Když se bavíme s různými lidmi a slyšíme někoho odpovídat
na otázky nebo vést hovor, může nám občas připadat něco v nepořádku.
Často zjišťujeme, že dotyčný se umně vyhýbá odpovědi, že převádí hovor
na úplně jiné téma a nechce slova používat k tomu, aby se přiblížil
realitě a pravdě, ale ke sledování svých zájmů. Málokdo si uvědomuje,
že to není věcí náhody. Většinou to bývá promyšlený přístupu člověka
k zastírání jistých skutečností, anebo v lepším případě si člověk
jen nechce připustit svou nedokonalost, a proto podvědomě reaguje nekorektním
způsobem.
Nepodvádět a nenechat se podvést
Použití řečnických triků je skutečně velké a je to doslova
každodenní záležitost našich dnů. Stačí si pustit televizi, rozhlas
a nebo si přečíst noviny. Snad již jen studenti filozofie si uvědomí,
že právě rétorické dovednosti byly dost rozšířenou učební látkou v antickém
světě a dnes se tato věda z nejroztodivnějších důvodů jaksi ze škol
téměř vytratila. Tyto techniky se nyní staly doménou médií a reklamních
agentur.
Přitom zvládnutí alespoň základů rétoriky považuji za
velice důležitou výbavu k zorientování se v dnešním světě. Pro
vaišnavu je totiž důležité „nepodvádět” a také „nebýt podvedený”, jak
říká jeden védský aforismus. Šríla Prabhupáda často označoval tento
svět jako svět podvodníků a podvedených a čím více se člověk vzdálí
všem druhům podvodu a vidí věci reálně, tím lépe.
V médiích jsou probírána a překrucována témata, která
se týkají světských či materialistických věcí a člověk si na to už pomalu
zvyká. Málokdo si si však připustí, že podobné praktiky se úplně stejně
týkají i věcí a náboženských či duchovních.
Tři druhy debaty
Když se lidé setkají a začnou spolu mluvit, dochází
k výměnám různých názorů. Mohou probíhat v kvalitě dobra, vášně či nevědomosti
a podle toho je možné je označit jako „váda”, „vitanda” nebo „džalpa”.*
Váda
Pokud převažuje kvalita dobra a rozhovor je typu „váda”, pak je hlavním
cílem všech zúčastněných najít pravdu. Člověk nelpí na tom, že musí
za každou cenu vyhrát, a je ochoten naslouchat jiným názorům a akceptovat
je. Pravdu může mít jeden ze zúčastněných, mohou ji mít částečně dva
nebo i více lidí, a nebo se během diskuse mohou všichni dobrat další
variantě řešení daného tématu, která co nejlépe rozplétá všechny složitosti
diskutované věci. Hlavním cílem je dobrání se pravdy bez ohledu na cenu,
kterou je třeba platit ve smyslu újmy své prestiže a vlastního falešného
ega. Přístup všech diskutujících je asi následující: „Nemusíme souhlasit
se svými názory, ale všichni se nakonec přikláníme na stranu pravdy.”
Neexistují tábory ve smyslu „oni” a „my” a „přátelé” a „nepřátelé”,
jen „pravda” a „iluze”.
Měli bychom si uvědomit, že tento přístup si je
možné ve většině případů zachovat i v případě, že některý
z diskutujících není takto orientovaný a jde mu je o to oslňovat nebo
vyhrát bez ohledu na skutečnost. Je dobré se trénovat v zachovávání
této orientace i v těchto případech, neboť budeme-li chtít
vyhnat zlo zlem, nikdy se dobra nedobereme.
Debaty v kvalitě dobra by se měly odehrávat mezi
skutečnými bráhmany, jejichž cílem je Absolutní Pravda. Avšak i z indické
historie víme, že mnoho učenců sklouzává do kvality vášně a jde jim
hlavně o to vyhrát a porazit všechny na všech stranách jako při nějakém
boxerském mistrovství.
V praktickém životě můžeme rozhovor blížící se
kvalitě dobra vidět třeba i v některých otevřených televizních debatách
a také někteří duchovní myslitelé či filozofové jsou vcelku blízko tomuto
přístupu k věci. Politici a duchovní hodnostáři se však většinou uchylují
k argumentacím jiného typu.
Vitanda
Rozhovor typu „vitanda” je v kvalitě vášně. V tomto případě nejde o
pravdu, ale o to vyhrát nebo si třeba jen zachovat tvář. Pro takového
člověka jsou logika, rozum a citáty písem pouhými nástroji k tomu, aby
debatu vyhrál a pravda ho nezajímá. Může citovat písma zleva zprava,
ale nejde mu o to pochopit jejich ducha a záměr a řídit se jím. Šástry
mu slouží jenom jako kyj k bití protivníka. Pokud se v průběhu debaty
pravda ztratí, nijak mu to nevadí. Hlavně že vyhrál.
