvětil do jmen pronášení.

Dovolil by v jeho skromné chýši žila
a posvátnou tulsí před ní v oddanosti ctila.
Ta služba očistila duše její chrám,
že brzy zářil jako krásný drahokam.

Ač Haridás šel dál zas poutí svatých kroků,
ta světice tam po něm zbyla řadu roků.
V Bénapolu svatá jména pronášela,
a ostatní tak k víře v Pána přiváděla.

*           *           *

Kam Haridás šel, tam šířil čistou zář,
i lidé ve Fúlii chtěli spatřit jeho tvář.
To zaslechl i muslim Kazi, místní vládce,
a Haridáse obvinil co velikého zrádce.

„Nevidíš své štěstí? Rod muslimský přec máš!
Proč proti svému Bohu velký hřích konáš?
Teď chováš se jak hind a jejich Boha ctíš.
Já hříchu zbavím tě, až trest můj pocítíš!”

Haridás pravil, věda, že klamná síla májá,
Kazimu do úst svoje slova dává:
„Vždyť jen jeden Bůh je pro všechno, co žije,
Bůh muslimů i hindů tak zcela totožný je!

Pán s různými jmény je zcela dokonalý.
Tak sídlí v našich srdcích, jen iluze Ho halí.
Když člověk chová nenávist a cítí k jiným zášť,
pak májá skryje vizi Pána jako černý plášť.

Hind anebo muslim - když povahu má zlou,
rod vysoký či nízký, mu nic nepomohou.
Vše, co na mne vidíš, řídí zevnitř Pán.
Zvaž vše, a jsem-li vinen, nechť jsem potrestán.”

Dobrým lidem Haridás, jak by mluvil z duše.
Jenom pyšný Kazi poznamenal suše:
„Musím ztrestat tě, ó muži - trestem příkladným,
já nepodléhám snadno slovům proradným.

Kdybys raděj kázal slova prorokova,
lidem ukazoval, co je správná víra.
Chceš-li spasen být, tak studuj Korán radši,
Přestaň s tím, co děláš, a žij vírou naší.”

Haridás pravil:
„Každý trpí, pane, dle předchozích svých činů.
Pokud trest mě čeká, pak pouze já mám vinu.
I kdyby z těla mého se tisíc kousků mělo stát,
pronášení svatých jmen já nemohu se vzdát.”

Kazi zvolal:
„Na dvacetidvou trzích bičujte tělo jeho!
Ať zemře pošetilec - nevěrec rodu svého!
Co s muslimem, když je z něj hind! A paličatý!
Přežije-li to, pak uznám, že je svatý!”

Tak Haridáse začli švihat strážci nelítostní.
Jen zbožní lidé prosili, ať světce omilostní.
„Dám cokoliv, když zastavíte jeho bití!”
Však ani jedna prosba stráže neosvítí.

Milostí Pána Haridás necítil své tělo.
Jen jméno Kršny se mu stále volat chtělo.
Dav divil se, jak může přežít tolik bití,
když místo smrti mu na tváři úsměv svítí.

„Jsme prokleti, to světec je,” teď děly v strachu stráže.
Už viděly se, jak Kazi popravit je káže.
„Ach Haridási, pro svatost tvou teď hrozí smrt i nám.”
Tak světec silou mystickou v tranz smrti vstoupil sám.

K domu pána svého nesli Haridáse tělo.
Zde radili se, zda by se snad pochovati mělo.
„Jen hoďte ho do Gangy, kam nízcí lidé patří.
Ať pohřeb hřích nesmyje! Ať pravé peklo spatří!”

Tak ke Ganze přinesli jeho bezvládné tělo.
Nešlo zvednout, když do vody vhozeno být mělo.
Pak po proudu plulo, až duše Haridáse
se z vůle Nejvyššího do těla vrátila zase.

Když pak znovu Kazi spatřil světce vznešeného,
hned o milost prosil v roli poddaného:
„Ó žij tu v chýši či jeskyni, jak je ti milé,
jen odpusť nám všem, vždyť tys povahy milostivé!”

Haridás jako vždy milostivý byl.
Nikoho neproklel, nikoho nezatratil.
To jen osud k hříšníkům pak spravedlivý byl.
A Haridás?
K svatým jménům Pána se zas navrátil

*      *      *