Většina politiků a náboženských funkcionářů včetně
křesťanských, muslimských, hinduistických či vaišnavských chtě nechtě
sklouzávají na tuto úroveň. Boj o moc, nikoliv pravda, je cílem.
Lidé v kvalitě dobra se snaží debatovat, aby našli
„pravdu” a oddělili ji od „iluze”, zatímco lidé v kvalitě vášně debatují,
aby se svými „přáteli” porazili „nepřátele”.
Džalpa
Poslední typ rozhovoru se označuje jako „džalpa” a je v kvalitě
nevědomosti. Při tomto rozhovoru se nectí ani daná pravidla rozhovoru,
debata se stáčí na irelevantní témata a jde jen o to zesměšnit
protivníka. Nebo může jít o monolog, který se snaží vypadat jako dialog.
Člověk se prostě chce nechat slyšet.
Při rozhovoru v kvalitě nevědomosti se často bere
v potaz hlavně to, kdo mluví, a ne už tak, co mluví. Pokud má člověk
lepší společenské, ekonomické postavení nebo je vysoko v nějaké hierarchické
struktuře, pak všechno, co řekne, má velkou váhu bez ohledu na to, jestli
to vůbec dává smysl.
Řečnické triky
Při debatách v kvalitě vášně a nevědomosti se hojně
užívají různé řečnické triky a fígle. Jejich rozdělení a pojmenování
je podle různých kultur jiné, ale principy zůstávají stále stejné. Podívejme
se na nejznámější z nich:
Diskreditace oponenta
Člověk se často velice emotivním způsobem snaží poukázat na nějaký nedostatek
nebo škraloup svého oponenta a tak odvést pozornost od daného tématu.
Latinsky se tomu říká argumentum ad homeinem.
Příklad: Jednoho politika se druhý zeptá na pochybný
průběh výběrového řízení při lukrativní státní zakázce a on odpoví něco
ve smyslu: „Podívejte se, nejdříve si musíme vyjasnit jak je to s vaším
lustračním osvědčením...”
Mezi oddanými mohou přijít na řadu výroky typu: „Jeho neposlouchejte,
on nebyl už půl roku na mangala-árati”, atd.
Poukázání na obecně uznávané mínění
Člověk se snaží manipulovat mínění lidí tím, tak že je přiměje, aby
se nezamýšleli nad danou věcí a připojili se k mínění davu. Mínění většiny
je přitom považováno za směrodatnou věc. Někdy ani o mínění většiny
nemusí jít, pouze to člověk může jen prezentovat tak, jakoby tomu tak
bylo.
Příklad: „Snad žádný rozumně uvažující člověk nebude
věřit tomu, co tento pán říká...”
„Každý slušný člověk vám řekne, že to není pravda.”
Poukázání na výrok autority
Nejen emoce, předsudky a nevědomost lidí je možné použít k jejich manipulaci.
Bohužel i výroky autorit a znalců, pokud jsou vytrženy z kontextu
a citovány v nesprávných souvislostech, mohou být použity k ovlivňování
lidí.
Příklad: Prabhupádův výrok „Vaše láska ke mně se projeví
tím, jak dobře budete mezi sebou spolupracovat”, může někomu sloužit
k tomu, aby mohl ostatní ekonomicky zneužívat. Pokud se nenechají zneužívat
a neudělají všechno, co ten dotyčný chce, budou nařčeni z toho, že „Nechtějí
spolupracovat”. Skutečný význam vzájemné „spolupráce” se tak v tomto
podání mění v jednostranný „diktát”. Zkušenosti říkají, že čím
méně kvalifikovaný vedoucí je, tím více se uchyluje k podobným praktikám.
Posvátná nevědomost
Lidé jsou vyzýváni aby nevěřili jasně zřetelným faktům, protože jinak
by porušili „jednotu” hnutí či organizace. Výzvy k loajalitě se tak
stávají důvodem velmi iracionálního jednání.
Příklad: „Kdokoliv to tak vidí je proti Prabhupádovi.”
Poukázání na tradici
Člověk je přesvědčován, že jelikož se to tak dělá již řadu let, je to
automaticky správné (Bez ohledu na to je-li to opravdu správné nebo
ne).
Rozzuření protivníka
Pomocí posměšků, gest a urážek se někdo může snažit oponenta rozhněvat
a vyvést ho z konceptu. Ten potom bude vypadat neseriózně nebo v hněvu
řekne některé věci, které bude možno použít proti němu.
Odvedení pozornosti na nějaké jiné téma
Odvedení pozornosti je vlastně základem všech ostatních technik. Stojí
za to se však o něm zmínit i samostatně, protože bývá používáno
i zcela bez obalu.
Poukázání na jiný nedostatek
Tato technika se používá v případě, když člověk chce dokázat neplatnost
určitého tvrzení. Člověk vybere nějaké předchozí nepravdivé tvrzení
svého oponenta. Pak řekne, že bylo nepravdivé, jakoby to automaticky
znamenalo, že i jeho následující tvrzení nebyla pravdivá.
Nesprávné závěry
Ze známých faktů je možné vyvodit nesprávný závěr a předložit ho jako
důkaz.
Příklad: Všichni andělé mají křídla. Ptáci mají také křídla. Lze proto
konstatovat, že i ptáci jsou andělé.
Vyvrácení jiného tvrzení
Pokud je potřeba vyvrátit určité tvrzení, často se používá metoda, při
které je rozhovor stočen na jinou věc či prohlášení, které se mu velice
podobá. Pak je toto prohlášení vyvráceno a vypadá to, že i původní tvrzní
je vyvráceno. Jen málokdo si však všimne, že původního tvrzení se argumenty
vůbec netýkaly.
Kruhová argumentace
Definovaný termín a jeho definice se zaměňují. Po vyslechnutí definice
člověk není o nic moudřejší než předtím.
Příklad: Kdo je vědec? Vědec je ten, který používá
vědecké metody. Co jsou to vědecké metody? Vědecké metody jsou takové,
které používají vědci.
Pohřbení otázky nebo daného tématu
Diskutující označí téma rozhovoru za nedůležité, nedemokratické, neetické
nebo, že to jsou samé přestupky, anebo že bylo prezentováno nevhodným
způsobem, či příliš hrubým jazykem. Tím se celé záležitosti vyhne, jakoby
vůbec neexistovala.
Přespřílišná preciznost
Člověk odmítne navrhované řešení s tím, že je nedokonalé. Nové řešení
je takto smeteno se stolu, přičemž staré a mnohem nedokonalejší řešení
nadále platí.
Opakování
Pokud je nějaká myšlenka opakována dostatečně dlouhou dobu, je pak mnohem
pravděpodobnější, že ji lidé přijmou bez toho, aby se nad ní příliš
zamýšleli. Každý si jistě vzpomene na Goebelsovo: „Stokrát opakovaná
lež se stává pravdou.”
Rozplétání smíšené bhakti
Znalost výše zmíněných technik nám může pomoci nejen
v tom „nenechat se podvést” ale také „nepodvádět”, a to především sami
sebe. Naše touhy a přístupy bývají často smíšené, a proto je důležité
se postupně zorientovávat i ve svých vlastních nedokonalostech. Některé
argumenty, kterými si omlouváme své jednání, nám začnou připadat nečestné
a zjistíme, že se jedná jen o tzn. racionalizace neboli ideologicko-rozumovou
omluvu nesprávného jednání. Tak můžeme podvádět sami sebe a namlouvat
si, že něco děláme „pro Krišnu”, „pro Prabhupádu”, „pro hnutí”, přičemž
ve skutečnosti to děláme prostě „pro sebe”.
Často se také stává, že člověk si nejprve určité defekty
uvědomí, když je vidí v koncentrované míře na někom jiném, a pak
mu s trochou sebereflexe (třeba i po letech) dojde, že se do jisté míry
chová podobně i on.
Písma hovoří o karma-mišra-bhakti či gjána-mišra-bhkati
neboli oddané službě smíšené s touhami po požitku z plodů práce
či poznání. Čistá bhakti je velice vzácná a k jejímu dosažení je
potřeba spojení dvou faktorů: velkého úsilí z naší strany a Boží milosti
ze strany druhé. Vždyť čistota našeho záměru a nikoliv naše argumentační
schopnosti jsou zárukou duchovního pokroku.
Védský strom přání
Védská písma bývají označována jako „strom přání” a
právě náš přístup k nim určuje, jaký plod nám tento strom přinese. Pokud
člověk studuje náboženská písma s cílem proslavit se (byť třeba jako
velký kazatel) a kochat se opojnou vůní chvály (v lepším případě) a
nebo moci (v horším případě), bude mu to jistě umožněno. Pokud chce
někdo zbohatnout, najde tam jistě vhodné návody. A pokud jsou mu jsou
tyto věci víceméně lhostejné a zajímá ho osvobození, Absolutní Pravda,
Krišna, jistě se bude Boží milostí přibližovat k cílům svého snažení.
Metodologie neboli správný přístup je, jak vidíme, stejně
důležitý jako písma, která studujeme, či náboženský směr, ke kterému
se hlásíme.
čerpáno z knihy Our Mission IV (strana
35-42) od Kundalího dáse
___________________
* Toto rozdělení najdeme například v knize The Art of Teching
od Bhuridžany dáse a také v knize Our Mission IV (strana 35-42)
od Kundalího dáse. Njája-šástra patrně používá označení trochu odlišná,
jak je vidět z článku Šrí
njája sútra a další. Principy však zůstávají stejné. |